Exil.cz: Ti druzí
Z českých zemí však z náboženských důvodů neodcházeli jen perzekvovaní protestanti. Od 17. století mířili do dalekých zemí i zapálení katolíci. Šli obracet na pravou víru pohany v Číně, Japonsku, Indii, v zemích Jižní Ameriky nebo na tichomořských ostrovech. Jejich velkým vzorem byl jezuita a patron všech misionářů, sv. František Xaverský (1506-1552). A stejně jako on mnozí z nich zemřeli doslova na dohled své “země zaslíbené”…
Roztrhla se v té chvíli nebesa a zalila amazonskou džungli svou zlatou září? Zapěly kůry andělské? Jindřich Václav Richter by si to nejspíš zasloužil. On si totiž mučednickou smrt přál! Tohoto privilegia se mu dostalo roku 1696, když se pokoušel obrátit na víru indiány kmene Conibos. Zabil ho prý první indián, kterého tento jezuitský misionář v Jižní Americe pokřtil. Jeho vlastní sluha, jemuž dal jméno Jindřich. Richterovi bylo zrovna čtyřicet tři let…„Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého,“ píše se v bibli (Mt 28,19). A prostějovský rodák Jindřich Václav Richter (nar. 1653) toto volání vyslyšel. Už jako šestnáctiletý kluk vstoupil přes odpor rodičů do noviciátu k jezuitům. První řádové sliby složil v říjnu roku 1670. V příštích letech pak absolvoval obvyklé vzdělávací „kolečko“, které členy řádu připravovalo na jejich budoucí poslání.
Tady je ale třeba se na chvíli zastavit. A zamyslet se. Jezuitský řád, tedy Tovaryšsto Ježíšovo, má v našem historickém povědomí převážně negativní konotace. Je přitom vcelku vedlejší, zda za ně může František Palacký, který poněkud demonstrativně ukončil své epochální Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě rokem 1526, na protest proti nástupu Habsburků a pozdějšímu příchodu (1556) Tovaryšstva Ježíšova do Čech. Nebo Karel Havlíček Borovský, který jezuity přirovnal k molům a plesnivině. Či do třetice Alois Jirásek se svým Temnem. Jezuité jsou zkrátka u nás už po generace vnímáni jako fanatičtí Koniášové, kteří násilně obraceli na víru zatvrzelé nekatolíky, pálíce přitom české knihy.
Už méně se ví, nebo si to spíš nechceme připustit, že jezuité patřili od samých počátků svého řádu k evropské intelektuální špičce. Ke studiu na svých gymnáziích a univerzitách vybírali jen ty nejnadanější studenty, často bez ohledu na to, z jaké sociální vrstvy pocházeli. Těm chudým prostě poskytli na celou dobu studií zaopatření. Jezuitský školský systém přitom zaručoval univerzální vzdělání jak v humanitních, tak přírodních vědách. Vyznali se stejně dobře v teologii jako v matematice, v hudbě nebo v lékařství. Každý z jezuitů plynně mluvil několika jazyky. Navíc v zemích, kde pak působili jako misionáři, se nejen naučili nářečí svých pohanských oveček, ale sestavili i jejich první slovníky. Na svou budoucí dráhu se připravovali i důkladným psychologickým výcvikem. Věděli, že budou čelit velkým nebezpečím, včetně ohrožení života. Stát se misionářem nebylo přitom vůbec jednoduché. Žádosti, které podávali generálovi svého řádu do Říma, byly velmi důkladně zkoumány. Mnozí tímto sítem neprošli, a cesta do misií jim tak zůstala uzavřená. Do vzdálených zemí prostě mohli odejít jen ti nejlepší z nejlepších…
Dnes, při našem hédonistickém prožívání světa, je pro většinu z nás sotva myslitelná představa, že bychom se zřekli vymožeností, které nám skýtá civilizace, a šli šířit své přesvědčení do míst, kde nás čeká jen chudoba, malárie a s největší pravděpodobností i smrt. Daleko od domova a od svých blízkých, bez návratu. Žádné přesvědčení, které by nám stálo za takovou oběť, už totiž nemáme. Nad pohnutkami, které před staletími vedly misionáře do světa, můžeme už jen spekulovat. A, pokud to dokážeme, smeknout.
Ale zpět k Jindřichu Václavu Richterovi. Po studiích v Olomouci pokračoval na filozofii v Jičíně a v Praze, kde získal magisterský titul. Několik let působil jako učitel na řádových školách včetně klementinské koleje, potom ale začal znovu studovat – tentokrát teologii. Během studií se prý staral o chudé a nemocné, kteří žili na předměstí tehdejší Prahy. Na kněze ho vysvětil v březnu roku 1683 biskup Jan Ignác Dlouhovesský. A už o půl roku později zamířil Jindřich Václav do misií, spolu se svým spolubratrem a přítelem Samuelem Fritzem. Stejně jako on bude v Jižní Americe, kromě obracení indiánů na víru pravou, kreslit i mapu řeky.
Jejich cesta vedla nejprve do italského Janova a odtud do španělského Cádizu. Trvalo ale ještě téměř rok, nežli mohli vyplout do Nového světa. Využili té doby k tomu, aby se zdokonalili ve španělštině i v geografii a kartografii. To vše budou na svém novém působišti velmi potřebovat. „24. září /1684/ o 11. hodině na noc vypluli jsme z cadixského přístavu. Na den sv. Františka Borgie minuli jsme Kanárské ostrovy. Na den sv. Stanislava k večeru spatřili jsme prvně ostrovy Matalinas, jinak Martinique a nechali jsme je za zády. Na den sv. Kateřiny po poledni ukázala se nám zblízka a mezi mračny americká pevnina. 26. uviděli jsme ji jasně a zároveň s ní přístav Cartagenu, do něhož jsme pak 28. vepluli…Jinak naše cesta proběhla dobře, neboť až na obvyklá v těchto končinách vedra, poty a nesnáze lodi nebylo ničeho, čím bychom byli nějak trpěli,“ napíše jezuita Richter v jednom ze svých dopisů. Svátek sv. Kateřiny se slaví 24. listopadu, ta cesta tedy trvala déle než dva měsíce…
Z kolumbijské Cartageny, která byla v 16. a 17. století hlavní branou při osidlování Jižní Ameriky Španěly, čekalo misionáře putování do ekvádorského Quita a odtud do oblasti Horního Maraňonu, k indiánům kmene Cunivů. Richter tu prožije příštích dvanáct let. Jeho misijní práce ovšem sestávala i z toho, že si sám musel postavit obydlí, dohlédnout na stavbu kostela a chovat prasata a drůbež, aby měl z čeho žít. A taky léčit nemocné indiány a snažit se, aby přivykli usedlému životu v jezuitských redukcích, tedy osadách, které jezuité při svých misiích v Jižní Americe budovali pro domorodce.
Richter za indiány putoval i do hloubi amazonské džungle, zakreslil přitom mapu řeky Ucayali a zaznamenal slovníček indiánských jazyků. V sedmi dopisech, které se dochovaly, popsal i některé jejich zvyky: „Tito indiáni jsou pošetilá zvířata, nikým neovládaná, poněvadž nikdy nepoznala žádného knížete. Synové vládnou tu rodičům, ztrpčují jim život a trýzní je a naproti tomu rodiče zabíjejí děti, rodí-li se jim děvčata a ne chlapci, i ženy, jsou-li liknavé v rození dětí. Děti zabíjejí takto: Udělají díry, ve kterých je zahrabou, díry ty pak klidně posypou popelem, a to považují za projev mateřské lásky. Není-li tu matky, svěřuje se zabití dítěte kterékoli jiné ženě; chopí-li dítě za nohy, hodí-li je do řeky a zapěje-li nad ním za hlučného smíchu nénii, má za to, že vykonala svou práci… Žádati je, aby vydali mrtvé, zejména pokřtěné děti, aby byly pohřbeny při kostele, znamená vrážet jim nůž do těla a, když přes to mnohé tu pohřbím a oni se osobně pohřbu zúčastní, sotva se obrátím, naleznu, že mnohé pohřbili v chýších… Považují za svoji zbožnou povinnost roztrhat svoje drahé jako skopce a se všemi svými přáteli je snědí. Kosti jejich pak, dobře je dříve opekše, spálí a popel, smíšený s jakýmsi vínem, za náramného nářku vypijí. Konečně pořádají po plných osm dní pitky, ožerou se, pomažou tváře černou barvou, kterou jmenují xagua, a tak s velikým kvílením oplakávají svoje mrtvé.“
Sám Jindřich Václav Richter se snažil vycházet s indiány po dobrém: „Spíše láskou než tresty dobyl jsem si mysli indiánů, ač bude se to snad zdát neuvěřitelným, slouží mi jako čeští sedláci. Někteří se dívají na mne jako na svého pána, jiní jako na svého otce… Ještě podivuhodnějším snad se bude zdáti, že divoši, ještě před nedávnem divocí jako tygři, nyní se zdají krotcí jako ovečky a podrobují se i trestu, zaslouží-li si nějaký, ba po každém tom trestu poděkují. Ovšem k trestům třeba se uchylovati jen jako léku a se svrchovanou opatrností. Větší provinění, jako jsou, s odpuštěním, cizoložství, potraty apod., trestají se i vězením a ostříháním vlasů, při menších osvědčuje se na hodinu či na dvě uvázat ke kůlu.“ (Překlad citací Zdeněk Kalista).
Nakonec se ale sám stal obětí indiánské vzpoury. Při povstání domorodých obyvatel proti Španělům byl zabit spolu se svými jezuitskými bratřími Salvadorem de Hoyos a Nicolasem z Limy. Stal se tak jedním z prvních mučedníků z české provincie Tovaryšstva Ježíšova, který v Novém světě zahynul…
