Exil.cz: Zelow – cesta tam…
Historie je nekonečná šňůra paradoxů: v katolickém Polsku vznikla na samém počátku 19. století jedna z největších českobratrských obcí na světě. Její český a reformační charakter se tu navíc udržel až do konce 2. světové války.
A nejen to! Právě odtud se během celého 19. století vydávaly další a další generace českých evangelíků na východ, na Volyň, na střední Ukrajinu i na Krym. Jejich přímí potomci se po stu letech dostali až do Oděsy. A dodnes žijí v zapadlých vesnicích na východní Ukrajině. A když v r. 2003 slavil polský Zelow 200. výročí založení obce, přijeli sem čeští Zelované až z Kanady a Spojených států, ze Skandinávie, z Pákistánu i z Tichomoří…
Jejich historie by přitom mohla být encyklopedií českého exilu v malém: je v ní dramatický odhod z vlasti, těžké začátky, ale i hospodářský, sociální a kulturní rozkvět v cizí zemi. A také nové pronásledování a problematický návrat do Čech. Je v ní hledání vlastní identity v novém prostředí a ztráta iluzí, vykořeněnost a izolace poté, co se exulanti vrátili konečně domů. A také nostalgie: dvousetletá diaspora zelovských Čechů končí a zájem o ni nemá už ani jejich nejmladší generace. Část exodu, která dodnes zůstala v Polsku, se sice /poněkud účelově/ považuje za Čechy, češtinu se už ale učí jako cizí jazyk. Stěží bychom našli výmluvnější příklad toho, co dnes znamená exil po česku.
Vraťme se ale hluboko do 18. století, kdy exodus zelovských teprve začínal: „Pruský král Friedrich měl zájem o zvýšení počtu obyvatelstva ve své říši, a proto ochotně sliboval českým nekatolíkům svobodnou půdu v jím právě zabraném Slezsku,“ píše ve své knize o Zelowě historička Edita Štěříková. „O Vánocích 1741, v době první slezské války, stálo pruské vojsko hluboko v Čechách a kazatel českého exulantského sboru v Berlíně přijel do Hradce Králové, aby českým nekatolíkům tlumočil nabídku pruského krále. Směli emigrovat beze strachu, že budou ještě před hranicemi dopadeni a potrestáni. Mohli zapřáhnout koně, na vozy naložit aspoň část svého majetku a jet bez obav po veřejných cestách. Pruské vojsko jim mělo zajistit bezpečný průjezd.“
Většina exulantů však brzy zjistila, že skutečnost je mnohem tvrdší. Zamířili do pruského Münsterbergu, čtvrtina lidí tam ale během několika let pomřela hladem. Král pro ně totiž přes své sliby nic nepřichystal. Vydali se proto na východ. V Zelowě, který se po rozdělení Polska v roce 1795 ocitl pod pruskou správou, stála v té době jen malá ves s krčmou. Žily tu sotva dvě desítky polských rodin. Zdejší pozemky s dřevěným vrchnostenským dvorem patřily rodu Świdzińských. Jejich hospodářství však příliš neprosperovalo a majitel Józef Świdzińský se rozhodl statek prodat. Čeští exulanti proto v prosinci roku 1802 uzavřeli smlouvu s Alexandrem Petrozelínem, aby je zastupoval:
„A tak colonisti majíc úsilí a chuť vesnici Zelow koupit od pana Jozefa Świdzińského a tu vesnici mezi sebou podělit, a když nejsou lidma učenýma, obávajíc se nějaké těžkosti v této správě, berou sobě výš jmenovaného pana Petrozelína za svého správce, který se zavazuje kontrakt s dědicem uzavřít, peníze, který by chybovaly, a to ne víc nad polovic, opatřit na hypoteku a všelikým těžkostem jiným v tý správě konec učinit," stojí zapsáno v archivních dokumentech. Podepsáni jsou tu například Jan Pospíšil, Václav Pytlíček, Jan Jelínek, Matěj Matys nebo Friedrich Provazník. Jména, která v Zelowě – a také daleko na Ukrajině - najdeme dodnes.
V r. 1803 začínalo v Zelowě hospodařit sedmnáct rodin, o dvacet let později jich tu už žilo na 130 a před druhou světovou válkou měl Zelow kolem šesti tisíc obyvatel. Většina z nich se přitom hlásila k českobratrské víře. "My juž tady žijem asi přes dvě sta roků. Tady byly jen vesničky, bo to bylo zarostlé lesama, loukama, pole. A tady se naši usadili, i ten kostel, co vybudovali, i ty cesty, to jsou staré znaky našich předků," vyprávěl mi před pár lety v Zelowě jeden z jeho nejstarších obyvatel Jan Jersák. I toto jméno je zaznamenáno mezi zakladateli obce…
Místo pro evangelický kostel bylo vyměřeno už v roce 1806 a ve stejném roce tu byl i první pohřeb. Na zdejším hřbitově byla jako první pochována dcerka jednoho z českých osadníků Jana Slámy. O rok později začalo pravidelné školní vyučování a v lednu 1808 proběhla v Zelowě první konfirmace. Farář tehdy konfirmoval 33 dětí. I to je pro český evangelický exil typické: lidé v prvních letech žili ještě v improvizovaných přístřešcích, chatrčích nebo zemljankách, jako první si ale vždy postavili kostel a školu.
Češi v Zelowě se tradičně věnovali tkalcovství, v každé rodině stál kolovrat a tkalcovský stav. Postupně tu vzniklo i několik tkalcovských dílen a textilních továren. Městečko se rozrůstalo, v jeho okolí vznikaly i další české osady. „Už v roce 1818, to znamená patnáct let po založení Zelowa, byl zakoupen Kučov, v roce 1841 Faustynow, 1843 Požděnice, v letech 1850 až 60 se velká skupina stěhovala do Lodže," vzpomíná další ze zelovských rodáků, bývalý synodní senior Českobratrské církve evangelické Pavel Smetana.
Ještě během první světové války žili v Zelowě čeští evangelíci společně s polskými katolíky, německými protestanty i židy. Češi však měli naprostou převahu: "Naše ulice měla na 76 čísel jenom dvě rodiny polské a asi jednu židovskou. Jinak to byli samí Češi," vyprávěl ve svých pětadevadesáti letech evangelický farář Jan Jelínek, který se usadil v Oráčově u Rakovníka. "Já jsem se narodil 1912. Pamatuji si na vše od dvou let. Byla to doba velmi těžká. První světovou válku jsem prožil v Zelowě. Byla velká bída. V té době lidi jedli za týden čtrnáctkrát kyselo a brambory. Pak už u nás byli Němci. A já si dobře pamatuju, jak mne ve dvou letech vedla maminka k faráři Radechovskému, protože byl z Čech. A tam jsme byli ve sklepě, protože přes Zelow se střílelo z kanónů."
V roce 1918, kdy se Polsko osamostatnilo, měli Češi poprvé zažít polský nacionalismus. A také sílící vliv katolické církve. Bratrský farář Radechovský, který se zasloužil o oživení české exulantské tradice, byl nakonec ze Zelowa vykázán. Vrátil se do Československa a podařilo se mu, že se do staré vlasti mohlo postupně vrátit i dalších zhruba 120 rodin. První transport po r. 1918 mířil do Zábřehu na Moravě. Dobové fotografie ukazují celé rodiny, jak z Polska odjíždějí v dobytčích vagónech. Venkovské ženy v šátcích hluboce stažených do čela, muži s fajfkou a všude kolem spousta dětí. Podobně podnikl cestu do Česka i Jan Jelínek. Jel na vlastní pěst, i když mu bylo teprve třináct:
„Byl rok 1925. Ze Zelowa se měly do staré vlasti stěhovat dvě rodiny. Prosil jsem, aby mne rodiče také pustili do Čech, k dědečkovi. Nakonec svolili. Jeli jsme směrem na Katovice a do naší vlasti, kde se narodil Mistr Jan Hus, Jan Komenský a kde byl prezidentem Masaryk. Já jsem byl ještě s jedním chlapcem, Vilémem Špringlů, černý pasažér. Na hranici mezi Polskem a Československem jsme se museli schovat do díže pod stolem, aby nás celníci nenašli a neposlali zpět. Celníci důkladně prohlíželi vnitřek vagónu, nicméně do díže pod stolem se nepodívali. Pak náš vagón přejel hranice a my jsme se ocitli v Čechách, v naší vlasti.“
Návrat zelovských do Československa ale způsobil další problémy„Nemyslil jsem, že tolik rodin přihlásí se pro akci repatriační a na druhé straně doufal jsem, že bude možno v Čechách umístiti počet daleko větší. Neočekávaně velkým počtem přihlášek a naproti tomu mnohem menší možností k umístění přihlášených byla vytvořena situace velmi trapná,“ přiznal v roce 1925 ministerský rada Jan Auerhahn, budoucí předseda Československého ústavu zahraničního, který měl na meziválečné repatriaci zelovských Čechů největší podíl. Plánoval, že pozemky těch, kteří se vrátili do Čech a na Moravu, si budou moci mezi sebou rozdělit Češi, kteří v Polsku zůstanou. I v tom se ale zklamal.
Přesto právě mezi oběma světovými válkami nastal největší rozkvět polského Zelowa. V roce 1927 napsal kantor Jan Matěj Tomeš: „Obdělávání půdy se rok od roku zlepšuje. Pěstuje se ponejvíce žito a brambory, méně pšenice, ječmen a oves. Kromě několika hospodářů - rolníků, mají ostatní hlavní obživu z ručního tkalcovství. Jsou tu také dva čeští pekaři, šest řezníků, čtyři obuvníci, dva zámečníci a několik zednických mistrů. Nové obytné domy jsou většinou z cihel, stavěny dle úředně potvrzených plánů, stodoly a chlévy staví se zvlášť. Celý dvorek má čistší vzhled a ve většině je prost dřívějšího dolíku na hnůj, který se vyváží na příhodnější místo.“
Pro Čechy v Zelowě a jejich identitu uprostřed silně katolického Polska však byla rozhodující hlavně jejich víra. Dál se tu scházeli ke společnému zpěvu a modlitbám. Písmo tu dokonce vykládali lidé bez teologického vzdělání. Tato tradice se později přenese dál na východ! "Čím bezpochyby vynikali, byla úcta ke vzdělání. Zelovákům velmi záleželo na tom, aby měli svou řádnou školu, aby jejich děti byly vzdělávány, a nebylo to vždycky snadné,“ tvrdí Pavel Smetana.
