Fenomén Karel Kryl
3. března to bude právě dvacet let, co v německém Mnichově náhle zemřel exilový písničkář, básník, publicista a také dlouholetý redaktor Radia Svobodná Evropa Karel Kryl. Letos si navíc připomínáme i sedmdesáté výročí jeho narození. Český rozhlas k těmto jubileím připravil hned několik pořadů. Například Radio Plus každou třetí sobotu večer vysílá cyklus Fenomén K.K. Jeho autorkou je Ivana Denčevová. Pozvali jsme ji i do našeho studia:
Vy jste se v pořadu Fenomén K. K. pustila do nelehkého úkolu. Pod tímto názvem se skrývá pořad o Karlu Krylovi. Jak jste k němu přistupovala?
"Já jsem o Karlu Krylovi začala přemýšlet možná už někdy loni na jaře, protože ho mám ráda. Mám ho ráda ještě z doby, kdy byl v exilu. Buď jsem ho slyšela ze Svobodné Evropy, nebo se jeho písničky hrávaly na kytaře. Až s odstupem doby si říkám, jak jsme byli naivní a dobrodružní, poněvadž za hraní Krylových písniček lidé chodili i do vězení. Vzpomínám si ale, že jsem si ho v té době představovala tak trochu jako herce Conneryho. Krásný, razantní chlap, který má hlas témbr. A pak jsem koukala, když jsem viděla živého Karla Kryla, protože byl úplně jiný, než jsem si ho představovala. Víme, že normalizátoři si dali velkou práci, aby stopy po Karlu Krylovi zlikvidovali. Ať už to byly dolisované desky jeho elpíčka Bratříčku, zavírej vrátka, které se pak v Loděnicích řezaly pilou, nebo to byly archivní záznamy Čs. rozhlasu, kdy se likvidovaly celé pásy. Pouze shodou okolností jsou zachovány archivní nahrávky, které vznikly ve spolupráci s tehdejším redaktorem ostravského studia ČRo Milošem Zapletalem. Byly natočeny v redakci slovesné tvorby, a poněvadž se šlo po hudebních redakcích, tak tam zůstaly uschovány. Takže Karel Kryl je velké téma. A protože jsem před třemi lety připravovala i pořady k výročí zahájení vysílání ve Svobodné Evropě, tak jsem samozřejmě přicházela do kontaktu s Karlem Krylem i jako rozhlasovým novinářem. Takže pro mne se to tak trochu pořád vrací v kruhu. První nápad byl udělat cyklus publicistických pořadů, ať to bylo v minulém roce o undergroundu, nebo předtím o Svobodné Evropě. A tam se člověk pořád s těmi jmény potkával. Následně vedení ČRo rozhodlo, že to bude celorozhlasový projekt, protože Karel Kryl je nejen fenomén, ale jeho více než dvacetiletá dráha spjatá s rozhlasem je jednoznačná. Ještě v Československu spolupracoval s ostravským studiem například na pořadu Mikrofórum, a poté takřka dvacet let v mnichovské redakci Svobodné Evropy. Takže můžeme říct, že je to náš kolega. A právě exilová žurnalistika je tou žurnalistikou, kterou si máme připomínat."
Z vašeho šestidílného cyklu Fenomén K.K. zatím v éteru zazněly dva díly. Dostali jsme se s nimi do roku 1969. Vy se tam ale zabýváte také tím, co Karla Kryla formovalo. Jaké byly ty důvody, proč se z něj stal zpěvák protestsongů?
"Samozřejmě každého z nás ovlivňuje prostředí, ať už na ně naváže pozitivně, nebo se proti němu třeba může i vymezit. A Karla Kryla jeho rodinné prostředí a ta generační paměť rodiny ovlivnila výrazně. A stejně tak dění, které se odehrálo později. Mám ve studiu v tomto pořadu dva spolupracovníky, na jedné straně je to brilantní historik Michal Stehlík, specialista na nejnovější dějiny, a na straně druhé hudební publicista Aleš Opekar. A já jsem od začátku říkala, že mým záměrem není udělat jen životní příběh Karla Kryla, ale zařadit jeho příběh do kontextu doby. Postupujeme chronologicky, první díl byl do roku 1967, pak bylo období 1968-69, kdy končíme tím, že Karel Kryl požádal o politický azyl v Německu. A tímto způsobem budeme dál mapovat jednotlivá desetiletí. Na jedné straně je to zařazení životního příběhu do mezinárodněpolitických a vnitropolitických souvislosti, jak se velké dějiny ukazují na příběhu jednotlivého člověka. A z hlediska hudební publicistiky je to zařazení jeho umělecké tvorby. Do jaké míry byl příznačným autorem daného období a kde se naopak vymykal. Jsou známé jeho velmi ostré polemiky s Jaroslavem Hutkou nebo Vladimírem Mertou. On byl opravdu někde jinde. Ostatně v jedné ze svých písní, v Pasážové revoltě, zpochybňuje květinovou mládež, která říká, že se máme mít všichni rádi. Když ji Kryl hrál někdy v létě 1969 na vernisáži výstavy mladých umělců v Nové síni, tak tam také byl tehdejší předseda Federálního shromáždění Josef Smrkovský. A když Kryl odehrál i další písně, Smrkovský řekl, že to ten mladý soudruh všechno vidí nějak moc černě. Je třeba dodat, že to mladý soudruh možná viděl všechno černě, ale Josef Smrkovský byl během tří týdnů zcela bez funkcí. Stal se pak také jedním z reformních komunistů s terčem na zádech."
Jen se ještě krátce vraťme ke Krylovu rodinnému zázemí. Připomeňte alespoň v několika větách jeho rodinnou historii.
"Karel Kryl se narodil na Moravě, v Kroměříži, pak se jeho rodina různě stěhovala. Narodil se v tiskařské rodině s úctyhodnou tradicí, která se věnovala drobnějším tiskům. V období první republiky se tam tiskly knihy staroříšského nakladatele Josefa Floriana, Dobré dílo. Klasická živnostenská intelektuálně a duchovně ukotvená rodina. A sám Karel Kryl vzpomínal, že když komunisté přišli zabírat právě tu jejich tiskárnu, bylo to pro něj jedno z nejhorších období. Zničené stroje, frustrovaná rodina, která se musela stěhovat. Děti nesměly studovat. A tehdy se dostal do opozice vůči komunistickému režimu. Pak v tom hrálo roli i to, že vystudoval průmyslovou keramickou školu v Bechyni, i to ale bylo s problémy. Vlastně celý příběh jeho rodiny, vliv religiozity, živnostenského prostředí, to všechno Karla Kryla formovalo. Jak říká hudební publicista Jiří Černý, Karel Kryl byl z půlky Francois Villon a z půlky typický katolík. Jeho vztah třeba k opatu Anastázi Opaskovi je také jedním z témat, kterým se budeme věnovat."
Já dodám takový detail, který na mne, když jsem si četla rozhovory s Karlem Krylem, zapůsobil dost otřesně. Je to okamžik, kdy ho učitelka postavila před ostatními dětmi na jakýsi pranýř za to, z jaké rodiny pocházel. Tento druh šikany musí být pro malé dítě celoživotní traumatizující zážitek. A možná to byl jeden ze zdrojů, proč Karel Kryl byl vždy a za všech okolností jiný?
"Jiný bezpochyby byl a je tam zajímavá další souvislost, ke které se dostaneme v dalších dílech. Posléze se objevuje další život fenoménu Karla Kryla a jeho legendy. Karel Kryl je exulant, za pomoci přátel vydává svá elpíčka, která se velmi složitě dostávají do komunistického Československa, vycházejí mu básně, působí ve Svobodné Evropě, nadále je rebelem, současně ale svým způsobem žije v tehdejším Československu. Už v roce 1972 proběhl bratislavský soud s Janem Ladislavem Kalinou, který šel do vězení za to, že měl desku Bratříčku, zavírej vrátka a pouštěl ji na návštěvě přátelům. Shodou okolností, když mu po zhruba půldruhém roce vypršel trest, stal se emigrantem. A v Rádiu Svobodná Evropa se potkává s Karlem Krylem. A za podobný delikt byl ve vězení Jiří Gruntorád, dnes ředitel knihovny Libri prohibiti. A tak je možná ironií, že byť se nezachoval svazek StB, který byl na Karla Kryla veden jako na velkého nepřítele režimu, tak tady chodí do vězení lidé za to, že mají doma legálně vydanou desku, pustí ji na návštěvě přátelům nebo si jeho písničky zahrají. A to je další život legendy Karel Kryl, který se odehrává v Československu. Takže mi ani v těch dílech o 70. a 80. letech nemůžeme zůstat jen za hranicemi, nemůžeme jít s exulantem Karlem Krylem. Je to i téma, co se doma děje s Karlem Krylem, který je za hranicemi."
Jinakost Karla Kryla se ale projevila znovu ve chvíli, kdy se tyto dva životy, exilový a domácí, měly naději spojit. Bylo to po listopadu 1989. Tehdy se vlastně mohly naplnit jeho naděje a jeho směřování. To se ale nestalo. On v tu chvíli začal zase kritizovat to, co se tu po listopadu dělo. Proč?
"Já se domnívám, že Karel Kryl byl naším svědomím, a to i s tím provokujícím prvkem, s tím, že šel někdy hlavou proti zdi. Možná i s tou zarputilostí, která podle pamětníků mohla být až nesnesitelná. To všechno v sobě výjimečné osobnosti obvykle mají. Já sama si ho řadím mezi proroky, a jak už víme z biblických textů, my proroky kamenujeme. A takový byl i Karel Kryl. Většina z nás mu asi v 90. letech nerozuměla. My jsme vlastně chtěli slyšet, že všechno je báječné, že všechno bude jiné a lepší. A máme tendenci vytěsňovat svědomí, osobní i společenské, když se nám nehodí. To si přiznejme. Když dnes čteme politické glosy a názory Karla Kryla, tak to jsou samé samozřejmé věci: finanční úřady, fungující právní systém atd. On to říkal už tehdy. Teď je nám to jasné, tehdy nám ale vadilo, že plní tu roli svědomí. Jeho velkým traumatem bylo také rozdělení Československa. A můžeme říct, že první trauma pro něj bylo, když obratnou aranží Václava Havla zazpívají na balkóně hymnu Karel Kryl a Karel Gott. Pro Karla Kryla to byl velký problém. Byla to symbolika, kterou jsme tehdy také potřebovali, že si nebudeme vyřizovat účty. Karel Gott ale byl symbolem normalizovaného Československa. To nic nemění na jeho oblibě u řady našich spoluobčanů. Karel Kryl byl ale symbolem té opačné strany. Možná, že někde tam to začalo. A možná i čtvrt století poté se s tím potýkáme. A setkáváme se dnes i s relativizací té doby. To je další velké téma, kterému bychom rádi věnovali další pořady."
