Milena Grenfell-Baines vozí do Česka už dvacet let přátele liverpoolské filharmonie
Milena Grenfell-Baines odjela v devíti letech jako jedno z Wintonových dětí do Anglie, což jí nejspíš zachránilo život. Na loučení před odjezdem si dobře pamatuje. Naštěstí už měla v Anglii otce, ale ten byl nemocný a tak na ni a sestru čekala anglická rodina, u které strávila rok. Maminka se dostala do Anglie přes Norsko v roce 1942. Milena Grenfell-Baines tak byla skoro jediná, která rodiče do Anglie dostala.
V Anglii chodila spolu s dětmi českých a slovenských uprchlíků do Československé školy. Během let se vyučila dětskou ošetřovatelkou, dala si inzerát do francouzských novin a odjela do Francie. Možná byla jednou z prvních au-pair. Když se vrátila, potkala jednoho architekta a s ním strávila padesát let. Paní Milena se v Praze zúčastnila krajanské konference o češtině. Ona sama mluví perfektně. Její mladší sestra sice nemluvila, ale rozuměla. Když se dozvěděla, jaký byl jejich válečný osud, rozhodla se česky znovu naučit mluvit.
"Sestra žije v Americe. Česky vždycky rozumněla a trochu mluvila, ale sama věděla, že mluví špatně. Bylo jí tenkrát kolem padesáti, když se rozhodla, že se musí znovu česky pořádně naučit. A taky se česky se naučila, i když mluví s takovým anglickým přízvukem."
Jak dlouho jí to trvalo? Konzultovala třeba s vámi?
"Ne, ne. Jak žije v Americe, tak se často nevidíme. Ve svém okolí však nemá nikoho, s kým by mluvila česky. I když kolem sebe Čechy nemá, češtinu si udržuje. My sice komunikujeme anglicky, ale když sem přijede a jsme v Praze, tak se česky domluví."
Jak vám se podařilo udržet češtinu, v podstatě bez přízvuku?
"O to se velmi snažím. Nechci, abych zněla jako nějaká cizinka. Za to, že jsem si to udržela, může česká škola a doma jsme taky museli mluvit česky. Když jsem byla starší, tak se mi to trochu zhoršilo. Byla jsem ve Francii, a když jsem se vrátila, tak jsem se od šedesátých let znovu rozhodla, že si češtinu musím pořádně zopakovat. Teď si hodně čtu, koukám se na internetu na české programy. Žiju na severu Anglie a tam vím jen o jedné české škole v Manchesteru. Vím, že v Londýně je bezvadná česká škola. Paní učitelka v Manchesteru je nešťastná, že se tam nikdo moc česky učit nechce, spíš chtějí chodit na rockové koncerty. Českou školu sama platí, sama si ji udržuje, rodiče platit nechtějí. Je to škola, kam se chodí v sobotu ráno, a rodiče si říkají: proč zase tahat děti do školy v sobotu. Nějak si na to musí vydělat a stěžuje si, že prozatím žádnou pomoc nedostává." Milena Grenfell-Baines začala s manželem jezdit do Prahy v 60. letech. Byla také členkou výboru Liverpoolské filharmonie. Když tam jako hlavní dirigent nastoupil Libor Pešek, začala filharmonie jezdit do Čech a s nimi i fanoušci. Ty sem přiváží paní Milena na různé koncerty dodnes. V Británii podporuje českou hudbu a umění, organizuje charitativní akce. Setkává se také s rodinami krajanů, kteří se snaží, aby čeština v Anglii nezanikla.
"Znám například dvě české lékařské rodiny. Jedna přijela v roce 1968, druhá v devadesátých letech a svoje děti učí česky. Jsou na to velmi přísní. Chtějí, aby věděli o své kultuře, přestože chodí do anglických škol. Ta první rodina už má děti vdané a ženaté a mluví česky. Babička vozí vnuky a vnučky do Čech do Tábora. Druhá rodina, která přijela v 90. letech, má tři děti. Zapsala je do české školy v Praze, učí je doma česky. Dvanáctiletý kluk mluví perfektně česky a chodí do školy, kde se teď učí francouzsky. Desetiletý taky dobře mluví, jen malá Anička, která chodí do školky, začíná odpovídat anglicky a maminka s ní trochu bojuje. Třetí kamarádka je Slovenka. Když přijela, tak její dceři bylo 19 a synovi 11. Oba mluví perfektně slovensky, a učí to svoje děti."
A co vaše děti a vnuci?
"Jé, za to já se stydím. Děti mi vyčítají, že jsem s nimi nemluvila česky. V padesátých letech to v Čechách nevypadalo valně. My jsme vůbec nemysleli, že bychom se vrátili. Otec zemřel a matka mluvila spíše anglicky a tak jsem s dětmi česky nemluvila. V Čechách samozřejmě byly, znají to tady. Syn ví, jak si řekne o pivo. Jediná vnučka mé sestry, která žije v Torontu a je jí osmnáct, se učí česky. Jediná z celé naší rodiny."
Když vidíte, jak se děti učí češtinu, co je nejvíc zaujme? Historie, krajina, filmy?
"Víte, když vykládám Angličanům o Čechách, tak jim řeknu, že by se měla přeložit česká hymna do angličtiny a ta přesně popisuje, co my si jako čeští patrioti myslíme o Čechách. Mě samozřejmě zajímá hudba, literatura, knihy, o politice se vůbec nebavím."
Jaký je vztah Angličanů k Čechům?
"Já znám spoustu Angličanů, kteří jezdí do Čech. Sama vozím velké skupiny už dvacet let. Většinou to jsou přátelé liverpoolské filharmonie. Je to vše spojené s hudbou a s nimi už jsem projela Čechy i Slovensko. Byli na místech, kde se normální turisté nedostanou a všichni mají Čechy rádi. Příští měsíc mě přijede cimbálovka a tam už mám zapsáno asi padesát lidí."
Milena Grenfell-Baines pomohla i při zajímavém charitativním projektu. Český sklář Jan Huňát z Litoměřicka po návratu do Česka vytváří křišťálové otisky dlaní významných světových i domácích osobností. Udělal i tzv. křišťálový dotek ruky Sira Nicholase Wintona, zachránce téměř sedmi set československých dětí. Skleněný objekt se podařilo vydražit pro charitativní účely a paní Milena byla tou, která setkání se Sirem Nicholasem dohodla.
