Jan Trachta: Práce s Lékaři bez hranic mne udržuje bdělým
V knize Tichý dech, kterou nedávno vydalo nakladatelství Paseka, popisuje mladý český chirurg Jan Trachta své zkušenosti z misí v Africe a na Haiti, kde působil jako Lékař bez hranic. V rozhovoru pro Radio Praha také říká, co ho do válečných oblastí a míst postižených přírodními katastrofami přivedlo.
Kluk pět dní po první operaci potřeboval znovu otevřít a já našel v břiše na několika místech mezi střevními kličkami hnis... Vyměnil jsem drény a břicho zavřel. Kluk měl přes antibiotika pořád horečky a z drénů vytékal hnis, takže za dalších pět dní byla nutná druhá reoperace. Znovu jsem rozebral všechny slepené kličky jeho střev, které už začaly srůstat k sobě, břicho vypláchl a zavřel. Za pár dní to samé, protože pacient na tom byl pořád mizerně. Tentokrát to už bylo ovšem uvnitř všechno tak oteklé, že břicho nešlo zavřít. Musel jsem se uchýlit ke krajnímu řešení, které má i v evropských podmínkách jen kolem padesáti procent naděje na úspěch. Na otevřené břicho jsem mu našil jakousi provizorní záplatu z rozstřiženého plastového pytlíku na infuze a vše překryl vrstvou obvazů...
Tak popisuje Jan Trachta jeden ze zhruba šesti set zákroků, které jako Lékař bez hranic prováděl na misi v africkém Kongu v letech 2008 a 2011, ale také na Haiti po katastrofálním zemětřesení v roce 2010. Ve své knize líčí operace prováděné v téměř polních podmínkách věcně, jako odborník, zdánlivě bez emocí. Přesto je z celého jeho vyprávění cítit velká účast a empatie s lidmi, kteří často musí ve velkých bolestech ujít třeba sedm dní, než se dostanou do nejbližší nemocnice.
Co vás vůbec přivedlo mezi Lékaře bez hranic? Byl to romantismus?
"Romantismus to asi nebyl. Byl to sen, ze začátku snad trochu naivní, ze kterého jsem pak musel vystřízlivět a přizpůsobit se těžkým okolnostem. Člověk si před odjezdem často maluje, jak všechno hravě zvládne, když ale pak ta realita přijde a den má dvacet čtyři hodin, začne uvažovat úplně jinak. A ten sen, který si představuje před sebou jako životní příběh v románu, najednou hrozně bolí, když se žije ze dne na den. Můj sen byl odjet do Afriky nebo Asie, kde jsou lékaři třeba, kde čelí těžkým výzvám, a není to klišé, kde často opravdu zachraňují životy. To jsem chtěl dělat."
Byl to klučičí sen, se kterým jste šel studovat medicínu, anebo to byla reakce na poměry v českém zdravotnictví?
"Ne, takhle uvědomělý jsem nikdy nebyl! Byl to samozřejmě hlavně ten klučičí sen někdy z období puberty. Někdy v patnácti letech mi maminka dala přečíst Alberta Schweitzera, rád jsem četl cestopisy, takže jsem si myslel, že s Lékaři bez hranic by se ideálně zkombinovala zajímavá práce i cestování."
Je těžké dostat se mezi Lékaře bez hranic?
"Je to relativně těžké, protože je to velmi profesionální organizace. Chceme mezi sebe lidi, kteří něco umí. A ne všichni lidé, kteří něco umí, například sestry, lékaři nebo logistici, jsou schopni se uvolnit ze svých povolání v Čechách. Takže nakonec počet lékařů, sester a logistiků, kteří s námi odcházejí, je poměrně nízký. Právě proto, že to potřebuje velký zápal a idealismus, aby si člověk byl ochoten nabourat osobní život a vyjel do zemí třetího světa. Přitom se snaží udržet svou kariéru v Česku, složitě se vrací atd. Není to úplně jednoduché."
Ve kterém roce jste odešel mezi Lékaře bez hranic, respektive jak dlouhou praxi jste v té době měl v českém zdravotnictví?
"Já jsem odešel k Lékařům bez hranic v roce 2008, na podzim byla moje první mise. Měl jsem za sebou necelých pět let na dospělé i dětské chirurgii v motolské nemocnici. Už jsem měl dojem, že si poradím s těmi základními chirurgickými procedurami, jako sešít střevo, udělat střevní vývod, odstranit poraněnou slezinu nebo ledvinu, zastavit krvácení jater. To jsou základní operace, které člověk při ozbrojených konfliktech často dělá."
A stačilo to, když jste pak přišel na místo?
"Ne úplně, člověk se tam učí za pochodu. Často od místních lékařů, což jsou opravdu všeobecní lékaři, protože jsou často hozeni do situace, kdy po škole končí jako jediní lékaři v celé nemocnici a mají na starosti všechny obory. Musí léčit s učebnicí v ruce a často to samozřejmě má katastrofální následky. Nedostatek lékařů je tam ale takový, že je lepší doktor s učebnicí v ruce a s minimálními zkušenostmi, než vůbec žádný. A tihle lidé, v mém případě Konžané, se postupně také naučí spoustu dobrých věcí, které jsme my v Evropě už zapomněli nebo které jsou řešeny v rámci úzkých specializací. Medicína, která se dělá ve třetím světě, není nijak zvlášť složitá. Jsou to hlavně život zachraňující výkony, člověk si je ale osvojí. Jde to, naučí se to od místních lidí, z knih a sám ze svých zkušeností."
Vaše první mise byla v Kongu. Jak to tam v té době vypadalo?
"Nebylo to o nic lepší, než je to teď. V Kongu se bohužel už patnáct let táhne válečný konflikt. Ne že by se tam permanentně střílelo jako teď v Sýrii, jsou to ale opakující se vlny různých ofenziv, nájezdů na vesnice, vypalování a příval pacientů se střelnými poraněními nebo popáleninami do našich nemocnic. Lékaři bez hranic mají v tom kraji asi třicet nemocnic, na území, které je velké asi jako Československo."
Snad to nebudete považovat za příliš lacinou otázku, co vám tam ale přišlo jako nejhorší?
"Já jsem asi měl nejhorší krizi na druhé misi v Kongu právě uprostřed bojů, kdy jsem po dvou týdnech dostal e-mail od pana profesora Škáby z kliniky dětské chirurgie, který mne na dálku podporoval. Napsal mi: Honzíku, drž se. Je to hrůza, co popisuješ, nezapomeň ale, že je to taky bolest a lidská tragédie. To byl vlastně první člověk, který pojmenoval to, co bylo zjevné. My se totiž mezi sebou o tom takhle nebavíme, když jsme v terénu. Ani o tom člověk takhle neuvažuje. Uvažuje nad jednotlivými pacienty, kterým je potřeba pomoct. Tady amputovat, tady udělat další převaz... Ale koncentrace pacientů, které se stále někdo pokouší zabít, se někde ve vás hromadí. Existuje na to i termín chronický posttraumatický syndrom, který si člověk může nést. A ve mně právě po dvou nebo třech týdnech, když jsem si přečetl tento e-mail, se všechno vyvalilo a já jsem se tam rozbrečel. Došlo mi, že jsem v kraji, kde řada lidí má jedinou životní náplň, a to pozabíjet své sousedy, lidi, se kterými žije. A mně se v tu chvíli nevešlo do hlavy to, že někdo může trávit život tím, že se snaží zabít někoho jiného. A má to jako celoživotní náplň. Po patnácti letech v Kongu to pro někoho už celoživotní náplň opravdu je."
Odhadnete, kolik jste tam udělal operací?
"Já na to mám přesné statistiky, protože si vedeme evidenci operací, které jsme vykonali. Pak nám to šéf mise schvaluje a orazítkuje. Takže na všech sedmi misích, které jsem zatím absolvoval s Lékaři bez hranic, mám přes šest set operací. Z toho je ale třeba řada popálenin a převazů, takže reálné číslo větších operací, kdy jsem otevíral břicho nebo i hrudník, je menší."
Jak zvládáte fakt, že mezi vašimi pacienty je tolik dětí?
"To je součást mé profese. Já jsem atestovaný dětský chirurg, takže s tím možná nemám takový problém jako dospělí chirurgové. Když mám na operačním stole dítě, je to pacient jako každý jiný. Je to dítě, které je popálené, poraněné nebo má břišní tyfus a díru ve střevě, a je třeba ho odoperovat. Člověk si připustí jistou emoci v momentě, kdy třeba vidí to dítě na posteli během ranní vizity a zjistí, že na rozdíl od včerejška se mu už vede líp, usmívá a začalo jíst. Díváte se na dítě, jak se vrací do života, a to samozřejmě vás tak na dvě tři vteřiny zahřeje, než se přesunete k další posteli."
Nicméně čeští medici asi nejsou připravováni na to, že budou operovat ve válečných situacích. To je asi trošku jiná dětská chirurgie, než jaká se dělá v Česku...
"Není to zas tak hrozné. Základní principy jsou stejné a Lékaři bez hranic mají dobře vybavené nemocnice. Samozřejmě ne všechny, jsou tam výjimky, hlavně když se otevírá nový projekt. V zásadě jsou ale naše nemocnice dobře vybavené, máme všechny léky, všechny chirurgické nástroje, sterilizační místnosti, zařízené a supravizované podle protokolu. Řekl bych, že celé vybavení a organizace je na úrovni českých nemocnic někdy před dvaceti nebo třiceti lety. Tedy okresních nemocnic..."
Vy jste byl ovšem i na Haiti po tragickém zemětřesení, které tam bylo v roce 2010. Byl to velký rozdíl proti Africe?
"Byl to velký rozdíl především v masovosti toho neštěstí. Tam bylo během asi pětačtyřiceti vteřin v ulicích najednou přes sto tisíc mrtvých a snad dvě stě tisíc raněných. Čísla se sice liší, každopádně to ale bylo obrovské množství lidí, kteří leželi na ulicích a potřebovali pomoc, která se jim nedostávala. Když se rozpadne třímilionové město, tak ten dosah je obrovský. Navíc do toho dál třeba rodí ženy, s tím se také nepočítá, když celý zdravotnický systém doslova spadne. Pak je třeba ten provoz suplovat v ulicích, dělat urgentní výkony jako císařské řezy atd. Přírodní neštěstí je prostě něco jiného než válečný konflikt."
Při tom všem se asi dá poměrně rychle vyhořet, ne?
"To určitě!"
Měl jste někdy takový náběh?
"Ano, měl. Po jedné misi v Súdánu, kde nám bombardovali nemocnice. Já jsem se tam vracel jednu z nemocnic zprovoznit. A protože ta situace byla velmi napjatá a nakonec se tam vlastně nic nestalo, tak jsem měl problém s tím, že ten šílený stres a adrenalin, se kterým jsem tam jel, se neměl jak vyventilovat skrze pořádnou práci. Já jsem tam nakonec měl jen málo pacientů, stál jsem tam na místě a čekal, jestli se něco bude dít. A nic moc se nedělo. Kolem pravda byli vojáci, střílelo se tam, ale byla to velmi zmatená situace, kdy jsem po čtrnácti dnech zase letěl domů. A měl jsem v sobě obrovskou frustraci z toho, že jsem letěl někam, kde jsem byl akorát vystresovaný a nic pořádného jsem tam neudělal. To bylo nejhorší. A to se stává jakékoliv humanitární organizaci, která vyšle své lidi do terénu, a najednou se tam změní situace. Všichni tam stojí, koukají se na sebe a nemají co dělat. To se stalo v Súdánu, a když jsem se vrátil, tak se už také zkombinovaly ty předchozí mise a fakt, že jsem tři a půl roku neměl žádnou dovolenou. Pak už jsem měl i psychické problémy, nedokázal jsem se ani v Praze zbavit tenze, kterou člověk má na misi. Pak jsem navštívil jednoho psychologa, což nám všem Lékaři bez hranic platí, a ten mi řekl, že přeci vím, co mám dělat. Musím zvolnit, zastavit se, a to jsem udělal. Odmítnul jsem další misi, na kterou jsem měl jet, a vrátil jsem se zpátky do práce. Odpočinul jsem si a pak jsem zase mohl pokračovat na dalších dvou misích o rok později."
Říkáte: vrátil jsem se zpátky do práce. Jako by práce s Lékaři bez hranic byla nějaká dovolená...
"Ne, to naopak žádná dovolená není."
Vy teď máte namířeno do Londýna, žijete v Oxfordu, to už je dnes vaše stálá adresa?
"Není to stálá adresa, naopak se teď po roce a půl vracím do Čech. Do Británie budu nejspíš ještě létat na kratší pracovní úvazky. Rok a půl jsem tam byl na zkušené a bylo to skvělé, bylo to tvrdé, těžká škola, ale doufám, že jsem se tam něco naučil."
A půjdete do dalších misí s Lékaři bez hranic?
"Rád bych teď v zimě odjel na další misi. Uvidíme, kam to bude."
To ještě nevíte?
"My vždycky čekáme na to, kde je volné místo a kde potřebují chirurga. Z preferovaných misí bych se rád podíval třeba do Sýrie nebo do Afghánistánu. Je to kontext, který dlouhodobě sleduji, zajímá mne to a dělá se tam i zajímavá chirurgie. A chirurgové jsou tam evidentně potřeba."
To je zajímavé slyšet třeba v souvislosti s nedávným útokem chemickými zbraněmi v Sýrii. Nebojíte se jít do země, kde vás například může zasáhnout sarin?
"Myslím, že to je vždycky riziko. Díváte se na to černými brýlemi předtím, než tam odjedete. Sarin zabil zhruba tři tisíce šest set lidí, na druhou stranu je tam za dva roky sto tisíc mrtvých kvůli bombardování. Není to samozřejmě úplně bezpečná země, člověk ale doufá, že ho to nepotká. To je všechno."
Nezlobte se, tu otázku ale musím položit. Většina lidí se právě z takových oblastí, kde se bojuje a kde jde o život, snaží dostat pryč. Vy do nich naopak míříte. Jste dobrodruh?
"Ano, něco v tom samozřejmě je. Lákají mne situace, které mne budou v životě posunovat dál a budou mne udržovat bdělým. Pro mne je to jeden z mnoha aspektů, proč na mise jezdím. Věřím, že mi to dlouhodobě poskytuje jakousi pevnost, vnitřní integritu, možnost nahlížet svůj život z jiné perspektivy, abych se v něm neutopil a abych tady v Čechách nevyhořel. Lékařům se to stává, a to nemusí nutně jezdit na mise s Lékaři bez hranic. Vyhořet můžou i v českých nemocnicích. Vybral jsem si život, která možná není úplně standardní, mne ale naplňuje a těší. Přináší mi to, co popisuji v knize."
Děkuji za rozhovor.
