Exil.cz: Šťastné 20. století
Přiznávám, nadpis této kapitolky si půjčuji od Jarka Nohavici z jeho písničky Těšínská. Kdykoli ji slyším, běhá mi mráz po zádech. Hrůzou nad tím, jak šťastné toto snad nejhorší ze všech staletí bylo. Ti starší z nás ho mají ještě v paměti. A svědčí o tom i pár stránek nadepsaných jednoduše Moje babička vypravuje… a Maminka vypravuje o svém životě. Ty stránky mi přišly poštou z Nosislavi na jižní Moravě a svým způsobem uzavírají předchozí kapitoly o českých pobělohorských uprchlících.
I tento příběh by mohl začít neslavnou bitvou na Bílé hoře, útěkem exulantů ze země a jejich životem v polském Zelově. Znovu se v něm vracejí jména Kratochvílů a Andršů… Právě Marie Kratochvílová, původem z Marienberku v Chersonské oblasti carského Ruska, ho v roce 1971 vyprávěla při své návštěvě u syna Miloslava Kratochvíla – Bittona v Knutsdorfu u anglického Manchesteru. Sama už dávno nežije, její příběh se ale naštěstí dochoval na staré magnetofonové pásce.
Narodila se v roce 1892 jako Marie Andršová českým rodičům, kteří podle dat svého narození /1860 a 1866/ byli zřejmě v první generaci českých přistěhovalců do tehdejšího carského Ruska. Sama pocházela ze třinácti dětí. „Tři další zemřely v kojeneckém věku, další tři v mladých letech. Bratr Ludvík padl v první světové válce jako voják ruské armády, Josef umřel ve dvaceti na infekční nemoc a Václav v osmnácti při pádu z půdy,“ konstatovala Marie Kratochvílová holá fakta, která se nám dnes, kdy ve vlastní rodině hýčkáme jedno dvě děti, zdají nesnesitelná. Je to přitom jen něco málo přes sto let, kdy taková situace byla vlastně normální…
Už v pěti letech se ale Marie s celou rodinou z Marienberku stěhovala. Nejprve do vesnice Čubovka v Oděské oblasti a pak až za Saratov. Andršovi se přitom nevydali na cestu sami, společně s nimi šlo za lepším životem na dvacet českých rodin. „Bylo to panství, tam se neselo, jen dobytek se tam pásl a prodával,“ vzpomíná paní Kratochvílová. Rodiny si na novém místě kupovaly půdu podle svých možností, od deseti až do 250 hektarů. Než si postavily vlastní domky, žily na panském sídle, což bylo ovšem jen velké dřevěné stavení. Každá rodina v něm dostala sotva jednu místnost, spalo se na palandách a vařilo společně na jediném sporáku. V domě byla i škola pro děti, která se podle potřeby měnila v „kostel“, kde probíhaly bohoslužby. Žil tu s nimi dokonce i český učitel, kterého si Češi přivezli ze Saratova.
V těchto provizorních podmínkách přežili první zimu a na jaře zorali a zaseli. A také začali se stavbou nových domků. Cihly pro ně vyráběli Tataři, domy z nich ale postavit nesvedli. Tak zatímco muži pracovali na polích, nastoupily ženy a děti. Stavělo se z vepřovic, krovy z trámů se pokrývaly rákosím, na které se položila sláma a nasypal popel. Vše už jen stačilo vymazat hlínou a jako byste tam nalili beton. „I já jsem stavěla, celý dům jsem omítala sama,“ říká Marie, které bylo tehdy pouhých jedenáct let. V té době se také musela postarat o mladší sourozence, navařit a napéct pro celou rodinu… Postavila se tak celá vesnice, šedesát domků najednou!
Kraj ale zdaleka nebyl tak úrodný, jak si lidé představovali. Těžká půda zdupaná dobytkem málo rodila, ani třetí rok nebyla úroda nijak valná. Hospodáři pomalu ztráceli naději a stěhovali se pryč. Nakonec, po pěti letech, odešli i Andršovi. Vydali se zpátky do Oděské oblasti. Původní Čubovka už ale nebyla volná, tak se usadili v nedaleké Alexandrovce. Tam ostatně žijí potomci českých přistěhovalců dodnes. Od příbuzného, který se právě chystal do Ameriky, znovu nakoupili půdu, stroje a dobytek a usadili se v jeho domě. Pokolikáté už, napadá mne, museli tito lidé změnit od základu svůj život, začínat od nuly, zadlužit se… Kde se v nich vlastně brala taková nezdolnost a životaschopnost?
Právě tady, v Alexandrovce, kam přišli v roce 1906, však měli Andršovi zažít to nejhorší! Zrovna přeci začínalo šťastné 20. století. Marie se roku 1908 provdala za Pavla Kratochvíla a postupně měli devět dětí, tři z nich zemřely docela malé. Žili, jak se dalo. „V Alexandrovce jsme byli do roku 1926. Všichni jsme měli nějaké pole, hospodařili jsme a spláceli dluhy za ty pozemky. To bylo do roku 1918. To byl konec, přišla revoluce…“ Leninská vláda nejprve přidělila rolníkům dva hektary půdy na osobu, z toho ještě Andršovi se šesti dětmi vyšli docela dobře. Druhá pětiletka však byla horší: „Pole vzali všechno i zvířata, nechali nám jen na nutnou obživu dvě krávy pro celou rodinu.“
U toho se ale sovětská revoluce nezastavila. V roce 1925 se vůdcem komunistické strany na Ukrajině stal blízký Stalinův spolupracovník Lazar M. Kaganovič. Fanatik, který se pustil do boje proti kulakům. Nařídil vysoké odvody obilí, bylo to ovšem v době, kdy sedláci měli už zaseto a po předchozí neúrodě jim zbývalo zrno sotva pro vlastní potřebu. To ale sovětské úřady nezajímalo. A zvláště u tak dobrých hospodářů, jakými tradičně byli Češi! Mariin muž Pavel Kratochvíl, který byl v té době v Alexandrovce už pět let starostou, se vydal do města obměkčit úředníky návrhem: místo obilí dodáme dobytek. Sověti se mu ale vysmáli. Dobytek si vezmeme tak jak tak sami a tebe zavřeme na tak dlouho, dokud obilí nedovezete! Revoluční spravedlnost v praxi.
Celá vesnice se složila, lidé prodali kožichy, zlato i jen trochu lepší oblečení, dobytek na radu svého starosty rychle odvezli na trh až tři sta kilometrů daleko. Za to vše nakoupili alespoň nějaké obilí, aby Pavla Kratochvíla z vězení doslova vykoupili. „Manžel nám pak vyprávěl, že v malé místnosti stáli zavření jako sloupy vedle sebe, nemohli ani pořádně dýchat. Dokud měl u sebe nějaké peníze, tak uplatil strážného, aby mu něco přinesl k jídlu, protože měli hlad. Jídla dávali moc málo,“ vyprávěla paní Marie.
O rok později se proto Pavel Kratochvíl snažil udělat všechno pro to, aby svou rodinu ze sovětského Ruska dostal pryč. Naskytla se k tomu příležitost, když v polovině 20. let Rusko uzavřelo s Československem smlouvu o vzájemné výměně obyvatel. Do sovětského ráje totiž v té době mířili členové Interhelpa, aby v kyrgyzském Biškeku budovali lepší zítřky. A sovětská vláda tehdy dovolila omezenému počtu svých občanů /čti nevolníků/, aby se směli naopak vystěhovat. Kratochvílovi toho využili jako jedni z posledních. V roce 1926, po mnoha měsících vyjednávání s ruskými i československými úřady, směli odjet do Bratislavy. Cesta je stála 25 tisíc rublů, na místě přitom museli nechat téměř všechno. Na Slovensku je zatím čekal život na statku, zkonfiskovaném po první světové válce Maďarům…
Utekli tak ovšem mnohem horšímu osudu, který čekal jejich příbuzné na Ukrajině. V roce 1927 se tam začaly zakládat kolchozy, české rolníky však do nich nechtěli přijímat. Byli totiž příliš dobří hospodáři, tedy kulaci a buržujové. Skončili proto na Sibiři. Byla mezi nimi i Mariina mladší sestra s třemi malými dětmi nebo Mariin otec, který zemřel při kácení stromů v padesátistupňovém mrazu. Zemřeli i dva její bratři, kteří měli celkem deset dětí… „Poslední můj bratr se za tatínkem rozjel, když mu napsal zoufalý dopis, že potřebuje vystřídat, že už to nemůže vydržet. Když tam bratr přijel, otec už nežil a oni mu řekli: ty buržujskij syn, ostaněš zdes za nevo!“ popisuje Marie Kratochvílová. Všichni zahynuli, jen sestra s rodinou zůstala na živu. Pouhou náhodou, zachránilo je to, že do jejich lágru přišli náboráři, kteří hledali nové osadníky do Altajského kraje, obdělávat panenskou půdu. V 50. letech požádali o vystěhování do Československa, za rodinou. A odpověď? - Žádné takové, holoubci! Tady zemřete, nikam se stěhovat nebudete. Dvacet let trestu máte za sebou, tak už vám to nestojí za to!! - Je vůbec hranice zla, za kterou by sovětský režim nešel?
Ani v Československu se ale Kratochvílovým nevedlo nejlépe. Přinejmenším jejich třem synům. Nejstarší Ludvík /1914/ odešel po okupaci Československa v r. 1939 do Polska. Poté, co si je bratrsky rozdělili Hitler se Stalinem, se ale ocitl v sovětském lágru. Dostal se odtud díky Ludvíku Svobodovi, který začal právě z těchto zoufalců budovat svůj čs. sbor. Ludvík Kratochvíl, který uměl několik jazyků, prodělal parašutistický výcvik a měl být se skupinou dalších mladých mužů vysazen na území Slovenského státu. Výsadek se ale, nejspíš kvůli zradě, nezdařil a parašutisté se bez jakéhokoliv vybavení ocitli v Maďarsku. Dva zahynuli už při seskoku, další dva četníci chytili a předali gestapu. A tam z nich vymlátili, že jim ještě jeden, právě Ludvík, zatím uniká. A ačkoliv se mu dařilo ještě několik dní ukrývat v senících a na polích, nakonec dopadli i jeho. Čekaly ho kruté výslechy a bití, pak Pankrác, brněnské Kounicovy koleje a nakonec více než tři roky v koncentračním táboře Mauthausen. Byl jedním z mála Čechů, kteří tento lágr přežili. Z deseti tisíc se jich konce války dočkalo jen šest set.
I když se z koncentráku vrátil napůl mrtvý, brzy se přihlásil u generála Svobody a nechal se znovu získat pro vojenskou službu. Jeho posádka sídlila v Lounech, kde v okolí v té době ještě byli němečtí záškodníci. Při jedné cestě na motorce na něj zaútočili. Havaroval a skončil těžce zraněný v příkopě, řadu dní pak proležel v bezvědomí. Tenkrát se ho ještě podařilo zachránit, léčil se celý rok. Na doléčení ho nakonec domů dostali rodiče, kteří se mezitím přestěhovali ze Slovenska do jihomoravských Vojkovic. Zdálo se, že vše bude v pořádku, Ludvík se dokonce oženil. Znovu chtěl nastoupit k vojenské posádce. Předtím měl prodělat školení, po pár dnech se ale nervově zhroutil a tentokrát se už nevzpamatoval. Až do konce života zůstal pacientem psychiatrické kliniky v Kroměříži. Téměř dvacet let…
Mariin mladší bratr Jaroslav se vyučil v obchodě, po vzniku samostatného Slovenského státu v březnu 1939 ale skončil v armádě. Nevydržel však věčné útoky na Čechy a v okamžiku, kdy se přiznal ke svému českému původu, musel z armády odejít. Od té chvíle nepatřil nikam, nestáli o něj na Slovensku ani v Čechách. Nakonec se mu podařilo dostat na francouzský konzulát v Budapešti a odtud jako dobrovolník do Francie, kde chtěl bojovat proti Hitlerovi. Když Francie padla, byli čs. vojáci převezeni do Anglie. Do Československa se vrátil na jaře r. 1945 s americkou armádou. Chtěl s ní také znovu odejít do USA, v Čechách ho ale zdržel vážný úraz bratra Ludvíka a Američané mezitím odjeli. Později se pokusil o útěk přes hranice do Německa, ten se ale nezdařil a Jaroslav skončil v chomutovském vězení. Podle vzpomínek jeho sestry stálo třicet tisíc ho odtud zase dostat! Další útěk, tentokrát do Rakouska, se už naštěstí povedl. Z Vídně se Jaroslav nakonec vydal do Kanady, kde žil jeho strýc Josef Kratochvíl. Jaroslav mu krátce vypomáhal na farmě, pak si ale našel místo u dráhy. V roce 1952 však zahynul při srážce vlaků, bylo mu pouhých třicet šest let…
Třetí a nejmladší z bratrů, Miloslav, za války pomáhal převádět uprchlíky přes maďarskou hranici. Nakonec mu ale hrozilo prozrazení, takže musel sám odejít do exilu. I on se snažil dostat přes francouzský konzulát v Budapešti k zahraniční armádě, v Maďarsku ho ale na základě udání zadrželo gestapo. Po dlouhých výsleších ho však propustili, když trval na tom, že je Slovák. Pak se mu podařilo uprchnout přes Jugoslávii až do Kanady, kde prodělal pilotní výcvik. Jako vojenský pilot se později dostal do Anglie, při jednom ze cvičných letů ale havaroval a půl roku si poležel v sádře. V Anglii se během války také oženil a po osvobození chtěl žít se svou rodinou v Československu. Přišel ale rok 1948 a komunisté donutili jeho anglickou ženu, aby s dítětem z Československa odešla. Miloslav byl tak znovu nucen prchat přes hranice. Ze skupiny sedmi lidí se tehdy útěk podařil jen dvěma. Jednoho z uprchlíků, faráře, pohraničníci zastřelili přímo na hranicích, další pak skončili ve vězení. Miloslav měl štěstí, prošel. Nakonec se dostal i za svou rodinou do Anglie, kde si později otevřel restauraci a jako jediný z bratrů Kratochvílových se vlastně dožil klidného stáří. Do Československa se znovu vrátil až v roce 1991, na krátkou návštěvu. Po dlouhých třiačtyřiceti letech…
Příběh rodiny Kratochvílových uzavírá kapitoly o pobělohorském exilu a jeho ukrajinské odnoži. Ve srovnání s jinými českými rodinami, které osud či víra původně přivedly „za lepším“ do carského Ruska, vlastně není nijak výjimečný. Podobných příběhů jsem při svých cestách na Ukrajinu slyšela vyprávět desítky. - Tím je to ale horší! Bílá hora je pro nás v Česku už jen historickým faktem, datem z učebnice dějepisu, dobrým leda k tomu, aby je biflovali žáčci ve škole. Nemáme s ní už dávno nic společného. Pro Kratochvílovy, Jelínkovy, Andršovy, Provazníkovy či Rejchrtovy je tu ale, zdá se, pořád …
