Exil.cz: Zelow – cesta zase zpátky
Začátek 2. světové války Čechům v Zelowě přinesl další nečekané těžkosti. Jak píše Edita Štěříková, Němci většinu Čechů přiměli, aby se nechali zapsat na tzv. Deutsche Volksliste. Šlo o seznam obyvatel Polska, kteří nebyli polské národnosti. Vedle Čechů sem byli zapsáni i Ukrajinci, Litevci nebo Rusové.
Zápis na tento seznam středně privilegovaných skupin přinášel sice určité úlevy, na druhé straně ale mladí muži museli narukovat do německé armády. Edita Štěříková se pokouší vysvětlit, proč se Češi na folkslitu, jak sami říkali, nechali zapsat: "V jejich povědomí zůstával i po stu letech jakýsi zbytek vděčnosti za to, že pruský král přijal pronásledované české exulanty a umožnil jim založení vlastních kolonií. Věděli, že jejich předkové pak nějaký čas v pruském Slezsku žili. S Němci pojila zelovské Čechy i náboženská reformační příbuznost. Od Poláků se potomci českých exulantů sice vědomě distancovali, pokud šlo o vyznání a do značné míry i o jazyk, avšak identifikovali se s nimi, když šlo o hájení země, ve které společně žili. Podle svědectví generací, které prožily v Zelowě první světovou válku, nepřáli si Češi ani tehdy německého vítězství, o to méně si ho přáli ve druhé světové válce."
Edita Štěříková zmiňuje i případy, kdy naopak zelovští Češi na začátku války pomáhali polským uprchlíkům ze západních hranic: "Pohled na proudy vyděšených a hladových lidí, prchajících z Praszky a Wieluně, pohnuly rodinu zelovského pekaře Friedricha Matějky k nevšední reakci. Spolu se svými syny Jaroslavem, Janem a Norbertem pekli chléb ve dne v noci a rozdávali ho uprchlíkům tak dlouho, až vyčerpali všechny své zásoby. Friedrich Matějka se i proto dostal do vězení v Radgošti." Je ale třeba zmínit i opačné případy, kdy se mezi sebou sousedé udávali: Každý si musel dobře rozmyslet, komu může důvěřovat a komu ne. Svědčí o tom i tragická zkušenost rodiny Kedajovy. Josef Kedaj zabil se svým sousedem prase. Soused si svou polovičku prasete odnesl domů, ale Josefa udal na žandarmerii. O dva týdny později byl Josef zatčen, poslán do Radgoště, převezen do Sieradze a tam byl umučen.
Válka v Zelowě skončila 19. lednu 1945, kdy město osvobodila Rudá armáda. Během ní bylo umučeno 22 zelovských Čechů a pět dalších zahynulo při nucených pracích v Říši. Tři muži padli jako vojáci Rudé armády a devět jich bojovalo ve Svobodově armádě. V posledních dnech války byli spolu s dalšími 1500 vězni z Radgoště zaživa upáleni Friedrich Matějka a Josef Valter. Pro zelovské Čechy však osvobozením válka ještě zdaleka neskončila. Začali na ně totiž útočit jejich polští sousedé. Začalo divoké rabování, bylo i několik mrtvých. Poláci se podle pamětníků začali mstít za to, že Češi měli za války „výsadní“ postavení.
"Polští reakcionáři by byli rádi viděli, aby všichni zdejší Češi i hrstka navrátivších se Židů podlehli stejnému osudu jako Němci," píše Edita Štěříková. Protičeské nálady podpořil i vládní dekret z února 1945 o vyloučení nepřátelských elementů z polského společenství, kde byly výslovně vyjmenovány etnické skupiny privilegované okupanty. To se vztahovalo i na všechny Čechy bez rozdílu. Poláci se obrátili i proti těm, kteří se účastnili odboje. Pamětníci vyprávějí, jak je ozbrojení Poláci hnali z jejich domovů, kde žili po generace. Podle Jana Jelínka přitom několik Čechů zahynulo.
Zelovští Češi v obavách o svůj život požádali, aby se mohli vrátit do Československa. Předseda tzv. Košické vlády Zdeněk Fierlinger v dubnu roku 1945 totiž prohlásil, že se vláda bude snažit otevřít dveře všem Čechům a Slovákům, kteří jsou roztroušeni v zahraničí. Výzvy k osidlování československého pohraničí, odkud byli mezitím vyháněni sudetští Němci, vysílal rozhlas už 9. května. Zelovští Češi doufali, že se budou moci do své staré vlasti vrátit co nejdříve, v září proto vyslali do Prahy delegaci, která prosila o urychlenou reemigraci. Češi se ve spěchu, a samozřejmě pod cenou, snažili prodávat své domy i hospodářství, utíkali i bez majetku, Poláci je ale cestou přepadávali a okrádali je i o to málo, co měli při sobě.
Začátkem října r. 1945 konečně projel přes hranice první transport zelovských Čechů, kteří mířili na Liberecko. Brzy následovaly další transporty, do Čech se tak v krátké době vrátilo kolem 3 a půl tisíce Zelowanů. I tady na ně ale čekaly velké problémy. Nastala totiž paradoxní situace. Sami vyhnanci z Polska si tu měli "vyhnat svého Němce". Zažil to i prof. Karel Matějka: "Často nám řekli, abychom si sami vyklidili domy i byty po ještě neodsunutých Němcích a usadili se tam. A vím, že některé rodiny se z tohoto důvodu raději vrátily do Polska." To potvrzuje i Pavel Smetana: "Těžce to nesli pro celou svoji mentalitu. A pro mravní pojetí občanského života bylo těžko snesitelné, že se stěhují teď do míst, která vlastně patřila někomu jinému. Dokonce se někdy při reemigraci ještě setkávali s původními majiteli. Byl jim přidělený dům, zakupovali si hospodářství za pro ně přijatelné ceny, a teď najednou tam ještě bydleli lidé, jejichž odsun ještě nebyl proveden.“ A svědčí o tom i osobní vzpomínka faráře Miroslava Erdingera z Prahy: "Přišli jsme do budov, ze kterých byli vyhnáni Němci. Sami jsme měli za sebou zkušenost vyhnání, tak to někteří skutečně neunesli. My jsme například bydleli v malém domečku, byla to taková půl roubenka, půl zděný dům, typické stavení příhraničního Německa. A najednou jako kdyby se lidem ze Zelowa znovu vrátilo to ohrožení."
Navrátilci ze Zelowa si navíc ani příliš nerozuměli s místními Čechy. Při své dlouholeté izolovanosti v Polsku si život v Československu zidealizovali. Stále v něm viděli zemi Jana Husa a Jana Amose Komenského. Mnozí se domnívali, že tu je mezi lidmi silná tradice víry, sounáležitosti a mravnosti. Ocitli se ale v kraji rozvráceném odsunem, kam se spolu s nimi stěhovali i „zlatokopové“ a dokonce i nejrůznější kriminální živly. Pro své okolí byli směšní i svou archaickou biblickou češtinou a celým způsobem života, který jakoby je vracel o století zpět. A už vůbec se Zelovští nemohli smířit s nastupujícím komunistickým režimem. Znovu se tak uzavírali ve svých komunitách… Dodnes žijí hlavně v pohraničním pásu od Chebu přes Chomutov, Teplice, až po Liberec a Jablonec nad Nisou. A jak se všichni pamětníci shodují, drží je znovu pohromadě hlavně víra, kterou si přinesli ze Zelowa. Říká to i farář Miroslav Erdinger:
"Zelow je pro mne především pojem. Lidé plní víry, emocí, vnitřních zápasů, bohatých vztahů, rodinných vazeb, lidé, kteří mají velmi hluboké kořeny víry, na které lze navazovat do současné doby. A bylo pro mne velmi hluboké stát v Zelowě v kostele na místě, kde mi najednou docházelo: tady tvoje babička držela tvoji maminku v náručí při křtu, tady byl tvůj milovaný dědeček, který tě učil lásce k Bohu a k lidem a který při tom křtu říkal česky v tom polském prostředí - ano, slibuji. Ten okamžik pro mne byl nesmírně důležitý. Tam jsem vlastně poprvé pocítil, a to už mi bylo po padesátce, že tam patřím. Ne zeměpisně, ale niterně. Tam jsem se potom setkal s jednou ze svých blízkých a ta mi říkala, že moje životní zápasy čerpají sílu právě ze Zelowa, právě z tohoto kostela a z této komunity. Jsem jejich pokračovatelem a nositelem. Takže já až v pozdějším věku, nikoliv úplně v dětství, ale až teď vnímám Zelow jako místo pro můj životní příběh.“
Čechů v samotném Zelowě přitom už velmi ubývá. Stále tu sice stojí bratrský kostel, dnes Parafia Ewangelicko-Reformowana v Zelowie. Je v něm dokonce i malé muzeum, které připomíná zdejší dějiny českých bratří. V 90. letech minulého století je slavnostně otevřel prezident Václav Havel. A vedle kostela je fara, kde se zelovští scházejí k biblickým hodinám a kde se jejich vnuci ještě nedávno učili česky. Několik let tu působili i učitelé, které sem vysílal český stát. Farář Miroslav Jelínek, sám potomek zakladatelů českého Zelowa, se svou ženou Věrou odtud ale už odešli. Vrátili se do Česka, na Valašsko. Důvod? Pan farář jen krčí rameny, jako by říkal: “Neměli jsme to v Polsku lehké.” Čeština na ulici v samotném Zelowě už slyšet není. Těm, kdo ji ještě považovali za svou mateřštinu, je kolem devadesáti a jeden po druhém odcházejí. Historie českého Zelowa v Polsku tak nenávratně končí. Bude žít už jen jako pojem, jako místo, odkud se po dvě století do celého světa vydávaly další a další generace českých bratří, potomků Bílé hory.
