Přehled týdeníků
Téměř celou první polovinu devadesátých let u nás přežíval mýtus o vzájemně se doplňujícím, téměř idylickém politickém páru dvou Václavů: technokratickém ekonomu Klausovi a morální autoritě Havlovi, uvádí časopis Týden a pokračuje:
Poněkud romantická představa se ovšem definitivně sesypala před pěti lety, kdy vzala za své poslední Klausova koaliční vláda. Prezident si se sokem vzápětí vyřídil účty rudolfinským projevem (poněkud nepatřičně, neboť ve chvíli, kdy už byl Klaus pouhým expremiérem) a za jeho hlasitého skřípění zubů "uplácal" poloúřednický Tošovského kabinet. Zřetelně se v tu chvíli projevilo, že světy obou politiků jsou natolik vzdálené, že se doplňovat zkrátka nemohou. Natož aby jako dvouspřeží mohli nějak zásadně posouvat českou společnost vpřed. Mosty byly definitivně strženy: od oné chvíle se vztahy Klause a Havla nedají označit už ani jako rezervované, míní časopis. Přestože se v jednu chvíli mohlo zdát, že to byl Klaus, kdo se v nekonečném politickém střetu s Havlem a jeho politickými spojenci ocitl na kolenou, v poslední době je to spíše on, kdo získává navrch. Vše mu několik měsíců před volbami hraje do karet. Přímo před Havlovýma očima se rozpadla čtyřkoalice, a to i přesto, že se prezident do poslední chvíle snažil, seč mohl, zabránit jejímu rozkladu, a dokonce kvůli tomu snad poprvé veřejně odhodil masku nadstranického prezidenta. A co horšího: předseda občanských demokratů nemusel k zániku favorita voleb ani hnout prstem, píše Týden. Další políček prezidentovi uštědřila sněmovna, která jej z iniciativy Ivana Langra obvinila ze zadržování průchodu spravedlnosti kvůli zkoumání padesát let starého soudního procesu. Lze se pak divit, že prezident má raději senátory než poslance? Havel je tedy nucen sledovat, kterak se Občanská demokratická strana (pokolikáté už?) semkla kolem svého vůdce, překypuje sebevědomím, vůlí k moci a zatím jednoznačně válcuje všechny své politické konkurenty. Podle týdeníku jistě nelze přeceňovat průběžné výsledky průzkumů veřejného mínění, nicméně Havlova noční můra, že bude nucen coby prezident pověřit sestavením vlády předsedu strany, o níž se domnívá, že škodí této zemi, začíná dostávat stále reálnější obrysy. Není tedy divu, že prezident, téměř nepřetržitě mediálně týraný spekulacemi o tom, že jej může příští rok na Hradě vystřídat Klaus, nevydržel s nervy a zcela netradičně teatrálně se na něj obořil kvůli jeho banální, třebaže mírně poťouchlé odpovědi na otázku, jaká by měla být role manželky příštího prezidenta. Následně si v rozhlasovém projevu postěžoval, že mu vadí, jak se do něj politici před volbami navážejí. Koho tím myslel především, není těžké uhodnout. Složité peripetie vztahů obou mužů tak dostávají nový rozměr; rozměr emocionálně vypjatých útoků, které už ani vzdáleně nepřipomínají jejich někdejší fundamentální politické rozepře. Možná by stálo za to, kdyby se oba pánové na plánovaném společném obědě dohodli na uzavření paktu o neútočení. Vzájemné hádky o tom, jestli se má první dáma věnovat charitě nebo ne, opravdu nejsou tím hlavním tématem, které by měli naši nejvyšší ústavní činitelé řešit. Nebo ano? - ptá se v závěru časopis Týden.
Ještě jednou z časopisu Týden - tentokrát na krajanské téma:
V rumunském Banátu zní už téměř po dvě staletí čeština. Vesničky založené českými osídlenci odolaly rumunskému vlivu. Teď už jejich obyvatelé houfně mizejí za prací do Česka. Proto tu jsou tradiční svátky, jako naposledy velikonoční, rok od roku smutnější, konstatuje časopis. Líčí mnohdy smutné osudy našich krajanů v Rumunsku, kteří žijí ve velmi skromných ale tvrdých podmínkách. Týdeník připomíná, že v roce 1992 bylo v celém Rumunsku evidováno 5800 lidí české národnosti, z nich drtivá většina právě v Banátu. Od té doby jich ale několik stovek odešlo do Čech. Pomoc vylidňujícím se krajanským vesnicím organizuje už od počátku devadesátých let především nezisková organizace Člověk v tísni, dodává časopis Týden.
Ředitel Bezpečnostní informační služby (BIS) Jiří Růžek působil podle týdeníku Respekt ještě loni v soukromé firmě SUDA Investment spolu s bývalým agentem komunistické Státní bezpečnosti.
Jak týdeník uvádí, z obchodního rejstříku plyne, že společnost patřila od roku 1995 Jiřímu Růžkovi a jeho bratrovi Janovi. Jednatelem byl Jaroslav Buriánek, který byl podle Respektu agentem StB od roku 1982 s krycím jménem Kopecký. Jak uvedla tento týden Česká televize, firma se měla zabývat prodejem zboží a provozovat cestovní kancelář. Po dobu své existence sídlila v Dobřichovicích v okrese Praha-západ v domě, kde šéf BIS bydlí. Respekt k tomu dodává, že firmu založil pan Růžek již jako šéf tajné služby a šéf tajné služby by neměl zakládat obchodní firmy. Podle Růžka ale firma nikdy skutečně neexistovala, byla zapsána jen v obchodním rejstříku. Spolupráci s Buriánkem nepopírá, dodnes mu poskytuje právní služby a spravuje rodinný majetek. Informace o tom, že Buriánek jako pracovník Československé akademie věd spolupracoval s StB, ale nemá. O podnikatelských službách Růžka s bývalým agentem StB nemá povědomí ani Národní bezpečností úřad. Podle České televize svého šéfa zřejmě prověřovala sama BIS, na jeho spolupráci s Buriánkem ale nepřišla, nebo jí nevadila. Sám Růžek nepovažuje kontakt s Buriánkem za riziko. Tolik časopis Respekt.
K nedávné cestě premiéra Miloše Zemana, ministra Miroslava Grégra a dvacítky podnikatelů do Spojených států a Mexika se vrací časopis Týden:
Být státníkem znamená také cestovat po světě. Tedy absolvovat nekonečný sled konferencí, pracovních či státních návštěv a diplomatických jednání. Efektivita zahraničních výjezdů je však jen těžko měřitelná - někdy politikova cesta, která se na první pohled zdá obyčejným výletem, přinese nečekané úspěchy, jindy tomu může být přesně naopak. Těžko proto vynášet nějaké zásadní soudy o poslední cestě Miloše Zemana, Miroslava Grégra a dvacítky podnikatelů do Spojených států a Mexika. Jistě, je sice namístě, aby se premiér snažil přilákat do své země nové investice a vydal se kvůli tomu klidně i za velkou louži. Poněkud zvláštní ovšem je, když se s ním při této příležitosti nesetká nikdo ze státní administrativy. Ještě stále přece jsme aktivní součástí protiteroristické koalice, a ve válečném ohnisku máme dokonce své vojáky. I když Zeman tvrdí, že se přece s americkým prezidentem, viceprezidentem i ministrem zahraničí setkal už před půl rokem, jistě by bylo o čem jednat i dnes. Nebo se snad naši američtí přátelé bojí, že by český prostořeký předseda vlády vše, co by se od nich o válečných operacích případně dověděl, okamžitě vytroubil do světa?- končí otázkou časopis Týden.
Jak může ovládnout zeměkouli desetimilionový národ, který zaujímá necelá dvě promile světové populace? - ptá týdeník Respekt a zároveň hned odpovídá:
Obsazením prestižních míst v Organizaci spojených národů. Tohle si můžeme pomyslet, čteme-li zprávu, že dva čeští politici kandidují na významná místa v OSN: po Janu Kavanovi, který se bude v září ucházet o funkci předsedy Valného shromáždění, se nyní Jiří Dienstbier rozhodl pro úřad vysokého komisaře pro lidská práva. Důvod k jásotu? Spíše k otazníkům, píše týdeník. Kdyby byl Jiří Dienstbier kandidoval na takovou funkci těsně po roce 1989, nebylo by proč váhat. Měl vysoký morální kredit z disentu i znalost věci. Ale za uplynulých dvanáct let se na mezinárodním poli profiloval zejména na Balkáně (zvláštní zpravodaj OSN v zemích bývalé Jugoslávie) - a jeho postoje se daly označit v nejlepším případě za nejednoznačné. Jen krátce pro připomínku. Ihned po napadení Slovinska a Chorvatska se nechal slyšet: "Jediné, co je aktuální, jsou cesty našich lidí do Jugoslávie... Pokud by zvolili jinou cestu než přes Slovinsko nebo přes Krajinu, například přes Maďarsko a Srbsko na Černou Horu, je možnost se v pohodě rekreovat." Téhož roku 1991 tvrdil, že "nelze přesně odlišit viníky a oběti v situaci, kdy se Srbové a Chorvati vraždí ve svých vesnicích". Později byl znám svým zpochybňováním protisrbských sankcí i bombardování Kosova, připomíná dále Respekt. Pravda, na Balkáně šlo mnohem více o lidské životy než o lidská práva. To je však dnešní úděl všech neuralgických bodů na Zemi. A především: i kdyby šlo o "pouhá" lidská práva, stojí za to připomenout krédo Jiřího Dienstbiera z balkánské války: "Řešit konflikt jako celek a uchovat jednotný přístup všech států." Představme si "jednotný přístup všech států" ve sporech, které by spadaly pod Dienstbierovu kompetenci - namátkou v Tibetu, Severní Koreji, Iráku... Vedlo by to k výsledku? Dovedeno ad absurdum: kdyby se podmínka "jednotného přístupu všech států" uplatňovala už před lety, mohl tu ještě vládnout Jakeš a Dienstbier by dost možná seděl ve vězení, konstauje v závěru týdeník Respekt.
Češi si denně koupí okolo 1,4 milionu novin. Jak uvádí časopis Týden, zhruba 85 procent deníků pro ně vyrobí zahraniční vydavatelé, většinou z Německa.
Až dosud to příliš nevadilo. Teď však přišly na přetřes Benešovy dekrety, poznamenává týdeník. Připomíná v této souvislosti článek v deníku Právo "Sudetská lež a český pud sebezáchovy" Benjamina Kurase - českého publicisty žijícího v Londýně. Ten v něm navrhl "vydat v obrovském nákladu na státní útraty přehlednou publikaci se všemi historicky a právně ověřenými fakty týkajícimi se vývoje sudetského problému a podrobností odsunu a zařídit jejich zveřejnění ve všech mediích a vzdělávacích institucích". Za týden po Kurasově článku ministr kultury Pavel Dostál oznámil, že kabinet není spokojen s tím, jak tuzemská média informují o česko-německých vztazích, a rozhodl se tudíž vydat knihu s názvem "Sudety - ještě živý problém?". Ministr to zdůvodnil tím, že sdělovací prostředky, které jsou v německém vlastnictví, již několik měsíců masírují veřejnost jednostrannou informací o Benešových dekretech a snaží se ji přesvědčit, že je ve své podstatě společností, která spáchala jednostrannou křivdu na německém národě. Šéfredaktoři nejvíce potrefených deníků, Mladé fronty Dnes a Lidových novin, se podle očekávání proti tvrzení o "zhoubném vlivu" německého vydavatele ohradili, píše časopis Týden. To však nic nemění na faktu, že český denní tisk je téměř výhradně ovládán zahraničními, především německými vydavatelskými subjekty. Na dosud opomíjený fakt upozornil nedávno také historik Bořivoj Čelovský ve spisku "Konec českého tisku", dodává týdeník.
