Těžký život iniciativ
Za největší politický hit loňské letní sezóny byl všeobecně považován vznik občanské iniciativy Impuls 99. Jeho první výročí minulou neděli však proběhlo za naprostého nezájmu médií i veřejnosti. Obdobný osud, jak připomíná ve své poznámce Zdeněk Vališ, potkal i další loňské iniciativy.
Společným jmenovatelem všech občanských iniciativ byla a je ostrá kritika poměrů v zemi, především však způsobu vládnutí dvou největších politických stran. Na kritiku navazovalo volání po celospolečenské diskusi s cílem prosadit radikální změny v politické morálce, v přístupu politické scény k široké veřejnosti i v ekonomické oblasti. Na Impuls 99 reagovali hlavně někteří intelektuálové. Dosud podepsalo výzvu asi čtyři tisíce lidí. Sympatie ji vyjádřil prezident Václav Havel. Pro drtivou většinu médií se stal Impuls po zbytek loňského léta dominantním tématem. Pak zájem opadl.
Mnohem větší odezvu měla listopadová výzva bývalých studentských vůdců Děkujeme, odejděte, zveřejněná u příležitosti 10. výročí pádu komunismu. V ní byl už přímo obsažen požadavek na demisi vedoucích politiků, kteří svým jednáním škodí republice, a na předčasné volby. Výzva tehdy přilákala do ulic, opět za mohutného zájmu médií, desetitisíce lidí. Prvotní euforie zaskočila organizátory natolik, že nevěděli, jak pokračovat. Část z nich chtěla založit novou stranu, další hodlali zůstat u původní petice a někteří uvažovali o založení občanského sdružení. Ti radikálnější prosazovali pokračování v osvědčené formě protestu z listopadu 1989 a na letošní únor svolali na Václavské náměstí v Praze další masové shromáždění. Dostavilo se ovšem jen asi pět stovek převážně mladých lidí a demonstrace skončila naprostým fiaskem.
V polovině května se sešli představitelé Impulsu s bývalými studenty a řadou dalších iniciativ a dohodli založení společného Fóra pro změnu politické kultury. Přestože toto shromáždění nechal pozdravovat sám prezident Václav Havel, v novinách a v televizi se o něm neobjevila prakticky jediná zmínka. Někteří z přítomných se údajně netajili záměrem následovat vzor svých slovenských protějšků, kteří před čtyřmi lety vytvořili účinnou opozici proti poměrům panujícím za vlády premiéra Vladimíra Mečiara. Na tuto aspiraci reagoval jediný vysoký politik, který se shromáždění zúčastnil, předseda zahraničněpolitického výbory sněmovny, sociální demokrat Lubomír Zaorálek. Ve svém vystoupení uvedl, že ho delegáti různých občanských iniciativ přesvědčili pouze o jedné věci: ani v nejmenším prý nevědí, co si veřejnost přeje.
V tomto ohledu se Zaorálek víceméně shoduje s názory mnohých pozorovatelů, kteří se snaží zjistit příčiny neúspěchu různých iniciativ a výzev u běžných občanů. Ty prý nemohou oslovit povětšinou abstraktní a odtažité debaty o obecných tématech. Různí politici občas obviňují občanské iniciativy ze snahy dělat velkou politiku a nenést za to žádnou odpovědnost. Iniciativy takové výtky rozhořčeně odmítají a dokazují, že bez existence občanských sdružení je demokracie nemyslitelná, protože dominace politických stran omezuje veřejnou diskusi a vede ke klientelismu. Většina pozorovatelů tento argument plně uznává, nicméně někteří zároveň dodávají, že nestačí stavět program na nadávání politickým stranám a politikům. Tento folklór je už dávno doménou českých hospod. V moderním světě se velká politika dělá nejlépe standardními prostředky, jinak to nemá úspěch.
