Hospody jsou krásná věc, chtěli bychom je také, říká norská bohemistka

Ellen Runderheim, foto: Ondřej Tomšů

Proč se Norka rozhodně studovat češtinu? Co vědí Norové o Česku? A jak prožívala rok 1989? To jsou otázky pro Ellen Runderheim, historičku, kterou její nadšení pro vše české přivedlo až do Banátu.

Ellen Runderheim, foto: Ondřej Tomšů
Jak se vůbec Norka dostane k češtině?

"Já jsem měla vždycky zájem o střední Evropu. Několikrát jsem byla ve Vídni a měla jsem kamarády, kteří jezdili do Prahy a vždycky říkali, že je to krásné město. Pak jsem viděla Formanův film Amadeus a dozvěděla jsem se, že je to natáčené v Praze. Chtěla jsem se tedy podívat, jestli tady všechny ty staré budovy existují. A existovaly. To bylo v roce 1986, takže to už je dost dávno.

Já jsem studovala dějiny v Oslu, a na univerzitě začaly tehdy kurzy češtiny. Aspoň trošku jsem tomu jazyku chtěla rozumět, tak jsem se přihlásila. Ze začátku jsme tam chodili dva, ale pak už jen já sama. Byla jsem také na letních kurzech češtiny v Brně a v roce 1989 jsem tady byla na stáži."

Norsko sousedí s Ruskem a v roce 1968 mělo stejně jako Československo společnou hranici se Sovětským svazem, foto: Google Maps
Zmínila jste rok 1989. Vědělo se v Norsku něco o dění v Československu v letech 1968 a 1989?

"V roce 1968 byl o to, co se v Československu stalo velký zájem, protože máme v Ruskem, tehdejším Sovětským svazem, společnou hranici. Lidé se u nás dost báli, že by se mohlo v Norsku stát něco podobného jako tady. V 89. roce jsem tady na jaře byla a pak jsem se kvůli zkouškám vrátila domů. Dobře si pamatuju, jak to tady prasklo. Byla jsem tehdy na jedné schůzi v Oslu a byl tam i jeden exilový Čech. Mluvil o tom, že v Československu se stále nic neděje, přitom třeba v Berlíně už proběhly události u Berlínské zdi. Později pak přišla jedna holka a říkala, že ale viděla v televizi, že v Praze demonstrace, že je tam strašně moc lidí. Ten Čech tvrdil, že to určitě není pravda, že je to blbost. Pak jsem koukala na večerní zprávy a viděla jsem, že se tady na Národní třídě něco opravdu stalo. Měla jsem zkoušky a nemohla jsem sem jezdit. Měla jsem ale spolužáka, který měl auto a jezdili jsme sem s ním mezi písemnými a ústními zkouškami."

Banát, foto: Pavel Novák, archiv ČRo
Zmínila jste, že jste se s nějakými českými krajany stýkala. Vy se vůbec o české krajany zajímáte, byla jste i za nimi v Banátu v Rumunsku. Co vás tam vedlo?

"To byl takový starý sen. Já jsem se kdysi seznámila se studenty FAMU, kteří tam byli a natáčeli tam. Mě to strašně fascinovalo a chtěla jsem to vidět. Nemyslela jsem si ale, že se tam někdy dostanu. A před šesti lety jsem tam s jednou cestovkou vyrazila. Bylo to fantastické. Byla jsem v Rumunsku, ale vlastně nebyla, protože všichni mluvili česky."

Když vezmete Čechy a Nory, liší se nějak?

"Vlastně moc ne. Vy tady ale máte hospody, to my nemáme."

A rádi byste měli?

Ellen Runderheim, foto: Ondřej Tomšů
"Ano, protože to je krásná společná věc. Je to velmi hezké. V Norsku se pije spíše doma, ne tak společně, jako tady."

Je naopak něco, co vám v Česku chybí?

"Třeba ty mořské ryby, to mi tady kdysi na stáži chybělo. Ale teď už je to lepší."

Co vědí Norové o Česku?

"Moc ne, ale spousta Norů jezdí sem do Prahy, takže se ví, kde je Praha. Jinak ale mimo Prahu se o Česku moc neví. Někteří snad byli v Brně."

Tím to končí...

"Ne! Vlastně ne, spousta Norů byla v Liberci, nedaleko byly skokanské můstky, tak tam Norové byli v publiku i závodili. Takže když jde o sport, tak Norové něco vědí, ale jinak moc ne."

Autor: Martina Bílá
klíčové slovo:
spustit audio