Výstavy "Karel Nepraš: Sedící, stojící, kráčející" a "Jiří Sopko"
Na další dvě zajímavé expozice vás Evelina Himalová zve na Pražský hrad, kde se na souběžných výstavách sešla díla představitelů české výtvarné grotesky - v suterénu Letohrádku královny Anny plastiky Karla Nepraše, v hradní jízdárně pak obrazy, kresby a grafiky Jiřího Sopka. Obě jsou k zhlédnutí do 30. listopadu.
Karel Nepraš celý život hledal jedinečnou formu pro přesné sebevyjádření. Při práci se asi dost bavil, sám sebe i druhé ironizoval, ale sochařské umění bral vážně. Inspiroval se nesmyslným nápadem i náhodným setkáním, ale nikdy se nespokojil s přibližností, výslednou formu vždy cílevědomě vytvářel, hmotě vtiskoval svoji představu. Byl figuralistou. Radoval se, když mu některé prvky připomněly části našeho těla, lidskou anatomii. Jako materiál často používal hotové polotovary - vodovodní trubky, spojky, rozdvojky, kohoutky, ale nalezené předměty k sobě jenom nepřidával, nearanžoval je do asamblážovaných sestav, pracoval s nimi jako s jednotkami rostoucí skladby, prvky nutné pro jejich dotvoření sám navrhoval, modeloval, odléval do bronzu. Prostými montážemi nejsou ani jeho poslední díla s názvy "Egypt", "Giacometti", "Nepraš, Sedící nebo stojící či kráčející". I ta můžete vidět na zmíněné výstavě, kterou vám představí kurátor Jan Rous...
"Výstava Neprašova je vlastně pořádána k jeho sedmdesátinám, bohužel tři dny po nich zemřel. Je soustředěna hlavně na velkou figuru, protože to je jednak sochařský problém, ale významově zůstává pořád založena stejně. To, co jeho dílo provází od šedesátých let až do samotného závěru, je ten problém absurdity. Rozvíjí se z kontextu, který byl také dán touto dobou i prostředím, tedy šedesátých let. Vemte si jenom přítomnost absurdního divadla, první uvedení Becketových her, Havlovy hry, atd. Takže on vlastně do této atmosféry zapadá, ale zároveň absurdity spoluvytváří, spoluformuje, a už v tomto okamžiku je jednou z největších postav českého poválečného sochařství, což o jeho díle platí až do konce jeho života. Akorát, bohužel, není příliš známé, protože reakce sbírek nebyla tak četná, jak by se dalo předpokládat, právě vzhledem k významu jeho tvorby,"
uvedl pro Radio Praha kurátor výstavy Karla Nepraše v suterénu Letohrádku královny Anny Jan Rous. Kunsthistorička doktorka Pavla Pečínková přiblíží druhou expozici - výstavu Jiřího Sopka v Jízdárně Pražského hradu, která je zase jejím koncepčním dílem...
"Výstava Jiřího Sopka prezentuje tvorbu za posledních zhruba dvanáct let. Je to pojato jako taková velmi subjektivní autorská prezentace, kterou zpracovával ve spolupráci s archtektem Emillem Přikrylem, to je jeho přítel, takže se v tom dobře shodli, a ukazuje pozoruhodný vývoj Jiřího Sopka. Na jednu stranu zůstává konstantní jeho zájem o člověka, o lidský osud, o lidskou figuru, a i jeho vyjadřování, které je soustředěno především na barvu. Na druhou stranu se výrazně prohlubuje obsah jeho sdělení: Fakticky to jde vlastně proti směru současně proklamovaných trendů, ale myslím, že správně, protože to odmítání výpovědi v umění a proklamování konce umění, považuji za časově trochu krátkodobé. V tom je Sopko klasik, neboť dokáže i v současné době dát malbě malířství, monumentalitu, živost a platnost. A ta výpověď jeho obrazů sahá až k jakési, nechci říct filozofické reflexi, protože Sopko je všechno jiné, než filozof, je to spontánní malíř, ale poukazuje na hluboké obsahy našeho života. V tom si myslím, že je onen jeho výrazný posun. Dokonce místy dospívá až k prázdnému prostoru v těch obrazech, kde i člověk, ta figura, momentálně chybí, kde už je to jenom prostor, který člověka obklopuje, v němž žije."
