Muzikant Laďa Kerndl si zahrál ve filmu s českými krajany z Banátu

Muž bez ženy, táta bez dcery, kamarád bez parťáka - tak zní podtitul nového českého filmu Ostrov svaté Heleny, který bude mít premiéru příští týden. Jeho hlavní postavou je jazzman, který se ve chvíli životní krize vydává do české vesnice v rumunském Banátu, aby tu našel svou dceru. Velká část filmu se skutečně odehrává ve Svaté Heleně a řada českých krajanů ve snímku také vystupuje. Více už uslyšíte v dnešní krajanské rubrice,

Býval to úspěšný muzikant, který kus života strávil jako jazzman na záoceánských lodích. Vždycky přitom myslel hlavně sám na sebe. Dnes hraje s malým bandem v brněnském klubu, opíjí se a věčně podvádí svou ženu. Mohlo by to tak jít donekonečna, zvrat ale nastane v okamžiku, kdy ho žena opouští, lékař mu diagnostikuje vážné plicní onemocnění a jediná dcera, do které vkládal kvůli jejímu mimořádnému hudebnímu talentu velké naděje, je už rok kdesi v Rumunsku a nedává o sobě žádné zprávy. V této situaci se František Kůzle, jehož ve filmu hraje jazzman Laďa Kerndl, vydává do rumunského Banátu dceru najít. V jedné ze šesti českých vesnic, ve Svaté Heleně, se setkává se skutečnými krajany a stráví s nimi kus letních prázdnin. Scény se natáčely v jejich autentickém prostředí, krajané ve filmu také vystupují a Laďa Kerndl o nich řekl:

Laďa Kerndl jako muzikant František

"Krajani byli úžasní. Jejich myšlení je úplně jiné než u nás, přestože jsme stejné národnosti. Oni tam žijí velice skromně a jsou vděční za každé pěkné slovo a eventuální malou finanční pomoc. Když jsme třeba postavili na stůl flašku a tak dále. Byli to lidi absolutně nezištní. Jsem hrdý na to, že pár Čechů v této divoké krajině žije. Skutečně mají velice těžké podmínky."

Kdo jednou v Banátu byl, tak má potřebu se tam vracet. Vracíte se tam i vy?

"Ještě jsem tam nebyl, ale vrátím se tam. A rád. Určitě. Jednak abych viděl tu krajinu, a hlavně kvůli lidem."

Film Ostrov svaté Heleny vznikal velmi dlouho. Začal se natáčet už v roce 2005 a jde vlastně o nezávislý projekt, na který si jeho tvůrci museli nejprve vydělat. Snímek je v prvé řadě dílem režiséra Vlastimila Šimůnka. České krajanské komunity poznal především jako autor filmových dokumentů:

Z natáčení

"Já jsem točil několik dokumentů o krajanech, pět, šest, sedm, já přesně nevím. Možná jsou vzorem pro nás, ti, kteří přežili. Ač přesazeni do podmínek, které nebyly jejich rodnými podmínkami nebo podmínkami pro nejvhodnější přežití, tak tito banátští Češi přežili po dvě století. Udrželi si svou kulturu, svůj jazyk, a to je asi pro mne podvědomým příkladem a vzorem síly."

Dá se říct, já alespoň to ve vašem filmu trošku čtu, že vy jste vlastně chtěl točit hlavně o krajanech? A ten příběh se do toho teprve narodil...

Zleva dramaturg Bedřich Ludvík, režisér Vlastimil Šimůnek a protagonista Laďa Kerndl

"Je to tak z obou stran. Z jedné strany to mělo být o krajanech, kteří mne vždycky přitahovali a každý rok musím něco o krajanech natočit. A na to jsme chtěli navěsit ten hraný příběh, abychom tam ty krajany dostali. A je to tak půl na půl. Obě motivace byly tak na půl."

Vy jste točil především v Banátu, nebo jste dokumentoval krajany i jinde?

"Já jsem točil před tím jeden dokument v Banátu, pro cyklus České televize Cesty víry. Mezitím jsme točili třeba o krajanech v Zelowě, potomcích pobělohorských exulantů, kteří se zabydleli uprostřed Polska. Dnes je tam muzeum pobělohorského exilu. Tam jsme natočili asi tři dokumenty. Točili jsme v Lužici, což nejsou krajani, ale takoví naši bratranci. A teď se chystáme mezi krajany do Chorvatska."

S nápadem točit hraný film o krajanech přišel Vlastimil Šimůnek před lety za dramaturgem České televize Bedřichem Ludvíkem.

"Vlasta Šimůnek je původním vzděláním famák dokumentarista. Točil právě i v Banátu, a když přišel za mnou jako za dramaturgem s nápadem na film, tak asi třicet procent toho nápadu bylo využít i krajanskou menšinu, a to z důvodů filmařsky úplně prozaických. Je totiž pro nás atraktivní, možná i pitoreskní, obzvlášť v Rumunsku, tam to je velmi zvláštní. A je samozřejmě obrazově velmi zajímavá. Ten Banát v Rumunsku opravdu funguje. Já už ten film vidím asi podesáté a vždycky znovu si uvědomím, jak to najednou začíná všecko fungovat. Banát je malebný, jakoby středověký, krávy, koně, strašná spousta toulavých psů, zátoka Dunaje. Pro kameru je to pastva pro oči. Takže, abych se vrátil zpátky, ten motiv krajanů je vlastně velmi utilitární: aby to bylo obrazově zajímavé. A pak je ta nadstavba. To, že se někdo před dvěma sty lety odstěhuje a dvě stě roků udržuje kulturu, je samozřejmě pro nás, kteří v té kultuře žijeme, něco obdivuhodného, nepochopitelného a vlastně zázračného."

Když jste tam byl, tak jste možná ale taky postřehl, že ta kultura vlastně dožívá. Všichni, kdo se krajany zabývají, vědí, že to už jsou možná poslední léta existence Čechů v Banátu...

"Co se týká toho zanikání, toho jsem si samozřejmě okrajově všiml, ale po pravdě já tomu odmítám věřit. Mně se zdá, že to tam prostě musíme udržet. To říkám s humorem a s nadsázkou. Má-li to zaniknout, tak to zanikne, to se nedá nic dělat. Takový je života běh. To setkání ale bylo úžasné, a pokud můžu poradit Čechům, co tam ještě nebyli, tak ať se tam jedou podívat. Jednak krajanům pomůžou svou návštěvou a oddálí ten zánik, a jednak je to pořád ještě strašně zvláštní lokalita. Jsou to zvláštní lidé. Je to tisíc kilometrů daleko, to je chvilka, a jste v úplně jiném prostředí. A to vám hrozně pomůže! Jako to pomohlo hrdinovi filmu, tak to pomůže každému, kdo tam přijede."

Pointu filmu nebudeme prozrazovat. Jen připomenu, že v jednu z hlavních rolí v něm vedle Ladi Kerndla zahrál i další muzikant Pavel Bobek. V dalších rolích se objeví například Tatiana Vilhelmová nebo Bolek Polívka. A protože hlavní postava František Kůzle i jeho představitel jsou muzikanti, ve filmu hraje velkou roli i hudba. Tady je alespoň malá ukázka.

Foto:www.ostrovsvateheleny.com

---

A na závěr naší dnešní krajanské rubriky alespoň krátce z krajanského tisku. Čechoaustralan, který vydává Barbara Semenov, přináší například úvahu Miloše Ondráčka O emigraci. Autor v ní analyzuje seriál článků, který o emigrantech a exulantech na podzim minulého roku vyšel v Lidových novinách. Poukazuje na to, že exulanty až v Austrálii špehovala Státní bezpečnost, jejíž příslušníci infiltrovali do tamních krajanských organizací. Kritizuje i emigranty, kteří si svůj poměr k husákovskému režimu tzv. "upravili". Mohli se tak sice podívat do Československa, navštívit své rodiny, vždy to ale podle Miloše Ondráčka bylo něco za něco. Snadný pak nebyl ani návrat exulantů po listopadu 89. Jejich návrat domů, nebo také přeneseně "náraz na vlast" byl někdy svízelnější než předchozí adaptace v zemi, kam z Československa uprchli.

Vídeňské Svobodné listy publikují obsáhlý článek Epopej Slovanské epopeje, který shrnuje historii i nedávné tahanice kolem tohoto rozsáhlého cyklu Alfonse Muchy. Zmiňují se také o hraničních pevnostech, pevnůstkách a zákopech, kde se rakouská armáda urputně bránila proti Italům v letech 1. světová války. V rakouské armádě tehdy bojovalo i mnoho Čechů a Slováků a mnozí z nich tam také padli. Dnes tyto válečné památníky spojuje cesta, která vznikla v projektu nazvaném Friedenswege, píší Svobodné listy.