Mezi krajany v Dobrušce aneb o češtině, mračení a náhradě za kapra
Na letošní kurz krajanů v Dobrušce dorazili lidé s českými kořeny ze třiceti zemí. Byli mezi nimi ti, kteří žijí v sousedních zemích i ti, kteří se do východočeského městečka v podhůří Orlických hor vydali přes oceán. Čekaly na ně opět hodiny češtiny, literatury, hudební výchovy nebo reálií a kromě nich i promítání filmů, návštěvy památek, fotbalové utkání ve Křovicích nebo noční jazyková hra. Na kurz jsme se vypravili také my. Rozhovor s některými jeho účastníky přinese krajanská rubrika.
U mikrofonu nejprve usedla Olena Iarmoliuk z Ukrajiny:
"Moje babička byla Češka a tatínek je Čech."
A doma jste mluvili česky?
"Doma jsme mluvili česky, babička s tatínkem mluvili jen česky a já jsem to slyšela odmala a naučila jsem se sama."
Proč jste se rozhodla jet na krajanský kurz? Chtěla jste si zlepšit češtinu?
"Ano, chtěla jsem si zlepšit češtinu, protože patřím k českému spolku Stromovka, tam mám skupinu dětí, které učím češtinu, takže si potřebuji zlepšit tu svou, protože mám trochu gramatické problémy."
Říkala jste, že máte skupinu dětí. Jak velká je to skupina?
"Kolem osmnácti dětí."
Odkud přímo pocházíte a kolik je tam Čechů?
"Pocházím ze Zdolbunova. Náš spolek má 464 Čechů."
Všichni mluví česky?
"Ne, všichni ne."
Jaký je mezi dětmi nebo mladými lidmi zájem o češtinu?
"Mají velký zájem. Děti se totiž do České republiky chtějí jet učit. V tomto roce se šlo pět dětí učit do uničovského gymnázia."
Jak se vám v Dobrušce líbí?
"Moc líbí. Je to tady jak v pohádce."
V rozhovoru jsme narazily také na historické a zároveň v těchto dnech znovu aktuální téma návratu Čechů z Ukrajiny zpět do vlasti.
"Tatínek byl v té době, když sem ve 47. roce odjížděli, nemocný, dědeček už umřel a babička se bála, aby po cestě nezemřel, tak jsme zůstali. Později toho litovali, ale už to nešlo"
A teď se nikdo z vaší rodiny nechtěl vrátit?
"Už jsme chtěli zůstat, máme tam rodinu, mám už vnuky. Ale myslím, že vnučka se pojede učit sem."
Ze stejné třídy byl i další z účastníků kurzu:
"Jsem z Ruska, jmenuji se Leonid Shtol a můj dědeček, když byl malý chlapec, tak se přestěhoval do Ruska i se svou rodinou. To bylo na konci 19. století. Můj tatínek se narodil už v Rusku."
Nikdy se nechtěli vrátit?
"Do Čech? Já nevím, můj tatínek nechtěl a o babičce a dědečkovi to nemůžu říct, protože to nevím. A já už jsem moc starej na to, abych se vrátil."
Odkud pocházíte?
"Je takové město na pobřeží Černého moře, Novorossijsk, a vedle něj je několik českých vesnic, ve kterých dodnes žijí Češi, a já bydlím v jedné z nich."
Jste třeba v nějakém krajanském spolku?
"V jedné vesnici, která se jmenuje Kirillovka, je takovej malej společek Mateřídouška a já jsem členem toho spolku."
Jak to u vás vypadá s mladými? Chtějí být členy takových spolků a učit se česky?
"Ano. Nás je tam asi 80 nebo 90 členů a mladých je asi 50 procent."
Jak se vám líbí v Dobrušce? A byl jste už předtím někdy v Česku?
"Je to tady moc krásné. V Česku jsem byl několikrát, moje sestra i se svou rodinou bydlí v Praze, tak tam dost často jezdím. A taky jsem byl na Moravě a v jižních Čechách." *Kapr a české mračení Pořadatelé dobrušského kurzu se pokaždé snaží krajanům představit i české zvyky a obyčeje včetně opékání buřtů nebo tradičních českých tanců. Někteří z nich je dodržují i ve své současné vlasti, nejčastěji na Vánoce. Slovo má teď Lea Bertini ze Švýcarska, Andrew Green z Austrálie a Láďa Jindra z USA.
LB: "Na vánoce máme vždycky kapra. Trochu mi to chutná."
Andrew, já využiji toho, že jste z Austrálie. Můj otec nemá rád kapra, pomlouvá ho a vytahuje na něj, že Australané mu říkají prase z kaluže. Je to pravda?
AG: To jsem neslyšel, ale my tak nemáme vůbec rádi kapra. Naši rodiče ale na to byli zvyklí a my vždycky zkusíme australské ryby a jíme je s bramborovým salátem s okurkami. Nechali jsme nějaké tradice, ale kapra vůbec ne, to nám nechutná vůbec."
LJ: My jsme měli tradiční Vánoce jako Češi.
Včetně kapra?
"Ano. Kapr, bramborový salát, plzeňské pivo všechno."
Dodržujete to dodnes?
"Ano. New York je velké město, tam není problém na to všechno sehnat."
I přesto, že v Česku spousta účastníků kurzu už dříve byla, některé věci je překvapí. Už minulý rok se někteří z nich podivovali nad českým způsobem oblékání a letos se situace opakovala.
"Ponožky v sandálech a takový divný účes. Z devadesátých let," soudila trojice Marie Vlková z Dánska, Indi Eriksen ze Spojených států Yacoub Touati z Tuniska.
YT: "Co se mi tady nelíbí, je to, že lidi jsou hrozně tvrdí a uzavření. Třeba v Tunisu, když někoho vidíš, ani ho neznáš, tak ho můžeš pozdravit s úsměvem a on tě taky pozdraví. Tady to moc není a je to takové zvláštní."
IE: Taky si myslím. Když se třeba na někoho usmívám a řeknu dobrý den, tak speciálně v obchodě jsou lidé takoví tvrdí a studení. Nechtějí se seznámit s novými lidmi. Ne, že bych se s nimi chtěla kamarádit, ale dává ti to takový dobrý pocit, když někdo pozdraví, řekne něco hezkého a usmívá se na tebe. A tady se to hodněkrát nedělá a přijde mi to docela divný. A lidi se pak na mě dívají divně, když se chovám jinak."
Poučena o mračících se Češích tedy s úsměvem uzavírám rubriku, která se mezi krajany do Dobrušky ještě určitě vrátí.
