Přehled tisku
Více než polovina občanů zastává názor, že KSČM není demokratickou stranou. Navzdory tomu si ale mnozí dovedou představit, že by zástupci komunistické strany zasedli v budoucí vládě. Ukázaly to výsledky bleskového telefonického výzkumu veřejného mínění, který pro Hospodářské noviny připravila firma TN Sofres-Factum.
Více než polovina občanů zastává názor, že KSČM není demokratickou stranou. Navzdory tomu si ale mnozí dovedou představit, že by zástupci komunistické strany zasedli v budoucí vládě. Ukázaly to výsledky bleskového telefonického výzkumu veřejného mínění, který pro Hospodářské noviny připravila firma TN Sofres-Factum. Uplynulý pátek a sobotu, přesně týden po volbách, se jej zúčastnilo pět set obyvatel Česka starších osmnácti let. Představa vládních funkcí pro komunisty vadí 40,8 procenta dotázaných. Oproti tomu téměř dvaapadesát procent dotázaných odpovědělo na dotaz, zda by jim vadilo zastoupení KSČM ve vládě, záporně. Když však měli respondenti říci, zda už je podle nich KSČM demokratickou stranou, odpověď rozhodně ano či spíše ano zvolila jen třetina z nich. "Mezi těmito odpověďmi není až takový rozpor," míní analytik TN Sofres- Factum Stanislav Hampl. "Svědčí o tom, že lidé jsou natolik demokraty, že jsou schopni uznat volební výsledky. KSČM získala nemalou podporu, proto mnozí, jakkoli s touto stranou mají problémy, jí pozice ve vládě neupírají." KSČM má s reputací problémy dlouhodobě. Podle průzkumu, který dělala společnost Sofres-Factum na sklonku roku 1999, si více než polovina obyvatel přeje, aby se KSČM reformovala. Šedesát procent dotázaných tehdy uvedlo, že se strana dostatečně nedistancovala od své minulosti. Fakt, že lidem by nevadili komunisté ve vládě, ale funkce ve sněmovně podle nich získat nemají, vysvětluje Hampl prozaicky: Narozdíl od kabinetu jsou šance KSČM na posty ve sněmovně velmi reálné.
Armádní horolezci z Vyškova chtějí příští rok stanout na nejvyšší hoře světa - Mount Everestu. Píší o tom Hospodářské noviny. Svůj záměr odůvodňují sportovními i vědeckými cíly. Zatím však není jasné, kdo nákladnou akci, která nemá obdobu nejen v dějinách české vojenské tělovýchovy, ale i v celosvětovém měřítku, zaplatí.
"To je pro mě novinka. Musím se podívat, co to vlastně máme nacvičovat," reagoval Ján Dzvoník, vrchní ředitel Ekonomické sekce Ministerstva obrany. Podle něj se bude rozpočet na příští rok teprve sestavovat. "Pokud by někdo výdaje na tuto expedici navrhoval, bude třeba oprávněnost takových požadavků zkontrolovat. Nesmí to být v rozporu s rozpočtovými pravidly, nelze platit nějaké zábavy," zdůraznil Dzvoník. Jen za povolení k výstupu na nejvyšší vrchol světa požaduje v současnosti nepálská vláda sedmdesát tisíc amerických dolarů. Povolení přitom platí pro maximálně sedmičlennou skupinu. Čeští vojáci mohou nicméně ušetřit a zaútočit na vrchol z Tibetu.
"Jestli půjdeme z Nepálu nebo z Tibetu, to nevíme. Everest ještě úplně rozplánovaný nemáme," řekl David Ullrich. Ten je jedním ze šesti důstojníků, kteří chtějí výstup na horu vysokou téměř devět tisíc metrů nad mořem uskutečnit. V rámci oficiálního projektu Czech Army Expedition dobyli loni vyškovští horolezci vrchol Elbrusu, jehož výška je přes pět tisíc šest set metrů. Zároveň stanuli i na několika kavkazských čtyřtisícovkách. "Na letošek máme rozjednaný výstup na nejvyšší horu Jižní Ameriky, sedmitisícovku Acconcaquu, kde chceme uskutečnit prvovýstup jižní stěnou vysokou tři tisíce metrů. Výpravu máme zajištěnou i finančně," konstatoval Ullrich. Dodal, že dosavadní expedice si armádní horolezci hradili částečně s pomocí sponzorů, zbytek z vlastních zdrojů. "Ministerstvo nám toho moc nedalo. Přitom testujeme pro resort goretexové oblečení, stravu, děláme tam různá měření. O tom, že by nám částečně vypomohli s Everestem, jednáme. Informovali jsme o tom náměstka ministra obrany. Teď čekáme, jak bude reagovat," dodal Ullrich. Zatím však žádnou z expedic nezaštítila jako organizátor armáda.
Jen prázdné výklenky zůstaly po obřích sochách Buddhy, které zničil Taliban. Prach vířený větrem z Hindukúše padá na jejich zbytky a o jejich obnově se zatím jenom uvažuje. Zato stovky místních školáků mohou už nyní, pár měsíců po pádu talibanského režimu, navštěvovat nově zprovozněné školy. Opravili je Češi. Nedávno dokončila Společnost Člověk v tísni při ČT, která v oblasti Bamjánu aktivně působí od poloviny února, rekonstrukci již osmi škol. Na třech dalších pracuje. Jedna z nich leží v těsné blízkosti výklenku, z něhož téměř dva tisíce let na údolí hleděla desítky metrů vysoká socha Buddhy. Každý, kdo do Bamjánu přijede, projede kolem "české" školy.
Zdejší školy, obvykle podlouhlé přízemní domy se stěnami z hliněných cihel a dřevěnou střechou pokrytou hlínou, jsou v dezolátním stavu. Tři v současnosti rozestavěné školy jsou financovány z peněz Ministerstva zahraničních věcí České republiky. "Doprava do vzdálených vesnic je zde asi nejhorším problémem - spolu se sháněním schopných pracovníků. Alespoň trochu vzdělaných lidí je kritický nedostatek. A kdo nějaké vzdělání má, už ze země dávno odešel," říká Petr Baše, koordinátor pro rekonstrukci škol v okolí Bamjánudodává Baše. Kromě výsledků v podobě stojících škol dávají Češi místním lidem placenou práci, o kterou je v Afghánistánu veliká nouze. Jenom v bamjánském údolí pro ně pracuje nebo pracovalo při rekonstrukcích na 200 lidí, po celém Afghánistánu společnost, která působí především na severu země, zaměstnala již přes 1000 osob. I proto si jich místní velmi váží. "Nikdo jiný zde školy zatím nedělá, kromě britských vojáků, kteří zajistili rekonstrukci jedné a půl školy. Když získáme peníze, jsme schopni zde pomoci s dalšími čtyřiceti až šedesáti školami. Vše závisí, zda finance seženeme. Doposud se nám to dařilo," říká Baše.
Může Václav Klaus zůstat v čele ODS? A i kdyby zůstal, vyhraje ještě někdy volby? Tyto otázky, byť jimi žije on sám a s ním část země, jsou z hlediska kariéry tohoto muže bezvýznamné. Je obyčejným stranickým politikem v obyčejné demokratické zemi. Takových si učebnice dějin všímají jen okrajově. Klaus však byl něčím víc. Do dějin vstoupí jako ten, kdo v Československu zavedl kapitalismus.Vedle agentů StB, kteří pálili spisy a shromažďovali jmění, zůstal Václav Klaus v roce 1990 snad jediným střízlivým člověkem v zemi. Neopájel se velikostí "sametové revoluce" a náhle otevřenou náručí světa. Muž, který trávil do padesáti let život jako bankovní úředník a pilný vědec, věděl, že zavést kapitalismus v komunistické zemi je obrovská práce. A že tu práci musí někdo vykonat. Usmyslel si, že to bude on. Tři hlavní rysy jeho povahy se dostaly do rovnováhy, která mu umožnila tu práci udělat: vzdělaný pragmatismus, ctižádostivá soutěživost a mytické vizionářství. Měl je už za socialismu - jen pragmatismus poněkud převažoval: nestálo za to hlásat liberální názory veřejně pod hrozbou kriminálu. Má je i nyní, jen mýtus zbytněl až k šamanství, které ho nutí pronášet stále stejná zaříkadla o socialistické hrozbě. Tehdy však byly ony vlastnosti v rovnováze a Klaus odvážně vykročil vstříc novému osudu. Vykročí ještě jednou, o dvanáct let později, a upadne na ústa. Důležitější však je, že nespadl v devadesátém.
Jeho vůdčí myšlenka byla jednoduchá - neexistují žádné třetí cesty, neexistuje sametový kapitalismus. Pouze kapitalismus bez přívlastků. Píše: "Jde jen o to, abychom si to dobře uvědomili a abychom co nejdříve pokorně přijali vyzkoušená řešení a staré pravdy." To, co nám dnes zní banálně, byla tehdy revoluční myšlenka. Předsedou vlády byl bývalý komunistický ministr, strašákem byly Slušovice, ceny pevné a podnikání něco, za co se živly zavíraly. Úplně státní hospodářství mlelo z posledního. Obrovské molochy vyráběly plechy, které nikdo nechtěl. V obchodech často chybělo maso, v zimě byla zelenina jen v konzervě. Nikdo přesně nevěděl, co s takovou zemí. Většina lidí si myslela, že po pádu komunismu půjde všechno jaksi hladce a samo. "Vždyť už v té Evropě jsme," říkal Klausův oponent Jiří Dienstbier. Klausovu myšlenku prostého návratu ke kapitalismu nesdílel takřka nikdo. On však dokázal, aby ji během roku či dvou přijala nejen politická špička, ale rozhodující část občanů. Václav Klaus je jedna z největších postav v dějinách evropské reklamy. Po reálném kapitalismu byla poptávka takřka nulová. On ji však dokázal vzbudit. Stal se chodícím poutačem na svou vizi. Začínal jako chudák, který se obleče do papundeklového doutníku, na němž je napsáno kapitalismus. Za pár měsíců byly plakáty s reklamou na jeho výrobek po celé zemi. Pochopil, že pro svou myšlenku musí získat politickou podporu. A tu získá jen tak, že trpělivě objede zemi a bude vysvětlovat, vysvětlovat, vysvětlovat...
Své krédo, které tehdy dodržoval, shrnul takto: "Všimněte si, že se nikdy nepouštím do marných bojů, ale pouze do těch, o kterých si myslím, že jsou vyhratelné." Sdílí je i nyní, jen si je interpretuje jinak: budu dělat jen to, v čem určitě neprohraju. Tahle drobná nuance však právě vede k prohrám. S reklamou na kapitalismus spojil Klaus v bůčkovém a pivním socialismu nevídané věci. Propůjčil jí vizi s Klausovou tváří. Pracovitost, jistou askezi, sport a "utahování opasků". Teď se uskrovníme, ale za dva roky bude lépe. Lidé pochopili, že to bude těžké. Uvěřili však, že to dokážou. Začátkem Klausova konce bude paradoxně po šesti letech vypasené heslo: "Dokázali jsme, že to dokážeme." Na začátku cesty však byl ještě plný síly. Stal se předsedou tehdy všemocného Občanského fóra, porazil méně pilné a méně razantní disidenty. Založil stranu a vyhrál volby. Klausova reforma mohla začít. To, co se muselo udělat, nemohlo skončit bez bolesti. Buď lidé přijdou o úspory a práci jako v Polsku a Maďarsku, nebo se zhasnou světla jako v Česku. Ti nejdravější si odnesou největší kus, ale ti nejchudší nebudou úplně chudí. Udělat ze socialismu kapitalismus, to ještě nedělal nikdo na světě. Klaus šel českou cestou. Nebo ještě lépe - Česko šlo Klausovou cestou. Pochopil, že občané nesmějí přijít o své jistoty. Opatřil svou drastickou reformu tlustým polštářem. A lidé ho milovali. Česká reforma tedy nese rysy jeho povahy - vedle naprostého racionalismu (nic než kapitalismus není) i naprosté mýty: majetek, byť zprvu ukradený, si najde svého dobrého vlastníka. Podniky je lepší prodat českým podnikatelům než cizákům.
První teze je naprostá pohádka, druhá naprostá nepravda. Klaus zhasl. Když jiní rozsvítili, byla země v mnohem lepším stavu než na sklonku komunismu. Ne v tak dobrém, jak mohla být, kdyby platil zákon. Jenže cesta od socialismu ke kapitalismu vedla blátem. Nešlo se neumazat. O to větší čest tomu, kdo vzal práci průvodce. Kdyby byl chytřejší a velkorysejší... kdyby. Jen kdyby. Žádný jiný vůdce tehdy nebyl. Klaus získal moc, jakou nemůže získat žádný normální demokratický politik v normální zemi. Pokud nepřijde válka, už nikdy nikdo nebude v Česku tak mocný jako on ve dvaatřiadevadesátém. Už tehdy, za potlesku veřejnosti a kývání novinářů se však začal měnit: temná strana jeho síly rostla. Uvěřil nejen mýtu o české cestě, ale i dalšímu mýtu: reformu lze dělat za plné zaměstnanosti a v sociálním komfortu. Budou ji financovat banky. Vzdělaný liberální ekonom musel vědět, že to není možné.
Velký vůdce však dokázal nemožné už nejednou. Proč by nemohl znovu? Stále bojovný, blýskavý, ironický vítězí nad svými protivníky. Stále častěji obhajuje neobhajitelné: nezákonnost a neslušnost v lidských vztazích. Chválí sebou dosazené české ředitele mamutích podniků, i když ti v neschopnosti mohou nanejvýš soutěžit s bývalým komunistickým vedením (pokud to nejsou ti samí lidé...). I když se hospodářství zlomí v pase, není schopen analyzovat své chyby: viní každého, jen ne sebe. Vynalézá další velký mýtus: všichni se proti němu spikli. Zejména hradní klika, média a národní banka. Tento mýtus nadlouho ochromí českou politiku a veřejný život a učiní jej nenormálním. I Klaus jakožto hlasatel pohádek má pořád nesmírný vliv, alespoň na svou stranu. Přesto se zdá jeho úpadek nezadržitelným. I jeho reklamní role se obrátila. Místo aby k individualismu a kapitalismu přitahoval, odpuzuje. Země však žije za šťastných okolností, takže jeho úpadek se nejspíš obejde bez tragédií, které poznamenaly nekonečnou agonii jiného velikána, Edvarda Beneše. Proto v dějinách zůstane Václav Klaus zachován jako geniální vizionář a statečný vůdce z devadesátého, a nikoli jako nenávistnou nemoderní ideologii šířící vyhaslý politický kličkař z roku 2002.
Krátce po 17. hodině nám lidé nahlásili, že na náměstí Karla IV. v Brně - Líšni uletěla střecha a spadla na sloup elektrického osvětlení, který ohnula. Píše Právo. Na místě je několik hlídek, které regulují dopravu a zajišťují místa do příjezdu hasičů," upřesnila Právu Jarmila Hrabětová z Městské policie v Brně. Další nehoda se odehrála v Brně - Zábrdovicích naproti Městským lázním přímo u koupaliště, kde dva vzrostlé stromy spadly na Octavii, kterou kompletně zdemolovaly. Na místě museli policisté odklonit dopravu a hasiči rozřezávali spadlé stromy. Doprava na jednom z nejrušnějších míst v Brně začala houstnout a policisté ji u zničené Octavie museli řídit, protože počet lidí vracejících se z víkendu zesílil. "Bylo to hrozné, Nejprve jsme viděla, jak se setmělo a najednou začaly takové přívaly vody, že jsem neviděla ani na chodník pod okem. Začalo něco hrozně mlátit a tak jsem se koukla na parapet, kam mně dopadaly kroupy jako holubí vejce. Z toho se ozvala rána a před okny mě proletěla obrovská plechová střecha, která se zdeformovala o sloup," řekla Právu Jarmila Pavlíková z Brně - Líšně.
Tyto kroupy, které zasypaly celou Líšeň, zlikvidovaly kompletní úrodu, která na stromech zbyla. Všude na zemi leželo listí ze stromů, polámané menší větvě. Řidiči, kteří Líšní projížděli, se museli vyhýbat i kamení a hlíně, kterou přívalová voda přinesla na hlavní komunikaci. Podobná bouře byla i v nedalekých Hostěnicích, kde dílo zkázy dokonaly dvoucentimetrové kroupy. "Je to hrůza, co se tu přehnalo. Bylo horko a najednou se zatáhlo a začalo to mlátit do oken a okapů, že nebylo slyšet vlastního slova," potvrdil Ondřej Požár z Hostěnic na Brněnsku. Prudký déšť a kroupy vyhnaly stovky lidí nejen z městských koupališť, ale i z Mariánského údolí, které je centrem rekreace a odpočinku. "No sotva jsme stačili sbalit své věci a zmizet pod střechu. Najednou se to přivalilo a začalo to jako z čistého nebe. Z dálky jsme sice viděli nějaké mraky, ale ty nevypadaly tak zle. To, to co jsme zažili, na to se nedá zapomenout," dodal Jindřich Ambroš.
Škody, které bouře doprovázená krupobitím způsobila, zatím nejsou spočítané, ale půjdou zřejmě do miliónů. Největší škody budou v Líšni na zničené střeše od obchodu, na zdemolované Oktávii a na úrodě. Stromy, které kroupy potrhaly, se budou z přírodní katastrofy dlouho vzpamatovávat.
