Irena DeLave pomáhá svými projekty mayským ženám v Guatemale
Češi žijí a pracují po celém světě, a to i na místech, kde byste je možná nečekali. Jedním z takových míst jsou horské oblasti Guatemaly, středoamerického státu, na jehož území se v dobách dávno minulých nacházelo jádro mayské civilizace. Potomci Mayů zde žijí dodnes. A právě s mayskými ženami pracuje a spolupracuje Irena DeLave. Irena sice trvale v Guatemale nežije, tráví zde ale hodně času a její projekty pomáhají tamním obyvatelům i přírodě.
Jak vznikl projekt Love for Guatemala?
„Vznikl velmi spontánně. V Guatemale jsem byla před tím, než to začalo, dvakrát. Moc jsem si to tam zamilovala. Přemýšlela jsem, jak se tam vracet, ale už ne jako turistka. Cítila jsem, že už bych to chtěla nějak posunout. Zamilovala jsem si tam doslova vše, co tam existuje, jak to tam vypadá, jací tam jsou lidé. Po druhé nebo třetí cestě jsem začala v hlavě i srdci rozvažovat, co a jak udělat. Bylo to hned jasné. Začalo to u mayských žen, které mě neskutečně učarovaly tím, co dělají, jak tkají. Většinou je to jediná věc, co ženy, které žijí v horách, v chudých komunitách, umějí. Neumějí číst, ani psát, nemají žádný zdroj financí, kolikrát ani zdroj obživy. V místě, kde bydlí, nemají pole, na kterém by mohly něco pěstovat.“
Irena DeLave na základě svých zážitků přišla na způsob, jak místní guatemalské komunitě pomoci. Začala do Česka vozit rukodělné a tkané výrobky mayských žen a spolupracovat s místními tak, aby za svou práci dostali odměnu podle zásad spravedlivé mzdy. Postupem času Irena projekt rozšiřovala.
„Začalo se to pomalu stupňovat. Ozývali se mi lidé z Guatemaly a říkali mi, že to, co děláme, je úžasné. Řekli mi: Pojďme ještě něco vymyslet se stromy, se zalesňováním. Nevyznám se moc ve fundraisingu a neumím psát granty, a navíc to celé nezačalo jako neziskovka nebo nadace, byl to klasický nákup a prodej přes IČO, aby to bylo co nejjednodušší. Byla jsem v té době na mateřské s prvním dítětem. A snažila jsem se přijít na to, jak to udělat. Nakonec jsem jenom tak rychle v noci vymyslela, ten střelec ve mně mě inspiroval, že budu přidávat při prodeji výrobků ke každému dva stromy. Ráno mi to přišlo dost divoké, i tak jsem jim to hned řekla. Oni mi řekli, že jim to přijde perfektní a že to zkusíme. To se stalo v roce 2013. A teď jsme na tisících stromech. Při poslední cestě jsme dokončili vysazení stromů ve vysokém počtu, přes 6500 stromů neovocných a přes 700 ovocných. A je to všechno výhradně z prodeje zboží nebo díky darovacím certifikátům.“
Součástí guatemalských projektů Ireny DeLave je i podpora vzdělávání mayských dětí. Jak sama říká, nechce vytvářet závislost na darech, spolupracuje tak s místními neziskovými organizacemi a darované finanční prostředky netvoří 100 % potřebné částky, ale pouze její polovinu.
„Ženy přicházejí s mnoha dětmi. Mají krásné děti. Ale většina z nich, obzvláště holčiček, nemůže chodit do školy. Školy tam jsou sice zdarma, ale ta žena nemá na uniformu, nemá na boty, nemá na to, aby její dítě mělo baťůžek. A podobně. Nechala jsem se tam tedy inspirovat někým dalším. Začala jsem vymýšlet, jak pomoct těm holčičkám. A to funguje prodejem tzv. starostlivých panenek. Jsou to takové sáčky se šesti malými panenkami, které jsou asi dva centimetry veliké. Mayové věří, že když si je dáte pod polštář, vyřeší jakékoli vaše strachy a splní vám přání.“
Starostlivé panenky mě hodně zaujaly. Četla jsem, že když vám pomůžou splnit přání, které jste měla, samy zmizí.
„Ano, je to tak. Hodně lidí mi přišlo říct nebo napsalo něco ve stylu: Bylo jich šest v sadě, a teď už mám jenom tři. Jsou skutečně takové putovní. Doma také máme několik rozdělaných balíčků. Děti je milují. A kolikrát se někde najdou, jak jsou malé, můžete je najít mezi matracemi nebo pod postelí. Opravdu jsme jich ale už velké množství ztratili doma. Mnoho lidí říká, že na tom něco je. Mayové jsou velmi pověrčiví a ve všem vidí něco dál. To je taková maličkost, kterou tu máme. Ano, říká se, že zmizí, když se problém vyřeší nebo se splní přání. Někdy si je rády pořizují i ženy, které se snaží otěhotnět, nebo mají nějaké problémy v těhotenství. A pak mi říkají: Všechno dopadlo dobře, ale panenka není. Asi to tak funguje.“
Mluvila jste o mayských ženách. Jak se liší jejich postavení oproti postavení žen v České republice?
„Liší se hodně. Mayská žena má v rodině hlavní funkci – stará se o domácnost. Je pouze doma, jenom u té plotny, tedy spíš u ohně, plotny tam většinou nemají. Má hodně dětí. Od rána udržuje oheň. Připravuje fazole, připravuje tortilly, placky z kukuřice. Většinou má v rodině i takové nerovné postavení, vypadá to, že je něco míň, muž, tzv. macho, rozhoduje, a to třeba i o tom, kolik dětí půjde do školy. Žena od rána do večera řeší práce v domácnosti jako vaření nebo praní. Jde na trh něco koupit. Někdy něco na trhu prodává. I to, jak tam ženy neumějí číst a psát, je velmi omezuje. Nemají ani možnost získat rodný list pro sebe a pro své děti, tím pádem oficiálně neexistují. Nemají tak možnost ani jakékoliv podpory nebo pomoci. Podepisují se otiskem palce nebo jiného prstu. Zažila jsem i to, že mayská žena dala palec na něco, o čem nevěděla, co to je. A přišla tak o půdu, protože se styděla říct, že neumí číst a psát. Řekla bych, že tam žijí v ponížení a vládne tam diskriminace. Za ty roky, co tam jezdím, se mi ale zdá, že se to mění. Ženy tam stále chodí s hlavou vztyčenou, na to, v jakých podmínkách žijí, jsou neskutečně čisté a hezky upravené, krásně oblečené, vystrojené. A to i při tom, jaké prostředí je kolem nich a v jaké vodě perou oblečení. Pořád se usmívají, stále mají to tzv. otevřené srdce. Mayové, mayské ženy hodně žijí v srdci, alespoň mně to tak přijde. Stále se usmívají a rozdali by se i při tom málu, co mají. Rádi pohostí ostatní.“
V jakých oblastech Guatemaly se svými projekty působíte?
„Je to hodně v horách, v oblasti Nebaj, Chel, Chajul v provincii Quiché. Kdybychom se podívali na mapu, je to severozápad Guatemaly, nebo střed a západ Guatemaly. Pohybujeme se v nadmořských výškách 2700 až 3200 metrů. Je to tedy trošku náročnější na zalesňování. Stromy musíme dostat nahoru. Pomáhají nám v tom i oslové. Je to oblast velmi chudá, kde hodně lidí trpělo občanskou válkou, která trvala 36 let. A Mayové jsou tím dodnes poznamenaní. Je to ale oblast krásná. Není tolik turistická. Není jednoduché tam cestovat. Cesty nejsou moc upravené. Trvá to dlouho, po cestě je hodně zatáček, lidem se často dělá špatně. Ale ve chvílích, kdy si říkám, že už další den nemůžu, vím, že je tam vždycky důvod, proč tam být dál a vracet se tam.“
Do práce hodně zapojujete i dobrovolníky z České republiky.
„Začalo to samo. Vůbec to nebyl můj cíl, ani dělat besedy, ani tam někoho brát. Začalo to, jak to u takových malých projektů bývá, skrz přátele, kteří každý rok říkali: Jé, můžu jet s tebou? Můžu se přidat? Říkala jsem jim: Ano, můžete, ale nejsem žádná nadace, všechno si budete muset hradit sami, jak letenku, tak cestu, jídlo, všechno, co s tím je spojené, veškeré náklady. Je pravda, že poslední dva nebo tři roky se mi ozývají lidé, kteří mě osobně neznají, a přesto jedou. Stále platí to samé, platí si vše sami, letenku si organizují také sami, protože nejsem cestovní kancelář. Většinou se ale vracejí velmi nadšení, a jak sami říkají, změnění, někdy i znovuzrození. Jeden pár mi řekl, že se znovu zrodili v Guatemale, protože vidí extrémní chudobu, ale na druhé straně zároveň radost a štěstí a také, jak málo člověk potřebuje věcí, aby žil šťastně. Většina těch lidí pak říká, že tady něco změní, nebo že změní svůj životní styl. Vždy to přitáhne lidi, které má. Vždy jedou lidé, které to nějak osloví. Vždy jim dopředu řeknu, v jakých podmínkách tam budeme, že to není nic luxusního, ale že jde o prožitky a zážitky. A hlavně, že jsme s mayskými rodinami, se kterými i jíme. Z části je to i o celé té cestě.“
Irena DeLave pomáhá svými projekty nejen v Guatemale. Díky tomu, co dělá, také pomáhá šířit osvětu a rozšiřuje lidem obzory:
„Je důležité si uvědomit, že to není jen o Guatemale a o mém nebo našem projektu. Přijde mi úžasné a krásné, že více lidí se tzv. probouzí, nejen v České republice, ale i ve světě, že zjišťují, odkud věci pocházejí, kdo je vůbec vyrábí, a za jakých podmínek je ti lidé vyrábějí, jestli se za to můžou najíst.“
