Karel Raška: Pro schopné lidi není hranic
Česká věda se hlavně v přírodních vědách a v medicíně stále potýká s odlivem mozků do Spojených států a dalších západních zemí. Mladé vědce i čerstvé absolventy vysokých škol a univerzit tam lákají nejen daleko lepší platové podmínky, ale i větší nezávislost vědecké práce a mnohem vyšší konkurenceschopnost odborných týmů. Co by měl český stát těmto často špičkovým vědcům nabídnout, aby byli ochotni vrátit se a pracovat v Česku? Na to jsme se zeptali česko-amerického lékaře a bývalého prezidenta Společnosti pro vědy a umění v USA prof. Karla Rašky:
Jak se dnes přelévají české mozky do Ameriky?
"Já samozřejmě mohu hovořit jen o přírodních vědách a medicíně. Nemohu se vyjadřovat k situaci ve vědách humanitních. V přírodních vědách se do zahraničí samozřejmě stále přelévá velké množství českých mozků. Bohužel se jich velice málo vrací do České republiky. V medicíně je ale těch přílivů do Ameriky neobyčejně málo. Je to proto, že v Americe je v současné době potřeba celá řada administrativních dokladů, zkoušek a atestací, než se člověk vůbec může dostat do tréninkového programu. V západní Evropě toto není potřeba. A to je škoda, protože americká medicína je stále ještě naprostou jedničkou v celém světě. Počet lidí ale stále klesá."
Co by podle vás muselo Česko udělat pro to, aby se ti, kteří uspěli v Americe, vůbec chtěli vracet? Jaké podmínky by jim tady muselo vytvořit?
"Těch podmínek je několik. To, co se nedá uskutečnit rychle, je otázka srovnatelnosti příjmů. Rozdíl mezi Amerikou a Českou republikou v přírodních vědách a v medicíně je obrovský. Už lidé v tréninku v Americe vydělávají víc než tady profesoři a děkani. To ale není důležité. Důležitá je spíš otázka pracovních týmů. Těch týmů, jejichž práce má velký dopad, je v České republice stále ještě neobyčejně málo. A pak je to otázka nezávislosti. Ve vědě v Americe je člověk, který je schopen si obstarat granty, absolutně nezávislý. A nezávislým se může stát třeba v sedmadvaceti nebo třiceti letech. To tady neexistuje. A pokud to tu nenastane, tak i ti, kteří se po skončeném tréninku vrátí, tu nebudou šťastní a brzy se budou snažit vrátit do Ameriky nebo do Kanady."
Je tato nezávislost daná tím, že granty pocházejí především ze soukromého sektoru, nebo je to v dlouhodobosti těch grantů?
"Ty granty nejsou převážně ze soukromého prostředí, ale z vládních federálních programů. Ze soukromých nadací je to například American Cancer Society atd. Rozdíl je ale v tom, že každý mladý vědec si může o grant požádat úplně sám. Musí mít pouze záruku, že má místo, kde může svůj výzkum dělat. A pak je v podstatě úplně nezávislý! Přednosta ústavu mu může jen přidělovat pedagogické úkoly, a když mu někdo začne šlapat na kuří oko, tak příležitostí v zemi, pokud na ně člověk má, je dost. Může odejít jinam. Kvalifikovaného a schopného vědeckého pracovníka nebo mladého lékaře si každý váží. A naopak je všelijak podporuje, ne aby mu přistřihoval křidýlka. Česká republika by si měla uvědomit, že teď má obrovskou příležitost. Ve Spojených státech dochází k zásadní změně ve zdravotnictví. Americký Kongres přijal známý Obama Care, což je katastrofa. Celá koncepce a hlavně atmosféra ve zdravotnictví se mění, byrokracie roste. A dosáhneme tím pravého opaku, počet nepojištěných lidí vzroste geometrickou řadou, ačkoliv to mělo právě tento problém americké společnosti odstranit. A když schopní mladí čeští lékaři uvidí, že mají možnost růstu v České republice, tak se určitě budou vracet. Takže to není otázka příjmů a peněz, ale otázka nezávislosti a možnosti mít nějaký vliv. Možnosti ukázat jinou koncepci medicíny. Je pravda, že ve Spojených státech a v Kanadě je koncepce medicíny zcela jiná. Je mnohem agresívnější. Jejím cílem je vrátit člověka mnohem rychleji do normálního života a do pracovního procesu. V tom je rozdíl oproti zdejším "odkládárnám" na internách, kde by 80 procent pacientů vůbec nemělo být v nemocnici. A v tom by byl největší zisk pro českou medicínu a českou společnost, aby dostali příležitost mladí, kteří se něco naučili a oddřeli si koncentrák toho amerického tréninku. I když dneska to už zdaleka není tak zlé jako v době, kdy jsem tam přišel já. Dneska je trénink omezen jen na 80 pracovních hodin týdně. To je obrovský pokrok proti tomu, co to bylo! Stejně je to ale neobyčejně těžká služba a lidé to pak chtějí využít. Je třeba také vidět, že v medicíně se lidé mohou vracet buď hned, nebo až na penzi, protože si své renomé a klientelu budují celý život. Už to ale není otázka vybavení. Vybavení v českých nemocnicích, zejména těch univerzitních, je dnes naprosto komparabilní se Spojenými státy, a často lepší. Vybavení na lepších pracovištích, univerzitách a v Akademii věd, je dnes srovnatelné s tím, jaké je to v Americe. Základní rozdíl je tedy otázka nezávislosti mladého člověka."
Vy se dlouhodobě věnujete podpoře českých studentů. Jak si stojíte teď?
"Mohu zase hovořit jen o přírodních vědách a medicíně. Dnes je těch příležitosti pro české studenty v Americe mnoho. Tím ale myslím postgraduální studenty, doktorandy, tedy pro lidi, kteří mají ukončené bakalářské nebo magisterské studium. Ti mají možnost dosáhnout v Americe titulu PhD. V přírodních vědách je těch příležitostí neomezené množství. Pro schopné lidi není hranic. A jejich finanční podpora je skvělá."
Jak to líčíte, tak ten odliv mozků bude dál jednostranný...
"Nemusí to tak nutně být. Já si pamatuji velmi dobře, že v době, kdy jsem emigroval z Československa /21. srpna 1968/, tak se ve dvou číslech německého Spieglu objevily články pod názvem Idioti pod taláry. Německá spolková republika se tehdy rozhodla obrátit odliv mozků opačným směrem a dala možnosti tehdy pětatřicetiletým nejlepším německým vědcům ve Spojených státech, aby se vrátili do Německa. Udělali z nich přednosty ústavů a většina z nich se skutečně vrátila. Dnes jsou to vůdčí osobnosti německé vědy."
To by ovšem naprosto rozvrátilo strukturu zdejších vědeckých ústavů, kde řada lidí sedí desítky let...
"Tuto otázku je samozřejmě třeba řešit. Tento problém je v amerických institucích také. Tam je to tenure, definitiva. Ta nemusí být kontraproduktivní. Tenure má být zárukou akademické svobody. Má dát možnost mladým lidem, kteří si už odsloužili učednická léta, aby byli nezávislí. Na druhé straně tenure nemůže být berlemi, kterých se pak lidé drží za každou cenu. Proto se podoba tenure na amerických univerzitách mění. Člověk tam má právo na titul, je to ale titul "ohne Mittel". Definitiva je spojená s určitým základním platem a možnostmi chodit do tělocvičny nebo do bazénu. Všechno ostatní si ale takový profesor musí obstarat sám a dokázat, že je konkurenceschopný. A pokud nedokáže konkurovat v základním výzkumu, o to víc pak musí učit."
Kde bychom řekněme mohli být za deset let, pokud dnes nastartujeme opatření, která by sem mohla přivést špičkové vědce? Vidíte to vůbec jaké reálné?
"Jako reálné to sice vidím, dělá mi to ale určité obavy. Česká republika v současné době buduje ze zdrojů Evropské unie nebo s jejím značným příspěvkem celou řadu tzv. center excelence. Tato centra jsou fantastická, mně ale vrtá hlavou, co nastane, až se za čtyři roky kohoutek na tom penězovodu z Bruselu zavře. Co to bude znamenat ne pro tato centra, ta se podporovat budou, poněvadž v nich jsou obrovské investice, ale pro ostatní instituce v České republice, univerzity atd. Ta centra budou ujídat z jejich koláče. Je samozřejmě ohromné získat esa z ciziny, ta to ale nezachrání. Je třeba zachraňovat ty vynikající mladé vědce, kteří právě dokončili školní léta, poněvadž ti jednou vytvoří nové programy a mohou situaci v České republice změnit. Příležitostí je dost. Dnes na mezinárodní konference jezdí z České republiky mladí vědci, dokonce i doktorandi. Na to prostředky jsou. Těchto prostředků přitom v Americe ubývá. Dnes je velice složité posílat studenty z Ameriky na konferenci do Prahy nebo do švýcarského Lausanne. V tom má Česko obrovské plus. Je tu ale třeba udržovat konkurenceschopnost a životaschopnost. A hlavně se musí začít odlišovat to, co je vynikající, od podprůměru. To vynikající se musí podporovat a co je podprůměrné, to se musí odbourávat. A to tu myslím stále ještě není. Ve velkých zemích je principem kontrola kvality, kterou provádějí kolegové z oboru. To se tady dělat nedá, protože tady není taková šířka. Příležitost tu ale v každém případě je. Pozitivní vývoj v kvalitě české vědy je vidět. Nebyl jsem si toho dříve tak vědom, je tu ale úplně zásadní rozdíl ve vývoji české a slovenské vědy po roce 1990. Česká věda se žene nahoru jak Ikarus, kdežto slovenská je pořád na stejné úrovni jako dřív. Já jsem v celé věci neobyčejně optimistický a jsem rád, kdykoliv sem mohu přijet. Doufám, že to všechno vydrží."
