Jan Antonín Baťa: vyjde najevo pravda o jeho odsouzení?
"Pravda vyjde najevo jako olej na vodu," napsal 23. srpna 1965 v brazilském Sao Paulu Jan Antonín Baťa. Byla to jeho poslední slova, krátce nato bývalý majitel světoznámé obuvnické firmy Baťa zemřel. Nakolik jsou tato slova aktuální dnes, kdy se po šedesáti letech znovu otevírá jeho soudní případ? V roce 1947 jej mimořádný Národní soud v Praze v nepřítomnosti odsoudil za to, že se za 2. světové války veřejně nepřihlásil k čs. zahraničnímu odboji. Jeho rodina považuje celý proces za vykonstruovaný a řadu let usiluje o očištění jeho jména. 25. června letošního roku pražský městský soud poválečný rozsudek nad Baťou zrušil a umožnil tak nové projednání. I tomu se věnuje náš dnešní pořad. Hezký poslech přeje Milena Štráfeldová:
O Janu Antonínu Baťovi se v Česku desítky let nemluvilo. Za jedním z nejvýznamnějších československých podnikatelů se už od války táhl stín kolaborace s nacisty. Poválečné propagandě, která ho vykreslila jako zrádce, který s říšským maršálem Göringem jednal o vysídlení Čechů do Patagonie, uvěřili dokonce i v samotném Zlíně. Mnozí lidé tomuto obrazu, vytvořenému ve snaze zkonfiskovat Baťovy závody, věří dodnes. Jaký ale byl Jan Antonín Baťa doopravdy?
Narodil se v roce 1898 v Uherském Hradišti. Jeho nevlastnímu bratrovi Tomáši Baťovi, zakladateli firmy Baťa, bylo v té době už dvaadvacet let. Tomáš Baťa se v roce 1905 poprvé vypravil do Spojených států, aby se tu seznámil s organizací práce v tamních obuvnických továrnách. Mnohé z nových poznatků začne později uplatňovat ve Zlíně. Trvá například na tom, aby jeho zaměstnanci zvládli všechny pracovní operace při výrobě obuvi. I vedení firmy se musí vypracovat "od píky". To se týká i Jana Antonína. Historička zlínského muzea Hana Kuslová připomíná, že pracoval od svých čtrnácti let:
"K firmě Baťa nastoupil v roce 1912. Potom postupoval od jednotlivých míst. Čili v roce 1923 se dostal do nákupního oddělení, v roce 1925 byl šéfem nákupu surovin a v roce 1926 se stal vedoucím celého nákupního oddělení. V roce 1928 se stal členem ředitelny, v roce 1931, po založení akciové společnosti Baťa, členem první správní rady, kde byl předsedou Tomáš Baťa a kromě Jana byli členy ještě Dominik Čipera a dr. Rudolf Gerbec. A v roce 1932, po tragické smrti Tomáše Bati, se stal jeho nástupcem, nejvyšším představitelem firmy a majitelem všech akcií."
K tomuto životopisu "v kostce" je třeba dodat, že zejména jako nákupčí surovin a později šéf firmy procestoval Jan Antonín Baťa prakticky celý svět:
"Kromě Austrálie byl na všech kontinentech. Vždycky to samozřejmě mělo souvislost s expanzí firmy Baťa do světa. Takže od poloviny 30. let de facto většinu roku opravdu trávil na cestách. Byla to Evropa, Asie, Afrika, obě Ameriky."
Proč si jako nejbližšího spolupracovníka a nástupce vybral Tomáš Baťa právě svého o dvaadvacet let mladšího bratra Jana? A jaký vlastně byl vztah obou bratrů:
"Byl určitě přímý a upřímný, protože ani jeden neskrýval své názory. Vždycky s tím druhým otevřeně hovořili o tom, co se mu líbí, či co se mu nelíbí. Tomáš Baťa byl navíc velmi náročný ve výchově. Bylo to logické, pokud člověk má být úspěšný, musí být tvrdý. Tomáš Baťa byl tvrdý sám na sebe, byl tvrdý i na jiné, ale nikdy po jiných nechtěl víc než sám po sobě. A totéž vlastně učil i Jana,"
říká Hana Kuslová. A Jan Antonín skutečně přejal filozofii práce, kterou ve svých závodech Tomáš Baťa zaváděl. Tomášův odkaz Jan ocenil v roce 1932, po jeho tragické smrti při leteckém neštěstí. Jeho slova zachytil archivní film:
"Zemřel tak, jak si to přála jeho veliká, statečná duše. Miloval život a nebál se smrti. Narozený v práci a k práci učinil práci cílem svého života. Zlepšení osudu pracujících lidí považoval za svůj božský úkol. Svým myšlením byl daleko, daleko před svou dobou. Z domyšlených problémů života a práce vytvořil novou mravnost, nové učení spolupráce, jež přinese lidstvu nový rozkvět, blahobyt a štěstí."
Podle profesora Milana Zeleného ze zlínské Univerzity Tomáše Bati však přeci jen rozdíly mezi oběma bratry byly - přinejmenším ten generační:
"Tomáš byl přeci jenom z jiné doby. Byl z doby Rakouska-Uherska, z doby před technologickým rozvojem, z doby strojů. Kdežto Jan byl moderní člověk. Ten už se zabýval elektronikou a elektřinou, zajímal se o fotobuňky a magnetické pole. Čili v tomto smyslu Tomáš byl jaksi pořád odtud, ze Zlínska, kdežto Jan byl člověk světa. Byl modernější a byl potom skutečně schopen ty Tomášovy základní principy rozvíjet a upravovat tak, aby do moderní doby zapadly."
Znovu se ale vraťme k otázce, jak se Jan Antonín Baťa stal dědicem a následovníkem svého nevlastního bratra. Svou roli tu hraje Tomášova závěť, která se později stane příčinou soudních sporů:
"Tomáš Baťa sepsal kupní smlouvu a závěť, na jejímž základě se Jan stal majitelem akcií, v květnu 1931. Myslím si, že to bylo v souvislosti s jeho plánovanou operací, na kterou se chystal. Byla to, pokud se nemýlím, operace kýly a Tomáš Baťa měl velké problémy s bércovými vředy. A v podstatě už v roce 1918 na krevní sraženinu, která se mu dostala do plic, málem zemřel. Takže ta operace byla riskantní z tohoto důvodu. Předpokládám, že právě proto chtěl zabezpečit firmu, pokud by se s ním něco stalo,"
Zde je ovšem třeba připomenout, že Tomáš Baťa měl svého vlastního syna, Tomáše Jr.
"V roce 1931 bylo Tomáši Baťovi ml. šestnáct let. Takže určitě ještě nebyl hotovým člověkem, který by byl schopen šéfovat neustále se rozrůstající firmě,"
vysvětluje historička Hana Kuslová. Jan Antonín Baťa tedy získal sto procent akcií firmy a podle kupní smlouvy za ně zaplatil padesát milionů korun československých. Ty pak získala jako dědictví vdova po Tomáši Sr. a jediný syn Tomáš Jr. Oba se v roce 1931, po tragické smrti svého manžela a otce, zúčastnili otevření sejfu se závětí a byli u toho, když ji notář přečetl. Později její obsah stvrdili v dopise čs. ministerstvu financí. V té době nikdo kupní smlouvu ani závěť nezpochybnil a Jan Antonín Baťa se jako majitel a ředitel Baťových závodů ujal své funkce:
"Tuto vrcholnou funkci zastával řekněme až do konce války, byť v roce 1939 po okupaci zbytku Československa odcestoval do Spojených států, kde se budovala továrna v Belcampu. A potom do Brazílie, kde měla vzniknout surovinová základna firmy Baťa, která postupně měla zásobovat celý koncern nezbytnými surovinami. Zejména kůžemi, protože v plánu bylo vybudovat dobytkářské farmy pro kůže na výrobu obuvi. Měla tam ale samozřejmě vzniknout i další pole, třeba pro pěstování bavlny, která byla nezbytná pro textilní průmysl. V Brazílii ale byly i plantáže gumonosných rostlin, ačkoliv ve státech Sao Paulo a Mato Grosso neroste přímo kaučukovník, ale prováděly se tu experimenty s jinými gumonosnými rostlinami."
A právě cesta do Brazílie, kam ho pozval tehdejší brazilský prezident, byla jedním z důvodů, proč byl Jan Antonín Baťa během 2. světové války zapsán na tzv. černou listinu. Od dvou německých podnikatelů, kteří ovšem trvale žili v Brazílii, koupil farmu, na které chtěl rozšířit chov dobytka, a obchodní společnost. Použil k tomu finanční prostředky své firmy. Podle spojenců tak umožnil nepříteli prospěch. Podle Hany Kuslové ovšem za zápisem na černou listinu byly jiné důvody:
"Podle mého názoru i podle prostudovaných materiálů to nebylo z důvodů spolupráce s Němci, ale z důvodů hospodářských a konkurenčních. Každopádně po válce jak američtí, tak angličtí představitelé přímo prohlásili, že nebyly nalezeny žádné důkazy o spolupráci zahraničních společnosti firmy Baťa. Samozřejmě zlínská firma Baťa byla přímo na okupovaném území, tudíž byla pod tlakem a pod nadvládou Němců, ale zahraniční společnosti ani Jan Baťa podle důkazů žádné hospodářské nebo politické styky s Němci neměli."
Československo ovšem na Baťu dál pohlíželo jako na zrádce, a to přesto, že sám během války poskytoval exilové vládě pomoc. Baťa o tom píše v červnu roku 1942 prezidentu Edvardu Benešovi do Londýna :
Vážený pane presidente:
Nedorozumění, pokud jde o mé postavení a stanovisko, způsobuje, že jsem se
rozhodl vzdáliti se řízení našich podniků v této Hemisféře. Činím to proto,
abych umožnil jejich smazání z černé listiny a zbavil tak alespoň naše
průkopníky tíhy této pohany. Zamýšlím usaditi se prozatím v Brazílii a
věnovati čas a úsilí vybudování několika malých společností, jež jsme zde
mohli získati. Budu dále usilovati o smazání s černé listiny i zbytku
společností a bojovati proti pohanění našeho poctivého jména. Rád bych,
abyste věděl, jako víte nejméně od prosince 1938, že já i naše podniky
jsou k Vaší disposici. V novém postavení našich amerických společností
jsem zařídil, aby všechny zisky jejich byly odevzdány čsl. vládě. Je to
stejný postup, jaký jsem nařídil už v říjnu 1939, pokud šlo o podniky v
Anglii a Francii a v obou těchto impériích. Vím, že jste osobně učinil
kroky za naším obílením. Už okolnost, že jste to podnikl, svědčí o tom, že
jste právem neztratil důvěru. I když nevedly ku kladnému výsledku, děkuji
Vám srdečně za důvěru i zákroky. Uzavíraje prosím Vás, abyste přijal
projev mé úcty a díků za Vaši práci pro národ, pro nějž po mém soudu
pracujeme se stejným úsilím každý svým způsobem.
S uctivými pozdravy Váš oddaný
Jan A. Baťa
"Jsou i dopisy, kde poděkují, že dostali peníze, jako pan ministr a bratr pana prezidenta. To máme. Pokud jde o českou rezistenci, jedna část těch dokladů /ukazuje/, že to tenkrát dalo dvě stě osmdesát tisíc dolarů. Dnes by to bylo něco mezi pěti nebo deseti miliony dolarů."
Jan Antonín Baťa během války pomohl i desítkám židovských rodin, aby se dostaly včas do zahraničí. V místopřísežném prohlášení z roku 1969 to uvádí paní Marie Morgensternová.
Já, MARIE MORGENSTERNOVÁ, bytem Rogers Street 323, Aberdeen, Maryland, vzata nejprve náležitě pod přísahu, vypovídám a prohlašuji následující: Znala jsem zesnulého Dr. Jana A. Baťu po mnoho let a věděla jsem, že byl loajálním Čechem a odpůrcem nacistů. Osobně vím, že pomohl mnoha židovským lidem k úniku z Československa. Od svého zesnulého manžela vím, že někdy na konci roku 1938, během jedné z pravidelných sobotních porad, které můj manžel osobně navštěvoval, vyjádřil Dr. Baťa svůj osobní zájem o osud židovských zaměstnanců v jeho společnosti a řekl, že by chtěl něco učinit, aby jim pomohl. Brzy potom začal většinu z nich i s jejich rodinami vysílat do zahraničí, přičemž zaplatil jejich dopravu a poskytl jim zaměstnání v různých částech světa. Osobně vím, že sedmdesát až osmdesát židovských rodin bylo takto posláno z Československa před 15. březnem 1939. Můj zesnulý manžel a já jsme byli také vystaveni pronásledování nacistů kvůli našemu židovskému původu. Nacisti zkonfiskovali naše pasy a také všechen náš majetek: hotovost, depozita, klenoty, atd. Třebaže bylo velmi obtížné odejít z Československa po jeho obsazení nacisty, dokázali jsme to jen za pomoci Dr. Bati. Osobně nevím o žádném případu, kdy by Dr. Baťa udělal cokoli proti zájmům českého národa, a pokud vím, počínal si vždy jako loajální Čech. Mnoho z nás, kteří jsme Židy a vděčíme mu za své životy díky jím poskytnuté pomoci, bude navždy dlužníky Dr. Bati. Všichni víme, jaký osud by nás jinak čekal.
(podepsána) MARIE MORGENSTERNOVÁ
/Kuslová/ "Československá poválečná politika směřovala velmi silně doleva, jak orientací na spolupráci se Sovětským svazem, tak i svým programem znárodňování podniků i v podstatě novou pozemkovou reformou. Takže přes veškeré údaje amerických i anglických zastupitelstev československá vláda, která už za války neposkytla Janu Baťovi žádnou pomoc při vymazání z černých listin, naopak po válce blokovala jeho vymazání. A to z toho důvodu, že chtěla toho zápisu využít proti Janovi v procesu, který se chystal před Národním soudem, a po následném odsouzení i ke konfiskaci jeho majetku."
Podle bývalého generálního prokurátora a současného obhájce Baťovy rodiny Jiřího Šetiny se právě v průběhu jednání před Národním soudem ukázala celá absurdnost tohoto procesu:
"Dle obžaloby byl Jan Antonín Baťa viněn ze dvou skutků. Zaprvé že za války v cizině opatřoval nepříteli prospěch, zadruhé že podporoval fašistické a nacistické hnutí. Je třeba říci, že pro oba dva skutky obžaloby, to znamená pro kvalifikované úmyslné kolaborantství, byl Jan Antonín Baťa rozsudkem Národního soudu zproštěn. Tím mělo řízení končit. Na straně druhé byl ale Jan Antonín Baťa odsouzen pro jiný skutek, který nebyl v obžalobě, který mu byl dodatečně Národním soudem imputován, vymyšlen, přiznána vina. A ten skutek zní: je vinen, že v zahraničí vědomě poškozoval zájmy republiky tím, že se odmítl otevřeně připojit k hnutí odboje."
"A byl to Alois Pražák, kterému byla násilnými metodami komunistů, do té doby nevídaným znásilněním práva, obhajoba znemožněna. A proto dr. Pražák demonstrativně od obhajoby odstoupil."
Baťova rodina je přesvědčena, že za poválečným soudním procesem stojí i osobní důvody. Podle vnučky Dolores se Jan Antonín totiž nikdy nesmířil s mnichovanstvím a postojem prezidenta Beneše:
"Děda byl velice přísný člověk a myslel si, že Československo mělo právo se proti tomu bránit. Byla to trošku divná situace, protože prezident /Beneš/ mu řekl, aby se jako švec držel svého kopyta, že on umí vést politiku. A děda byl kvůli tomu naštvaný. A to možná byl jeden z těch důvodů, nevím. Děda byl velice pozitivní, přímý a rozhodný. Prezident Beneš byl víc politický. Proto říkám, že se to stalo kvůli politické hře."
2. května 1947, pouhé dva dny předtím, že musel svou činnost podle zákona ukončit, odsoudil Národní soud Jana Antonína Baťu k 15 letům žaláře, ke ztrátě občanských práv během výkonu trestu a ke konfiskaci majetku. Cíle tedy bylo dosaženo. Jan Baťa se do poválečného Československa nikdy nevrátil, zůstal v Brazílii a v roce 1965, v sedmašedesáti letech, podlehl jednomu z četných srdečních záchvatů. Jeho rodina nikdy nepřestala usilovat o očištění jeho jména a po šedesáti letech od soudního procesu má konečně naději, že se jí to podaří.
