Krajané: Máme doma Česko

V této budově v Dobrušce se každoročně odehrávají kurzy češtiny pro krajany, foto: Zdeňka Kuchyňová
0:00
/
0:00

Dnes se naposledy setkáme s krajany, kteří se zúčastnili letošního kurzu češtiny v Dobrušce. Navštívili jsme začátek kurzu i jeho konec, kdy měli zájemci o český jazyk za sebou čtyři týdny intenzivního studia, ale také výletů a kulturních zážitků. Podělili se s námi o své životní příběhy i dojmy z kurzu.

Rodina Karla Krejčího z Nové Hradišky přišla do Chorvatska, spolu s dalšími třemi rodinami z okolí, už koncem 19. století.

"Je mi už 71 let, tak si pamatuju, jak to bylo. Když jsem šel do základní školy, tak bylo Čechů v Chorvatsku 30 tisíc. Teď to není ani jedna třetina a navíc je velká asimilace. Ve smíšených manželstvích začnou mluvit chorvatsky a není ani dostatek českých škol, kurzů a seminářů. Když se jazyk zapomene, tak málo co zůstane. My máme v programech Besedy dechovky, lidové písně, co se zpívaly před padesáti a šedesáti lety. Když jsem přijel loni na podzim do Česka, a chtěl jsem navštívit starou vlast, tak jsem ji nenašel. Nikde v hospodě jsem neslyšel žádnou českou píseň. Je to nová vlast, nové podmínky života. My tam ještě opatrujeme staré písně, tance, kroje. Mladí se zajímají o sebe, svou práci a výdělek. Podle mě je jediná možnost, jak zvýšit zájem o češtinu, přijímat satelitní českou televizi. Můj děda byl před padesáti lety ve správním výboru České besedy v Nové Hradišce. Padesát let se pak nedělo nic a já jsem ji znovu obnovil. V oblasti bylo 850 rodin českého původu, ale že by se česky mluvilo doma, to jsme našli sotva dvě nebo tři. Kolem Daruvaru jsou české vesnice, kde je přes polovinu českých rodin, kde se mluví česky a mají ve škole češtinu, ale tady v Nové Hradišce to jde těžko."

Přesto se najde řada mladých, kteří chtějí jazyk svých předků dál předávat. Jedním z nich je Josif Bešta.

Zleva: Sára Zguirová,  Josip Bešta a Nataša Urošević,  foto: Martina Bílá

"Češtinu jsem slyšel doma, dědeček i tatínek mluvili česky. Trochu jsme rozuměli, i když jsme českou školu ve vesnici neměli. Ale je štěstí, že je česká menšina dobře organizovaná, a máme možnost se češtinu učit. Teď studuju v Záhřebu, tam tancujeme, učíme se, pečujeme o jazyk."

Vy jste na kurzu poprvé?

"Ano, v Dobrušce jsem poprvé."

Co vás na kurzu překvapilo?

"Výlety, víme, že Česká republika má hodně zámků a hradů, české filmové večery a výuka. Učíme se tu nejenom gramatiku, ale taky konverzaci, která nám zlepší češtinu. Vím, že když mluvíme, tak to není vždy v tom pádě, který má být. Ale myslím, že si přes filmy, písničky a přes konverzaci zlepšímu češtinu a gramatiku."

Neplánujete učit češtinu v Chorvatsku?

"Plánuji. Už jsem koupil deset knih, základní gramatiku. Díváme se na české filmy. Snažíme se, každý den mluvíme česky. Nejen ve spolku, ale taky doma. Když jazykem nemluvíte, tak ho ztratíte."

Josif Bešta slyšel češtinu od mala. Na rozdíl od Karla Krejčího, který česky nemluvil několik desítek let.

"Já jsem byl bez rodičů a po internátech. Přišel jsem do české osmiletky do Daruvaru a tam jsem dostal základy češtiny. Pak jsem neměl 50 let s kým česky promluvit. Teď se to změnilo."

Jaký byl impuls, že jste se rozhodl mluvit česky?

"Změnily se moje životní podmínky. Já jsem se rozešel s manželkou. Když jsem byl student, tak jsem měl sepsaných 17 podmínek, které musí splňovat moje budoucí žena. Na prvním místě bylo, že by měla být Češkou. Po nějakých dvou třech letech manželství jsem našel ten list a četl: první podníku nemám, patnáctou, sedmnáctou, ani jednu neměla. Tak jsme se po 43 letech rozešli a teď jsem šťastně rozvedený. To je ten návrat. Doma poslouchám českou televizi, česká rádia, českou hudbu. Prostě mám doma Česko."

Neplánujete přesídlit do Česka?

"Kdo vám to prozradil? Já na tom pracuju. Právě jsem z Žamberka dostal doklady o pradědečkovi a prababičce, jejich křestní listy. To mě chybělo. Můj strýc se vrátil v roce 1948 do Záchlumí a můj pradědeček v roce 1948 měl ještě český pas. Já jsem narozený v roce 1944 a tam jsme považovaní za cizince. Mám doklady, kde se mé babičce dovoluje pobyt ještě na šest měsíců jako cizince. A to byl už rok 1954. Já jsem vždycky cítil, že patřím sem."

Kde byste se chtěl usadit?

"Mám tetu v Ústí nad Orlicí a sestřenici za Jeseníkem v Supíkovicích. Má čtyři děti. Třebaže je to chudší kraj České republiky, ale mají krásný život."

Moje máma byla Češka, táta Tunisan, Libanonec, Mexičan. Podobně začíná vyprávění další tří účasníků kurzu. Pro všechny z nich je Česko velmi blízká země. Maminky Lucie Ghaouchové z Libanonu a Adalberta Cantú z Mexika poznali své partnery v Česku. Oba se vydali zdokonalit svoji češtinu a oba pracují v cestovním ruchu.

"Pracuju v turismu v Libanonu, mám tam cestovní kancelář. Vozím turisty do Prahy, do Karlových Varů, pracuju tu 12 let. Chtěla jsem se češtinu víc naučit, aby mi to pomohlo v práci," říká Lucie Ghaouchová. a Adalberto Cantú dodává:

"U mě je to skoro to samé. Moje maminka byla Češka a tatínek je Mexičan. Přijel studovat do Poděbrad. Tam jsem se narodil, a mám ještě dvě sestry, dvojčata. Bydlel jsem tu do tří let, pak jsme jeli do Mexika, ale maminka vždycky mluvila s námi česky. Byl jsem první předseda české asociace v Mexiku přes 20 let."

Mluvil tatínek dobře česky?

"Ano, on studoval ČVUT, elektrotechniku a uměl moc dobře česky. To je zajímavé, maminka chtěla mluvit španělsky, ale mluvila málo. Tatínek totiž nechtěl zapomenout češtinu a tak s námi mluvili česky."

Přece jenom 5 týdnů, kurs je to dlouhý, jde to skloubit s prací?

"Já mám svoji firmu a k práci mi stačí internet. Jsem tady 2,5 měsíce. Měsíc jsem byl v Praze," říká Adalberto.

"Já tu taky můžu pracovat, mám vše na počítači, klienti už jsou v Praze. Pracujeme, když máme nějaký volný čas," dodává Lucie.

Oba jsou v Dobrušce poprvé. Je něco, co je na tomhle kraji překvapilo?

"Já jsme věděla, že je to moc klidné a hezké město. Ale moc klidné. Já jsem zvyklá na Prahu, ale je tu hezky."

"Já jsem odmalinka cestoval, maminka a tatínek nás provázeli v Čechách. Ale teď, za čtyřicet let jsem tu byl jen třikrát a když přijdu, rychle vím, že je to moje kultura. Když jsem byl malý, měl jsem problémy v Mexiku, nešlo mi to moc dobře ve škole. Vím proč, byl jsem jako Čech v jiné kultuře. Když přijdu sem, tak se cítím jako doma, protože všechno je tak, jak mi to říkala maminka. Chtěl bych si najít Češku."

I Lucie Ghaouchová je zvyklá na českou kulturu:

"Táta tady bydlel skoro 7 let. Když jsme měli dovolenou, tak jsme byli tady,děda bydlel v Hradci. To je kousek. Každý rok jsme přijeli jednou nebo dvakrát. Tak jsem na to zvyklá a taky se cítím tady víc doma než tam."

Práci by ráda našla v Česku Sára Zguirová z Tunisu. Také její rodiče se poznali v Praze, kde tatínek studoval sportovní výchovu:

"Když jsem se narodila, tak jsme bydleli v Tunisu a maminka na mě mluvila česky. Když jsem začala chodit do školky a do školy, tak jsem se začala učit arabštinu. Čeština byla méně a méně používaná. Nikdy jsem nebydlela v Čechách, ani jsem neznala, jak se tady žije, učí, jaké je chování mezi lidmi. Když mám prázdniny, tak jezdíme na jeden nebo na dva týdny za rok a to zůstáváme u rodiny v Českých Budějovicích nebo v Praze. Neviděli jsme, jak se žije venku. V Dobrušce jsem byla poprvé v roce 2012, teď jsem tady podruhé. Ty zámky, co vidíme, českou kulturu, co objevujeme, ruční výrobky, to je jiná planeta. To je nádhera."

Uplatníte češtinu i v Tunisu? Neplánujete pracovat třeba v cestovním ruchu?

"Proč ne? Já už jsem to plánovala, ale stane se mi, že se zastavím a nenajdu to správné slovo a to mi vadilo, abych pracovala v turismu. Ráda bych dělala jako delegátka. Teď jsem modelkou a když jsem tentokrát přijela do Prahy, seznámila jsem se s profesionální fotografkou a ukázala jí své fotky z Tunisu. Teď máme book, který jsme poslali do Playboye v ČR. Máme teď s nimi jednání. Doufám, že tady najdu práci a budu mezi Českem a Tuniskem. To je moje druhá země, to nechci ztratit."