Líba Taylor: Nedělám líbivé fotografie. Ani bych to neuměla

Fotografovala ve válečných zónách i v oblastech, které zdevastovaly přírodní katastrofy. Na jejích snímcích jsou domorodé africké krásky i černá obřezávačka, narození inutského miminka i hromady mrtvých, kteří v Asii umřeli na choleru, velikonoční ukřižování v Cuidad Santos i Angelina Jolie nebo Václav Havel. Světoznámá česká fotografka Líba Taylor byla hostem Českého rozhlasu.

Na univerzitě v Bristolu jste studovala španělštinu, historii umění, filmu, rozhlasu a televize, a pak jste vstoupila do učení k Davidu Hurnovi, který je členem prestižní agentury Magnum. Jak se změnil váš pohled na fotografii?

"Já jsem s ním fotografovala jeden rok a byla to moje první opravdová zkušenost s fotografií, protože předtím jsem sice fotila, ale spíš tak nějak do kapsy. David Hurn byl výborný v tom, že jsme v té škole dostali kus papíru, ale nedělali jsme žádné zkoušky. Já prostě mám certifikát, že jsem na tu školu chodila. Měli jsme ale hodně málo akademických předmětů, vlastně vůbec žádné. Měli jsme jeden den, kdy jsme museli být ve škole, vyvolávat filmy a ukazovat Davidovi, co jsme za týden nafotili. A měli jsme jednu přednášku na různá témata, spojená s fotografií. A to bylo naprosto úžasné, protože fotografie je praktická záležitost. Musíte se naučit koukat a to se naučíte zkušeností. Něco vyfotíte, podíváte se na to, buď se vám to nelíbí, nebo nelíbí, příště to vylepšíte. Takhle jsme pracovali celý rok. Byla to úžasná životní zkušenost. Samozřejmě když pak člověk vyšel ze školy, tak si říkal, jak je výborný. Jenomže musel taky přesvědčit někoho, aby mu za to, že je výborný, zaplatil. A v praxi to fungovalo trošku jinak, protože ve škole na focení měl člověk celý týden, kdežto když vás někam pošlou, tak to musíte vyfotit okamžitě. A ještě to musí být k něčemu a musí to být publikovatelné. A to byla další škola fotografie. Pak se to ale rozjelo a bylo to super."

Myslíte, že ještě dnes může existovat profesionální fotograf v intencích, jak to znáte vy? Já mám dojem, že dnes, kdy má digitální techniku kdekdo, je vaše řemeslo trošku na ústupu.

"Já myslím, že máte pravdu a že fotografování začíná být spíš koníčkem. Občas přitom člověk i něco prodá. Je ale zajímavé, že v 70. letech to bylo taky svým způsobem na ústupu. V Anglii tehdy nebyly pořádné obrázkové časopisy. Zavřel se Picture Post, který byl vlastně časopisem hlavně o fotografiích. A nebylo nic jiného, v novinách vyšla občas jedna fotka. Pak byly nedělní přílohy, ty ale začaly psát spíš o životním stylu. Chceme mít všechno hezké, protože nikdo nechce v neděli ráno otevřít noviny a vidět tam samé hrůzy a problémy."

Proč myslíte, že lidé nechtějí vidět svět takový, jaký doopravdy je?

"Já si myslím, že lidé se toho trošku bojí. Nevědí, co s tím a jak si to přebrat. A když se něčeho bojíte, tak o tom nechcete slyšet. Když se bojíte tmy, tak nechodíte ven do tmy. A tohle je totéž. Lidé z toho mají i trošku mindrák, že nic nedělají pro to, aby se to zlepšilo. V Anglii je to tak určitě. Angličani jsou do pomáhání hodně zapálení, někdy je toho ale až moc. A pak se tomu říká únava z pomáhání. Už nechtějí nic vidět, protože ve finále, když žijete tak dlouho jako já a fotíte třicet let v Africe, tak vidíte, že se vlastně skoro vůbec nic nezměnilo."

Vy jste fotila opravdu hrozné věci. Genocidu ve Rwandě, ženy polité kyselinou v Bangladéši nebo děti, kterým usekali ruce v Sieřře Leone. Já teď nechci být cynická, když jste ale toto přinesla hodnotitelům ve světě, který některé obrázky prostě nepřijme, co vám k tomu říkali? Říkali, že třeba tohle je už příliš? Nebo: taková fotografie se nebude líbit, příště udělej něco jiného?

"Klienti samozřejmě ne. Klient to bere jako dokument toho, co se odehrálo. Já jsem ale měla zajímavou zkušenost tady, protože tu učím fotografii na jedné škole a každý semestr studentům ukazuji, co jsem v životě udělala, aby věděli, kdo jsem. A když jim ukazuji fotky, které jsou trošku ošklivé, tak se mi vždycky ozve pár studentů: neukazujte to, já to nechci vidět!"

Mluvily jsme o tom, že svět chce být klamán. Jak se vám líbí stylizovaná fotografie, doprovázená dokonalým Photoshopem?

"Já proti ní nic nemám, ale není to můj styl fotografie. Nikdy jsem nic takového nedělala, ani bych to vlastně neuměla, protože jsem se to nikdy neučila. Nikdy jsem to nezkoušela, takže pro mne to není. Já se na to dívám jako na cokoliv jiného, říkám si, že je to dobře nebo zase špatně udělané."

Nedávno jsme spatřili první oficiální portrét budoucího prezidenta Miloše Zemana z dílny Herberta Slavíka. Jak se vám líbí?

"Ukazuje, že Herbert umí fotit! Udělal hezký portrét pana prezidenta. Pana prezidenta hezky vyhladili, takže vypadá příjemně. A řekla bych, že mu tam akorát chybí svatozář."

Vy jste světoobčanka. Dlouhá léta jste žila v Anglii a nakonec jste se vrátila domů. Jaké to je, zvykat si po čtyřiceti letech na Česko?

"Je to zvláštní a ze začátku to bylo trošku nové. Já jsem hodně cestovala, Anglii jsem měla spíš jako základnu, ze které jsem hrozně ráda vyjížděla, protože v zimě se tam fotografovat nedá. Takže jsem trávila zimy v Africe. Strávila jsem hodně času i v Latinské Americe a jezdila jsem do Asie, takže Anglie pro mne byla základna. A teď jsem si udělala základnu tady v Čechách, takže to funguje stejně."

Záznam celého rozhovoru s Líbou Taylor a dalšími Hosty Radiožurnálu si můžete poslechnout v iRadiu.