Krajané v Ženevě připomněli předválečného novináře Stefana Luxe i zničení Lidic
3. července 1936 se v ženevském sídle Společnosti národů vážně postřelil československý novinář židovského původu Stefan Lux. Krátce předtím napsal otevřený dopis britskému ministru zahraničí Anthony Edenovi, ve kterém vyzval evropské mocnosti Anglii a Francii, aby se spojily v boji proti Hitlerovi. Edena varoval, že jedná-li v Berlíně s hitlerovským režimem, jedná se sprostými zločinci.
Lux měl s tímto režimem vlastní zkušenost, když v roce 1933 mu jednotka SA zdemolovala jeho berlínský byt. Na mimořádném zasedání Společnosti národů k situaci v Etiopii chtěl Lux veřejnou sebevraždou varovat před nebezpečím fašismu. Ještě týž den v ženevské nemocnici svému zranění podlehl. Jeho čin měl sice vzápětí velký mediální ohlas, ke změně britské politiky ale nevedl. Důsledky se pak ukázaly v průběhu druhé světové války.
10. června 1942 byly vypáleny Lidice. Lidičtí muži byli na místě postříleni, ženy odvezeny do koncentračního tábora v Ravensbrücku a 82 lidických dětí zemřelo v pojízdných plynových komorách v Polsku. Měl to být exemplární trest za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Tyto dvě události dělí pouhých šest let. Ke zničení Lidic by možná nedošlo, kdyby evropské mocnosti vyslyšely varování československého novináře Stefana Luxe. A právě tato úvaha vedla české krajany v Ženevě, aby o minulém víkendu na obě tragické události zavzpomínali. Nadace Jana Masaryka a spolek Beseda Slovan uspořádaly ve dnech 9. a 10. března sympozium o Stefanu Luxovi i návštěvu ženevského židovského hřbitova, kde je pochován. Proběhl také slavnostní koncert nazvaný Lidice Inlux a promítání filmu Lidice, kterého se zúčastnily i tři "lidické děti". Na celé akci se vedle krajanských spolků podílely i Mezinárodní Festival a Forum lidských práv v Ženevě, Památník Lidice a ženevská univerzita. Akci zaštítil místopředseda Senátu ČR Přemysl Sobotka, který se jí osobně zúčastnil. Finančně ji podpořilo ministerstvo kultury.
Jaroslav Havelka, představitel nadace Jana Masaryka i spolku Beseda Slovan, pro Radio Praha vysvětlil, co krajany k pořádání této akce vedlo a jak vůbec došlo ke spojení Stefana Luxe a vypálení Lidic:
"Toto spojení se vyvinulo postupem času. My jsme původně chtěli vyzvednout Lidice. Nemohli jsme ale uspořádat něco v minulém roce, kdy se v České republice připomínalo jubileum Lidic. Takže jsme začali v minulém roce plánovat akci, kterou uskutečňujeme letos. Podařilo se nám zařadit slavnostní promítání filmu Lidice v rámci filmového festivalu a Fora lidských práv v Ženevě. To byl velký krok. Chtěli jsme pozvat představitele České republiky a kulturních organizací z České republiky a ze Švýcarska. A udělat to jenom kvůli jednomu promítání by nebylo efektivní. S pomocí ministerstva kultury jsme si ale mohli přidat koncert. A asi pět nebo šest let diskutuje o tom, jak připomenout československého občana Stefana Luxe, který si vzal život v Ženevě. To je taková paralela s Palachem, kterého taky oslavujeme. Stefan Lux byl československý občan, který varoval před rostoucím totalitarismem a vzal si život. A my jsme chtěli všechny tyto tři akce spojit do jedné, která by připomněla tragédii Lidic. Nám bylo z této perspektivy jasné, že Lidice by třeba nebyly, kdyby svět slyšel varování Stefana Luxe. To jsou samozřejmě jen spekulace o minulosti, ale toto politické spojení zde existuje. Od Stefana Luxe po Lidice je politický, historický a kulturní most, který spojuje Ženevu se střední Evropou a s politickým děním celoevropským nebo dokonce celosvětovým. Samozřejmě jsme nemohli pokrýt všechny souvislosti, ale výsledek toho dnes vidíme. A jak slyšíme i od švýcarských osobností, je toto spojení správné. A má smysl upozornit na to švýcarskou veřejnost. K nám se dokonce připojil i předseda maďarské menšiny v Ženevě, který tím byl velmi nadšen. Říkal, že se chce v budoucnosti připojit k takovým akcím, neboť je třeba upozorňovat ve Švýcarsku na tyto dějiny, které nás spojují s dějinami ve střední Evropě. Celkový dopad byl perfektní a my děkujeme ministerstvu kultury, že podpořilo tuto akci a také že místopředseda Senátu ČR Přemysl Sobotka přislíbil účast a převzal nad její organizací záštitu. To pozvedlo zájem švýcarské veřejnosti a jejích představitelů."
A tím jsme u tří velmi vzácných hostů, které se vám sem podařilo dostat z Lidic...
"Z Lidic zde byla paní Šupíková a pan Horešovský. Byl tu taky pan Korecký, který žije ve Švýcarsku. O tom jsme se ale dozvěděli až teď. Jejich vystoupení bylo velmi působivé a správné. a je velmi dobře, že v České republice je tato vzpomínka udržovaná. Je udržovaná pro budoucnost, ale není to melancholické vzpomínání, jak bylo všechno zlé a špatné. Jde spíš o to dívat se dopředu, a také co dělat, aby k tomu znovu nedošlo. Na naší úrovni toho moc neuděláme, abychom opakování Lidic vyloučili, ale aspoň k tomu přispíváme."
Koncert v Auditoriu Jean Calvin
Na slavnostním koncertu v Auditoriu Jean Calvin se speciálním lidickým programem vystoupily sopranistka Pavlína Senič, violistka Jitka Hosprová a klavíristka Lada Jirásková. Skladby Josefa Bohuslava Foerstera. Josefa Suka, Igora Stravinského, Maurice Ravela, Antonína Dvořáka a dalších skladatelů přitom provázela video projekce, kterou se svým belgickým kolegou Frédéricem Monnoyem speciálně pro tuto příležitost vytvořil český hudebník a humanitární pracovník žijící v Ženevě Jan Švec.
"Tématem koncertu byly Lidice. A k tomuto repertoáru jsme připravili vizuální akci, která vychází z archivních snímků a fotografií Památníku Lidice, kde nám vyšli neuvěřitelně vstříc a nádherným způsobem nám pomohli. Dostali jsme dobové autentické snímky, které natáčeli důstojníci nebo kameraman SS. A z toho vznikla i zmínka o fotografickém materiálu, kdy nám poslali stovku fotografií ve velmi vysoké kvalitě, která se dala použít na videoart. Do velké plochy kopule čisté gotické architektury Auditoria Calvin se tyto snímky promítly k hudbě."
Já bych jen připomněla, že to nebyly jen snímky zničených Lidic a německých vojáků, kteří je likvidovali, ale byly to i naprosto civilní snímky obyvatel Lidic, a zejména žen, dětí, školní třídy. A zajímavé bylo právě to, že ta čistá gotika je zvláštním a velmi působivým způsobem deformovala. Jak jste na ten nápad přišel?
"Podobnou architekturu jsem hledal, když jsem začínal s tímto projektem. Ten nápad se rodil v mé hlavě, když jsme chtěl dát dohromady architekturu s hudbou a vizuálním uměním. Toto představení bylo autentické a neopakovatelné."
Právě proto by mne zajímala budoucnost těchto projektů. Budete v nich pokračovat?
"Já bych v tom hrozně rád pokračoval. Já jsem teď ve stádiu, kdy se s tím vlastně začíná. Někdy mám dojem, že se příliš nerozumí tomu, v čem je vzkaz interdisciplinárních konceptů. Klasická hudba se bere jako klasická hudba, videoart jako videoart, ale spojení obou disciplín je v tuto chvíli problematické. Snažím se ale dál, jsme v 21. století a já toho chci využít a najít nová témata. Určité projekty těch vycházejí optimisticky."
Je to vaše profese, nebo hobby? Čím se vlastně zabýváte?
"Já se tu v Ženevě zabývám humanitárními otázkami. Zodpovídám za skupinu utečenců hlavně z třetího světa, které tady v Evropě socializuji, aby tu ustáli současný život. Jsem svým způsobem pedagog. Pokud jde ale o můj základ, jsem muzikant, který tu vystudoval, klasický diplomovaný hudebník. Dostal jsem tento nápad a snažím se ho rozvíjet, abych ukázal i něco nového a aby se klasická hudba dostala i do nových rozměrů."
K setkání v Ženevě se vrátíme i za týden, kdy blíže představíme osobnost Stefana Luxe.