Exil.cz: Sto třicet statečných…

Jindřich Václav Richter nebyl samozřejmě jediným českým misionářem, který se vydal do daleké Jižní Ameriky. Podle historických pramenů až do roku 1767, kdy bylo Tovaryšstvo Ježíšovo ze španělských držav vypovězeno, zamířilo z české provincie do světa kolem sto třiceti jezuitů. Některé zdroje jich uvádějí až sto šedesát.

Zhruba stovka z nich pak působila v dnešní Latinské Americe. Nejvíce v Mexiku, ale také Paraguayi, Peru, Chile a v Brazílii. A ještě další, jako kupříkladu Augustin Strobach, se přes Jižní Ameriku dostali až do Mikronésie a na Marianské ostrovy v Tichém oceánu. Jen ale zhruba třetina z nich byli skutečně rodilí Češi… Dnes nás tento fakt možná trochu zarazí, stále přeci mluvíme o českých misionářích! Je si ale třeba uvědomit, že v 17. i 18. století vnímali lidé svou příslušnost jinak než dnes. I ti, jejichž rodným jazykem byla němčina, se v duchu starobylého zemského vlastenectví považovali za Čechy. Národní obrození, které do vztahu k vlasti přineslo zcela převratnou, národní optiku, se teprve chystá… Ale zpět k Latinské Americe. Jako první se sem z české provincie dostal zřejmě Valentin Stansel. Tento rodák z Olomouce toužil jít do Indie, jeho představení ho ale nakonec vyslali do portugalské Brazílie. Do Ameriky připlul v roce 1663 a ve městě Bahía pak přednášel teologii. Stal se dokonce rektorem místní univerzity, učil matematiku a věnoval se rovněž astronomii. Napsal i spis o kometách nebo o námořní navigaci. Dožil se vysokého věku, zemřel v 84 letech. Jeho dráha však i za mořem zůstala hlavně akademická, bůhví, zda obrátil na víru jediného domorodce…
Zato hned v první větší výpravě z české řádové provincie, která se vydala do Ameriky roku 1678, byl už také první mučedník - Augustin Strobach. Spolu s ním odplulo dalších pět jezuitů, mezi nimi Šimon Boruhradský, Matěj Cuculinus, česky Kukulín, a konečně Josef Neumann. Trochu se u nich zastavme.

Dodnes nejznámější z nich je zřejmě polenský rodák Šimon Boruhradský. Podepisoval se ovšem Simón de Castro, protože jeho pěkné české jméno bylo pro Španěly nevyslovitelné. Studoval jako jiní na jezuitském gymnáziu, později i filozofii v Olomouci, knězem se ale nestal. Až do své smrti zůstal laickým bratrem. Do řádu vstoupil r. 1670 v Brně a v r. 1678 získal povolení odejít do misií. Tato výprava měla ale smůlu – promeškala loď do Nového světa, a musela proto téměř rok čekat, než se vypraví další flotila. Boruhradský se zatím v Seville učil španělsky. Až potud se jeho příběh podobá Richterovu.

V Novém Španělsku se usadil v Mexiku, kde sídlil i španělský místokrál. A zde se projevil největší Boruhradského talent. Byl totiž skvělým stavitelem! Nejen že přebudoval palác místokrále, který poničil požár, ale hlavně důmyslnou stavbou říčních kanálů v r. 1692 dokázal zabránit záplavám, které město každoročně postihovaly. „S pomocí Boží a Panny Marie provedl jsem celé dílo v době jednoho měsíce a osvobodil jsem město od záhuby, změniv zúplna tok vodní… V tomto roce povodně, jakkoli byly veliké, neodnesly mi ani hroudu prsti…,“ pochlubil se Boruhradský v dopise jednomu ze svých spolubratří. Obyvatelé Mexika za to na něj s vděčností dodnes vzpomínají. 300. výročí jeho úmrtí oslavili tím, že vydali faksimile jeho stavebních plánů.

Boruhradský však toužil po misijním díle a opakovaně žádal, aby se mohl vydat mezi pohany. Paradoxně přitom stále nebyl knězem. Odmítl totiž vysvěcení, protože se obával, že by se pak jako místokrálův oblíbenec s ním musel vrátit zpátky do Evropy, jako jeho osobní zpovědník. Roku 1696 povolení konečně získal a byl vyslán na Marianny. Byla to pro misionáře opravdu nebezpečná oblast, několik jeho předchůdců tam našlo mučednickou smrt. Zřejmě po ní toužil i bratr Šimon, zemřel ale docela prozaicky. Na lodi, plující na Marianské ostrovy, vypukla morová epidemie. Šimon Boruhradský jí v r. 1697 podlehl a jeho tělo bylo svrženo do moře. Bylo mu čtyřicet sedm let.

To Matěj Kukulín se na Marianny dostal. A také tam roku 1696 zemřel, i když nikoliv mučednickou smrtí. V 17. století byl ale odchod do misií cestou bez návratu. Předtím měl ovšem tento mohelnický rodák za sebou vynikající akademickou dráhu. Přednášel na univerzitě ve Vratislavi, pak byl presbyterem v Praze. I on se ale domáhal, aby mohl působit jako misionář, a bylo mu vyhověno. Přes Nové Španělsko a filipínskou Manilu doputoval až na Marianny, kde se stal představeným zdejší jezuitské provincie. Zažil tu ovšem povstání domorodců, které roku 1685 popsal ve zprávě do Evropy. I v dalších letech pak v dopisech líčil svá dobrodružství. Dnes je korespondence, kterou si tehdy jezuité tak čile vyměňovali, jedním z nejcennějších historických pramenů.

A zprávu o postání napsal i třetí misionář z této památné výpravy, Josef Neumann (1648 – 1732). Došlo k němu v Mexiku, kde Neumann víc jak půlstoletí žil mezi indiány kmene Tarahumara. Jeho spis je vůbec prvním dílem o Latinské Americe, který vydala tehdejší Karlo-Ferdinandova univerzita v Praze. Je tu ale jedna okolnost, která nás z dnešního pohledu trochu mate. Josef Neumann se narodil v Bruselu, do školy chodil ve Vídni, a teprve pak vstoupil do české řádové provincie. Dál tu ovšem studoval i přednášel, jak už bylo mezi jezuity zvykem. Odtud také odešel do misií, bylo mu rovných třicet. V Čechách tak ale strávil pouhých patnáct let ze svého dlouhého života. Přesto je zmiňován mezi českými jezuitskými misionáři. Je to jen omyl? Metodologická chyba? Tuto otázku můžeme jistě snadno shodit ze stolu. Je to přeci dávno, co na tom záleží? Může to ale také vést k zamyšlení o tom, co je vlastně české. Nezanechali nám tu naši horliví vlastenci z 19. století příliš úzký pohled na to, co je česká identita?

Vraťme se ale k tomu, jehož misionářskou dráhu skutečně „korunovala“ mučednická smrt – Augustinu Strobachovi. Rodák z Jihlavy zahynul na Mariannách roku 1684, kdy proti Španělům povstali indiáni kmene Chamoro. Předtím ovšem stačil ostrovy poutavě vylíčit ve svých zprávách, včetně přírodních podmínek i zvyků domorodého obyvatelstva. Podle něj tito ušlechtilí divoši neznali cenu zlata, stříba ani drahokamů. „Tudíž není zde nenasytné lakoty, o níž vůbec žádný obyvatel Mariánských ostrovů nic neví,“ napsal v jednom z dopisů. Španělskou nadvládu si ovšem nechtěli nechat líbit. Augustin Strobach se tak dožil jen osmatřiceti let. Snad do poslední chvíle věřil, že jeho život i smrt měly nějaký smysl…