Filmový režisér Jan Němec dohání ztracená léta

V roce 1969 byl oborovým časopisem Film and Filming oceněn jako nejlepší režisér světa. Jeden z tvůrců československé nové vlny, režisér vyzdvihovaných hraných snímků i řady dokumentů, experimentátor, hledající nové technické i obsahové možnosti filmu - Jan Němec. Právě uvedl do české distribuce svůj nový hodinový snímek Krajina mého srdce.

Filmový režisér Jan Němec dohání ztracená léta

Krajina mého srdce

Jan Němec (*1936) byl v roce 1974 přinucen emigrovat. Působil v Západním Německu, v Británii a ve Spojených státech, kde se ovšem v komerčním prostředí Hollywoodu se svou vyhraněnou orientací neprosadil. Po návratu se doma uvedl adaptací románu Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha, kritika však film nedocenila, stejně jako následující Němcovo dílo Jméno kódu rubín. "Stylizace těchto snímků odbourávala nánosy komunistické estetiky," píše kritik v časopise Respekt.

Němec se dnes věnuje se dokumentu, a nepřestává točit také umělecké filmy. Scházíme se spolu v učebně FAMU, kde kdysi sám studoval režii a kde nyní přednáší. V pondělí dotočil materiál dalšího, tentokrát hraného filmu a několik hodin po vyčerpávající práci se uvolil odpovídat na mé otázky týkající se předchozí premiérově uvedené Krajiny mého srdce.

Jan Němec

Krajina mého srdce je audiovizuální fantazie na téma přechod mezi životem a smrtí. Realita míchaná s virtuální realitou, ale udělaná nikoli na počítači, nýbrž z realistických materiálů, které nejsou elektronicky nijak změněny. Není tam ani děj ani příběh, jsou tam obrazy a hudba. Já se v každém filmu snažím udělat něco nového."

Čím byl pro vás nový tento snímek?

"Já jsem sám prošel operací, nikoli transplantací srdce ale operací chlopně a bypassy, což je v podstatě stejný stav - tělo je bez srdce a mnoho hodin mimo vlastní krevní oběh, takže jsem tento stav beztíže, jakési smrti nebo komatu zažil. A snažil jsem se ho nějakým způsobem zachytit. Nikolim realisticky, ale dát do toho fantazii. To byl důvod, proč ten film vznikal. A formálně: je to na pětatřicítkový film a polovina toho je na fotoaparáty! Žádnou digitální kamerou, nýbrž normálním foťákem. Chtěl jsem vyzkoušet, co nedělal nikdo přede mnou, že i normální foťák vám může nasnímat části kinematografického filmu."

Do jaké míry je ten snímek dokumentární (ve smyslu použitých postupů)?

Krajina mého srdce

"Já si myslím, že dokumentární není vůbec. Dokument zaznamenává realitu a pak ji nějak esteticky nebo ideologicky prezentuje. Tady používám nikoli hrané scény, nikoli z herců, ale fakta reality, které dávám já sám dohromady. Co je koláž? Vezmete si kusy, které už existují, a dáte je do nového tvaru, do nového díla."

Ve vaší generaci je řada tvůrců, kteří už netočí. Například Věra Chytilová zřídka, Jiří Menzel vůbec. Co vás vede k tomu, že se snažíte fungovat v těchto nových poměrech a jak se s nimi vyrovnáváte?

Krajina mého srdce

"Já nechci mluvit za své kolegy, ale Věra Chytilová má pořád nějaké věci rozdělané, Jirka Menzel, on byl zvyklý, že je štáb, že je těch sto lidí a on se stará jen o to režírování, kdežto teď je to úplně obráceně, musíte se starat o všechno, o financování, o přesvědčování lidí. A on na to nemá buď chuť, sílu nebo mu to nesedí, takže radši dělá divadlo, které dělal po celou dobu jako film. V mém případě těch důvodů je několik. Tím, že jsem skutečně nemohl točit, těch let mi uteklo dvacet, kdy jsem ve filmu dělal strašně málo, tak se to snažím dohnat. A na druhé straně je to taková moje tvrdohlavost. Když vím, že je možné používat nových technologií a všeho možného a když vím, že cenzura, omezení neexistuje - existuje jenom organizačně finanční, všechno se dá nějakým způsobem... Já jsem byl jeden z prvních, který začal dělat s malou digitální kamerou a byl z toho film, který vyhrál Zlatou palmu v Locarnu a pak úspěšně prošel distribuční sítí v pětatřicítce, tady se zase pokouším o něco s těmi fotografickými aparáty. Teď jsem dotočil hrubý materiál na film o malířce Toyen, kde se zase pokusím sloučit příběh a děj s obrazy, což velmi těžko jde dohromady. Čili ta výzva, když seženu nějaké peníze, tak se pokouším audiovizuální svět posunout dál, a hlavně dál od toho amerického, komerčního, reklamního vymývání mozků. Já vím, že je to teď součást takzvané civilizace celosvětově. Ale pokud nějakou abych řekl energii mám, tak se snažím ji využít a nepřestat v tom..."

Krajina mého srdce tematicky navazuje na předchozí autobiografický Němcův film "Noční hovory s matkou" z roku 2001 i jeho první celovečerní film "Démanty noci" z roku 1964. Kritik v časopise Respekt o filmu napsal. "Jedná se opět o formálně radikální, originální a přesvědčivýsnímek umělce, který nepřestává hledat svůj názor a výraz. Jako by se vysmíval současné české umělé produkci, která si více než na osobním vkladu režiséra zakládá na dokonalém PR, naplněných sálech, případně počtu 'kultovních hlášek'," napsal recenzent Respektu Přemysl Martinek.