Fotograf MFF Karlovy Vary Michal Čížek: Největší hvězdou není celebrita, ale atmosféra festivalu
Michal Čížek už přes dvacet let fotografuje Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Za jeho objektivem se vystřídaly největší hollywoodské hvězdy i prezidenti, ale podle něj nejsou nejdůležitější jednotlivé celebrity. Mnohem víc ho zajímá atmosféra každého ročníku, proměna festivalu i lidé, kteří jej tvoří. V rozhovoru vzpomíná na Jiřího Bartošku, vysvětluje, proč raději fotografuje Dustina Hoffmana než mladé herečky, a mluví také o své nové knize fotografií z období pandemie covidu-19.
Kdy a jak začala vaše práce pro karlovarský festival?
„Bylo to v roce 2004, tedy zhruba před dvaadvaceti lety. Tehdy jsem se seznámil s Kateřinou Bartoškovou, dcerou Jiřího Bartošky, a to byl i začátek mé fotografické kariéry. Nejprve jsem sem jezdil jen na výlety, ale po roce nebo dvou se vedení festivalu rozhodlo obměnit fotografické oddělení. Od té doby se festival i náš tým výrazně rozrostly. Z původních tří nebo čtyř fotografů je nás dnes dvanáct až třináct."
Sedíme v Thermalu. Co pro vás tento prostor představuje?
„Především tu malou asi osmimetrovou místnost, kde jsme každý rok namačkaní. Pak samozřejmě červený koberec před Thermalem a Velký sál. Podle mě je to jedno z nejlepších kin ve střední Evropě."
Na zahajovacím červeném koberci máte výjimečné postavení. Jste tím, kdo má největší přístup?
„Není to úplně tak. Do určité míry ale mohu rozhodovat, kdo bude mít na červeném koberci přístup. Letos je navíc koberec delší, takže mají ostatní fotografové mnohem více možností než dřív. A protože nás je v týmu hodně, můžeme fotografovat z různých míst. Člověk si sice dokáže vytipovat nejlepší pozici, ale nikdy neví, kde se odehraje ten nejzajímavější moment."
Byl jste spokojený s fotografiemi z letošního zahájení?
„Spokojený… Když to člověk dělá tak dlouho, nikdy není úplně spokojený. Bylo to zase trochu jiné, nové. Na druhou stranu se celý červený koberec za ta léta hodně standardizoval. To je v pořádku, ale zároveň se tím zmenšil prostor pro překvapivé okamžiky, které dříve nabízely možnost pořídit opravdu neobvyklou fotografii."
Fotí se Dustin Hoffman jinak než mladá herečka?
„Já bych raději fotografoval Dustina Hoffmana než mladou herečku. Dustin Hoffman je superstar, ale zároveň moudrý člověk, který nemá potřebu dávat najevo svou výjimečnost. Mladé herečky někdy mohou působit trochu nedostupně nebo nafoukaně. Jsem už ve věku, kdy mě podobné hry moc nezajímají. Samozřejmě když mají dobrou náladu, umějí udělat větší show než Dustin Hoffman. Ale já jsem v tomhle staromilec."
Festival se od vašeho příchodu výrazně rozrostl. Jak se to projevuje na vaší práci?
„Práce je prostě mnohem víc. Festival je větší, přibylo sponsorů i doprovodných akcí. Samotná práce se ale nezměnila - jen je mnohem více věcí, které je potřeba fotografovat. Před dvaceti lety jsme za den pokrývali možná osm nebo deset akcí, dnes je jich třicet i pětatřicet.
Stejně důležité jako samotné fotografování bylo pro mě sestavit tým. Fotografové bývají tvůrčí osobnosti s velkým egem, takže bylo potřeba najít lidi, kteří spolu vydrží deset dní v malé místnosti fungovat. Navíc fotografujeme velmi rozdílné žánry - sport, červené koberce, filmové premiéry i společenské večírky. Ne každý umí všechno. Trvalo mi několik let, než se podařilo vytvořit tým, který funguje. Posledních pět nebo šest let už jsme ho téměř nemuseli měnit. Jen hledáme mladší kolegy, kteří jednou převezmou štafetu."
Máte tři nejoblíbenější festivalové fotografie?
„To je strašně těžké. Člověk si pamatuje první povedenou fotku, ale časem zjistí, že už ho tolik nebaví. Festival je každý rok podobný - mění se grafický design a hosté, ale struktura zůstává stejná. Proto jsou si fotografie často podobné.
V posledních letech života Jiřího Bartošky jsem pořídil několik fotografií, které mám opravdu rád. Byly vystavené loni na festivalu. A z hvězd mám velmi rád fotografii Richarda Gerea v letním kině.
Spíš než jednotlivé snímky mě ale zajímá zachytit atmosféru konkrétního ročníku. Každý má jiný pocit, jinou energii. Dokumentární fotografie nemusí být jen o hvězdách. Může vyprávět příběh celého festivalu. O to se snažím."
Zažil jste za ty roky nějaké mimořádné historky?
„Platí, že co se stane ve Varech, zůstane ve Varech. Samozřejmě jsem zažil spoustu krásných okamžiků s přáteli, ale nejsou to příběhy, které by byly zajímavé pro posluchače nebo čtenáře."
A večery s Jiřím Bartoškou?
„Nebýval jsem s ním sám, vždy nás bylo víc. Ale být v jeho společnosti bylo vždycky krásné. Pan Bartoška byl vtipný, mimořádně inteligentní člověk, který dokázal bavit celé své okolí."
Letos si festival připomíná také nedožité devadesátiny Václava Havla. Fotografoval jste ho zde?
„Ano, ale těch příležitostí nebylo mnoho. Když jsem kvůli výstavě procházel archiv, zjistil jsem, že festivalových fotografií Václava Havla vlastně není moc. Proto jsme při přípravě výstavy využili také fotografie z archivu ČTK, aby byla co nejpestřejší."
Která osobnost na vás udělala největší dojem?
„Robert Redford byl skvělý. Teď Dustin Hoffman - s tím se člověk velmi rychle naladí na stejnou vlnu. Zajímavý byl také Johnny Depp, hlavně svým vztahem k fotoaparátu.
Ale často jsou nejzajímavější lidé ti, kteří nejsou světovými superhvězdami. Festival je plný filmařů a lidí z oboru, kteří nejsou tolik známí, ale jsou nesmírně inspirativní."
Karlovy Vary fotografujete i mimo festival?
„Díky práci novinářského fotografa jsem projel velkou část republiky. Jednou jsem byl ve Varech během mistrovství světa v basketbalu v zimě. A bylo to vlastně dost deprimující. Lázeňské centrum bylo prázdné a město nežilo.
Karlovy Vary jsou krásné město, ale život v tomto regionu není jednoduchý. O to víc jsem rád, že festival existuje. Na několik dní totiž představí Karlovy Vary celému světu."
Když už jsme u těch prázdných měst - letos vám vyjde také kniha fotografií z období pandemie. Proč právě toto téma?
„Už na začátku roku 2020 jsem cítil, že přichází něco mimořádného, co stojí za to dokumentovat důkladněji než běžnou novinářskou prací. Zatímco mnoho kolegů fotografovalo hlavně nemocnice a zdravotníky, mě více zajímalo, jak pandemie proměnila společnost. Myslím, že právě to je její největší odkaz.
Čekal jsem jen na správný okamžik, kdy z materiálu vznikne kniha. Překvapilo mě, že podobných publikací vzniklo ve světě jen několik. Nejde o jednotlivé výjimečné fotografie. Síla knihy spočívá v celku. Ukazuje pandemii z mnoha různých úhlů."
Často se mluvilo o prázdných ulicích. Byl to pro vás fotografický bonus?
„Ve skutečnosti ty ulice nikdy nebyly úplně prázdné. Vždycky jste někde v dálce viděl člověka. Postupně jsem si uvědomil, že nejde ani tak o absenci lidí, ale o ticho. Tramvaje téměř nejezdily, město bylo nezvykle tiché. A právě to byl nejsilnější zážitek celé pandemie. Jen se to velmi těžko přenáší do fotografie."
Stalo se někdy, že vám některá hvězda vynadala kvůli fotografii?
„Nestalo. Nejsem fotograf, který by do situace zasahoval. Nejsem ten typ, který na celebrity pokřikuje nebo je aranžuje. Spíš hledám správný okamžik a správné místo, odkud ho zachytit.
Je to také otázka empatie. Nemá smysl fotografovat člověka v okamžiku, kdy smrká nebo si sahá do nosu. Takové fotografie mě nikdy nezajímaly."
Festival letos slaví 80 let. Myslíte, že tu budete fotit i při jeho 100. výročí?
„Když to zvládla moje kolegyně Zuzana Mináčová, která fotografovala festival až do svých 86 let, tak bych se možná mohl hecnout také. Uvidíme. Je pravda, že se některé situace opakují a je stále těžší hledat nové pohledy. Ale je tu skvělá parta lidí. Pokud to bude možné, budu se sem vždycky rád vracet - hlavně kvůli nim."
