Na české muzeum v americkém Cedar Rapids je hrdé celé město
Proč je Národní muzeum Čechů a Slováků v Americe zrovna v městečku Cedar Rapids? Co znamenala pro ředitelku muzea Cecilii Rokusek sametová revoluce? A jak se pozná, že je někdo Čech, když nemluví česky? To všechno nám prozradila paní Cecilia Rokusek.
Jak k tomu došlo, že Národní české a slovenské muzeum sídlí zrovna v městečku Cedar Rapids v Iowě? Znamená to, že Cedar Rapids je něco jako hlavní město Čechů v Americe? Tam žije nejvíc Čechů?
„Není jich tam nejvíc, ale je jich tam dost. Nejvíc Čechů přišlo do této oblasti v 19. století, zvláště v roce 1856. Ve své době Češi tvořili 28% obyvatel tohoto asi stotisícového města. Hodně Čechů přišlo také do Severní Dakoty, Nebrasky, Oklahomy a Texasu. Tam, v Texasu, je teď vůbec nejvíc Čechů. My máme hodně Čechů, ale nemáme nejvíc. Cedar Rapids a okolí si Češi vybírali, protože tady mohli dostat farmy. V těchto místech je výborná půda pro farmaření.“
Jak silná je česká komunita v Iowě dneska? Jsou tam nějaká města nebo vesnice, kde se člověk domluví i česky?
„To už je problém. V Cedar Rapids máme hodně Čechů, zhruba 15 tisíc, ale je to třetí-čtvrtá generace. Já osobně jsem třeba čtvrtá generace. Starší lidi, kterým je okolo osmdesáti, ještě mluví česky. Třeba v Protivíně v Iowě nebo ve Spillville, kde kdysi pobýval Dvořák, tam mluví česky hlavně starší generace. Ale v Cedar Rapids se držíme dobře, protož pořád ještě máme českou školu. Takže ti mladí se ještě nějaká slova naučí, ale bohužel nemají kde si češtinu procvičovat. Naše česká škola v Cedar Rapids je stará víc než sto roků.“
I nejmladší generace se ale hlásí k tomu, že jsou Češi, i když nemluví česky. Jak pozná, že je někdo Čech, když nemluví česky?
„Jak se pozná, že je Čech? No, podle jména. Pak mají nějakou rodinnou tradici, třeba že babička peče české koláče. Taky se stává, že si lidi udělají testy DNK a pak běží k nám: „já jsem Čech!“ V Cedar Rapids naše muzeum vytváří centrum města, geograficky i kulturně. Všichni tam, nejen Češi, o nás s hrdostí mluví jako o „našem národním muzeu“. Hodně návštěvníků muzea vůbec nejsou Češi nebo Slováci.“
V muzeu se víc zaměřujete na historii migrace z českých zemí a ze Slovenska nebo na českou a slovenskou kulturu jako takovou?
„Na oboje. Snažíme se, aby nebyla zapomenuta naše historie a bohatá kultura. Taky chceme, aby se lidi dozvěděli něco o naší historii, zvláště o roku 1918 a 1989.“
Jaké akce chystá muzeum k výročí „sametové revoluce“?
„Už jsme otevřeli velkou výstavu. Máme k tomu hodně filmů, různých artefaktů. Taky oblečení, třeba pionýrské kroje. Nejdůležitější částí projektu ale jsou edukační programy pro děti., přitom zdaleka nejenom pro děti českého a slovenského původu. Děti budou diskutovat o tom, proč lidi chodí demonstrovat. Studenti už u nás taky postavili malou repliku berlínské zdi. Budeme s dětmi mluvit o tom, co to pro lidi znamenalo ocitnout se na jedné nebo druhé straně zdi. Děti si hodně všímají takových věcí jako třeba, že na jedné straně se mohlo na stěnu malovat a na druhé straně ne. Většina dětí vůbec neví, co to byla berlínská zeď. Takové programy jsou proto důležité.“
Co znamenal listopad 1989 pro Vás osobně?
„Já si pamatuju, jak jsem zavolala rodičům a táta říkal: v Čechách bude všechno v pořádku. Rodiče ani babička s dědečkem do té doby nikdy nebyli v Čechách. Já jsem čtvrtá generace. Takže když tatínek řekl, že v Čechách teď všechno půjde dobře, maminka hned vykřikla „a pojedeme tam!“. To si budu pořád pamatovat. V roce 1991 jsme poprvé přijeli. To se ani nedá slovy popsat, co to pro mě a pro rodiče znamenalo. Jaká to byla krása! Od té doby jezdíme pořád.“
