Ivana a Jan Bendovi: Od garáže po olympijský stadion

Jsou autory pavilonu na EXPO v Šanghaji, olympijské vesnice v Torontu, spoluautory olympijského stadionu. Jejich návrhy získaly ocenění v mezinárodních soutěžích. Teď Ivana a Jan Bendovi patřili mezi laureáty, kteří získali cenu Gratias agit. Od roku 1997 ji uděluje ministr zahraničí za šíření dobrého jména České republiky. Česko už dlouho propagují v zahraničí právě prostřednictvím své profese.

Po deseti letech praxe v Čechách se Bendovi rozhodli odejít do Kanady.

Ivana: "V roce 1987 se naskytla možnost odejít, ale přemýšleli jsme o tom delší dobu. Impulsů k odchodu bylo několik. Jedním z nich byl zdravotní stav můj a dětí, měli jsme infekce průdušek. Dalším impulsem byl pocit nemožnosti dalšího růstu."

Jan: "Rozhodně to nebylo náhlé rozhodnutí. Hodně lidí, kteří emigrovali, se rozhodovali stylem: tak a teď jedu. My jsme se rozhodovali více jak tři roky. Někdy jsme byli naštvaní a říkali: jedem. Jindy jsme si zase říkali, jak je tady krásně. Rozhodně to nebylo jednoduché. Tušili jsme, že se v Československu něco stane, ale mysleli jsme si, komunisty nahradí jiní komunisté. Na to už jsme nepotřebovali čekat, to jsme znali. Tak jsme se rozhodli, odjeli jsme a začali svůj další život."

První zakázkou v Kanadě byla garáž

Ivana a Jan Bendovi si za svůj domov zvolili Kanadu. V roce 2003 založili spolu s dalšími partnery firmu Allied Architects International, která má dnes 120 zaměstnanců. Ivana působila jako viceprezident a vedoucí designu, Jan jako viceprezident zodpovědný za design a výzkum. Nyní, když ve firmě skončili aktivní činnost, jsou partnery v butikovém ateliéru Benda Architects. Ale to už jsme o pořádných pár let dál. Když přijeli do Kanady, neměli žádné kontakty.

Jan: "Kontakty jsme neměli. Jazyk jsme neuměli."

Ivana: "V západním Německu žil Honzův nejstarší bratr, ale my jsme se rozhodli, že by bylo nejlepší pokusit se uplatnit v některé anglicky mluvící zemi. Z toho vzešel nápad odjet do Kanady. Tam jsme neznali vůbec nikoho. Přijeli jsme s dvěma nebo třemi adresami známých našich známých. Prostě jsme začali z nuly."

Kdy se vám podařilo poprvé v Kanadě získat zakázku?

Jan: "Jeden soused řekl, že by potřeboval zaměřit garáž. Vypadala, že kdyby zafoukal vítr, tak to spadne. Chtěl to nakreslit, líbilo se mu to, a doporučil nás svým známým. Těm jsme udělali přestavbu suterénu na nějaký byteček. Zúčastnili jsme se i soutěže v Kalifornii. Nechtěli jsme vyhrát, ale udělat krásný výkres, abychom ukázali, co umíme. Na základě toho jsme dostali práci ve velké firmě v Torontu. Nakonec jsme v té soutěži získali druhou cenu. Pro firmu jsme pak vyhráli ještě s jedním kolegou soutěž na olympijský stadion, protože Toronto se ucházelo o olympijské hry. Pak jsme my dva pracovali na projektu olympijské vesnice, kterou jsme taky vyhráli, což bylo veliké překvapení a tak to šlo jedno za druhým."

Ivana: "Ono to zní jednoduše, ale my jsme se snažili co nejlíp přežít a uplatnit své schopnosti. Člověk hledá cestu, jak to zařídit, aby našel dobrého zaměstnavatele. Během čtyř let jsem byla vybrána ve firmě, kde jsem v Torontu pracovala, na její první projekt do Číny. Tím začalo naše působení v Číně, které trvá až dodnes. Tehdy začala v severní Americe ekonomická krize a firma, kde jsem pracovala, se snažila najít jakékoliv další uplatnění. Když jsem nastoupila, tak tam pracovalo 180 lidí, v době krize jen 60. Jeden z představitelů firmy, rodilý Číňan, začal vyjíždět do Číny. V té době tam probíhaly reformy Teng Siao-pchinga a my jsme byli jedni z prvních západních architektů, kteří začali v Číně pracovat. Licence naší kanadské firmy byla 001."

Vy jste se podíleli i na EXPO v Šanghaji.

Jan: "My jsme nabídli Česku pomoc. Když tam přijela firma Film Dekor, která měla realizovat český pavilon, tak jsme je napojili na lokální čínské architekty. To měli v podmínkách. Pomohli jsme jim vyjednávat kontrakt a orientovat se v celé situaci. Kromě toho jsme ještě dělali pavilon pro Vencouver, který se pak realizoval."

Ivana: "Já bych ještě doplnila, že díky naší pomoci, což nám také řekli, byl český pavilon dokončen včas, zatímco některé další pavilony měly problémy s uvedením do provozu."

Co vás v Kanadě a v Číně nejvíc překvapilo?

Jan: "Když jsme jeli poprvé z letiště do města, tak nás překvapilo, jak jsou ty baráky vysoké. Když jsme začínali v Číně, tak se Šanghaj vůbec nepodobala tomu, co tam člověk může vidět dneska. Můj první projekt v Číně byl větší, než co můj otec udělal za celý život. Překvapovaly mě rozměry, rychlost s jakou se tam pracuje. Kvalita zpočátku nebyla dobrá. Potom jsme tam měli problémy jazykové. My nerozuměli jim, oni nám. Mluvili jsme přes překladatele. Začínat znovu nebylo snadné. Museli jsme se také naučit řadu věcí z bohaté čínské kultury. Ta je jiná, než jsme zvyklí."

Ivana: "Já bych řekla, že Kanada byla zajímavým vstupním místem pro to, aby si člověk uvědomil, že musí přehodnotit svůj náhled na svět, i když Kanada je pořád v rámci našeho tzv. západního světa nebo respektive křesťanského světa. V Kanadě jsme se museli rychle adaptovat. Protože jsme to už jednou zažili, tak jsme v Číně měli do určité míry náskok oproti našim kanadským kolegům. Tamní hodnotový systém, pohled na historii, je úplně jiný. Je náročné se s tím vyrovnat."

Jak vnímají v Číně historii?

Ivana: "Například nepočítají čas na staletí, jako my, ale na dynastie. Vědí, že se něco stalo třeba za dynastie Ming. Jinak se dívají na historii kontaktů se Západem. Úplně opačně. My říkáme, že se Čína v 19. století konečně otevřela a západní velmoci začaly s Čínou obchodovat. Z čínského hlediska to spíše vypadá jako pohana, ponížení, že císař dovolil jiným národům se tam uchytit a začít s Čínou obchodovat. Je to podstatný rozdíl a většina lidí si to vůbec neuvědomuje. Abychom se mohli v globální společnosti domluvit, musíme začít registrovat, že mohou být rozdílné pohledy na věc."

Jan: "Oni třeba věří tomu, že ve starých domech jsou špatní duchové. Takže staré domy bourají. Byl tam jeden developer z Hongkongu, který zrekonstruoval dva staré bloky, které byly uprostřed Šanghaje. Najednou Číňané objevili, že ta stará architektura vůbec není ošklivá. Začal nový náhled na historickou architekturu. Když jsme naše kolegy přivezli do Čech, tak se jim moc nelíbila moderní architektura. Najednou obdivovali tu starou a viděli v tom nějakého starého ducha."

Architektura není o kráse, je pozadím lidského života

Ivana a Jan Bendovi jsou zakladateli nevládních a neziskových organizací jako je Český a slovenský klub v Šanghaji nebo Česko-čínské podnikatelské rady, jejímž cílem je podporovat české podnikatele a obchodníky v Číně. Pomáhali při interiérových úpravách na Velvyslanectví České republiky v Pekingu a na Generálním konzulátu v Šanghaji.

Jaká architektura se Bendovým líbí?

Jan: "Architektura není o kráse. Architektura je pozadím lidského života. Máte rodinný dům a tam se odehrává lidský život. Máme rádi dům, kde jsou tyhle věci dobře srovnané."

Ivana: "Poslední dobou se dobře cítíme v našem novém domově v Torontu, v bytě, který jsme si sami navrhli. Není ještě úplně dodělaný. Emocionální vztah máme k chalupě, která je v rodině už málem padesát let."

Co se vám líbí z toho, co jste vy sami projektovali?

Ivana: "Je dobré, když se člověku podaří navrhnout prostor, nebo spíš sekvence prostoru, kde má člověk pocit, že se tam lidé můžou dobře cítit, že tam třeba zažívají hezké chvíle, to člověka najvíc těší."

Jan: "Když člověk dělá dům, tak si představuje, jak se tam lidi budou chovat. Potom se to postaví a člověk sleduje, jestli se chovají tak, jak si představoval. Naše úloha v Číně byla i v tom, nebo jsme se o to snažili, dát jim takové prostředí, aby nemohli plivat na zem. Aby řekli: ok, tohle je prostředí, kde se nemohu chovat tak, jak jsem byl zvyklý, kde se musím začít chovat jnak. Je to o tom dát lidem nějaké hodnoty, nějaký standard. Hledáme společnou řeč pro lidi, kteří mluví různými jazyky."