Martin J. Stránský: Mnichovem zlomil Edvard Beneš charakter českého národa
Českoslovenští generálové doslova brečeli, když žádali prezidenta Edvarda Beneše, aby v době mnichovské krize neustupoval Hitlerovi. I tak v rozhovoru pro Radio Praha vzpomíná na působení svého dědečka, exilového i poválečného ministra Jaroslava Stránského, jeho vnuk Martin Jan Stránský. Významný čs. politik, vydavatel Lidových novin i dlouholetý spolupracovník BBC v Londýně zemřel v exilu právě před čtyřiceti lety:
Váš dědeček byl jedním z těch, kteří se snažili přesvědčit Edvarda Beneše, aby v době Mnichova neustupoval. Pak s ním ale spolupracoval v jeho exilové vládě. Pokud vím, tak lidé, kteří se tehdy postavili proti Benešovu postoji, už pak neměli mnoho šancí a Beneš se na nich a jejich životě později dost podepsal. To tedy nebyl případ vašeho dědečka?
"Já si myslím, že určitě ne. Tady trošku odbočím: můj otec jako tajemník vlády v exilu, kde se odehrávaly všechny debaty o tom, co se mělo dělat v roce 1938, stál vždycky v koutku a psal osobní deník. Zaznamenával v něm i hádky a citáty různých ministrů, předsedy vlády atd. A Jaroslav Stránský měl vždy mezi ministry postavení šedé eminence. Oni ho do těch politických debat ani nebrali. Prostě přišel, něco prohlásil a nikdo proti tomu nic neřekl. On prostě tuto politiku nedělal. On se postavil proti Benešovi nejen v roce 1938, ale i pokud jde o vyhnání sudetských Němců. Já jsem naprosto přesvědčen, že v tom prvním případě měl absolutní pravdu. To bylo zničující rozhodnutí prezidenta Beneše, protože to zlomilo páteř patriotismu českého národa. Mám úžasné důkazy od táty, jak přední generálové československého vojska chodili za Benešem a brečeli! Doslova brečeli. Oni věděli, že tu bitvu asi prohrají. Podotýkám, že Německo tehdy zdaleka nebylo tak dobře připraveno. A nebylo by to pro ně lehké. Hlavně by se tím ale posílil český charakter. Beneš ten charakter zlomil, a ne jednou nebo dvakrát, ale třikrát. A já prezidenta Beneše na základě toho, co vím, považuji za nejhoršího prezidenta, a to kvůli zničení českého charakteru. Vím, že to tak nemyslel, byl to ale popleta a nechal se svést."
Jak se pak váš dědeček díval na směřování Československa po roce 1945 až do února 1948, než byl znovu nucen odejít do exilu?
"Já skutečně nevím, jestli to věděl, ale ze všech spisů vlády v exilu je jasné, že to, co se sem vrátilo z Anglie, byla skupina lidí, která byla předem určená a připravená na to, co se stane. Rok 1948 se začal plánovat v roce 1944. To mohu říct se stoprocentní jistotou. A začalo se to dělat velmi dobře. Někteří ministři to cítili víc, jiní méně. Nevím, do které skupiny patřil Jaroslav Stránský. Intuitivně možná tu hrozbu cítil, jeho patriotismus byl ale trošku slepý. On prostě věřil, že poválečné Československo se nějak dá dohromady, že je třeba jen neustále citovat principy a tak dále. Tady se ale nedělala dobrá politika u ministrů a členů vlády, kteří viděli před sebe a tušili, co se stane. Zbytečně se jednalo, zbytečně se doufalo. Jediní, kteří dělali "dobrou" politiku v tom smyslu, že plnili vlastní cíle, byli komunisté a jejich příznivci. Takže to, co přišlo demise ministrů, bylo příliš málo a příliš pozdě. Zbytek známe."
A pokud přeskočíme pár desetiletí a vrátíme se k vaší rodinné tradici a k určitému slibu, který jste svému dědečkovi dal - podařilo se vám ho naplnit?
"Já si myslím, pokud to smím říct, že ano. Zdaleka mu nesahám ani po kotníky, co se týká jeho schopnosti motivovat lidi a jeho mimořádných řečnických schopností a charakteru. Čistě ale z hlediska obnovení časopisu Přítomnost, obnovení alespoň malé části našeho majetku jako jakého profesionálně - kulturního střediska na Národní třídě, ve kterém znovu sídlí Galerie Topič a další dobré zařízení, poliklinika, tak myslím, že z toho by dědeček měl radost."
