60. výročí Slovenského národního povstání III. - Příčiny neúspěchu

V minulých Historických obzorech, věnovaných stejně jako dnes Slovenskému národnímu povstání, byla řeč o plánu slovenského odboje na vojenské vystoupení, které mělo jednak svrhnout proněmeckou luďáckou kliku u moci a zároveň otevřít hranice Rudé armádě. K realizaci tohoto plánu ale nedošlo. Proč? Odpověď na tuto a další otázky se dovíte v následujících minutách.

60. výročí Slovenského národního povstání III. - Příčiny neúspěchu

Partyzáni, 1944

Na Slovensku si počátkem roku 1944 uvědomovali skutečnost, že Německo válku prohraje nejen odbojáři, ale také prominenti quislingovského režimu. Patřil mezi ně i slovenský ministr národní obrany generál Ferdinand Čatloš, legionář a prvorepublikový důstojník, jediný evangelík ve slovenské vládě, ovšem také přesvědčený stoupenec slovenské samostatnosti. Jak připomíná historik Jan Rychlík, Čatloš se nejdříve pokusil o bezvýchodnosti situace přesvědčit prezidenta Tisa a po jeho odmítavé reakci připravil identický plán jako Vojenské ústředí:

"Čatloš se obrátil na prezidenta Tisa, kde mu jako voják řekl, že Slovensko válku nemůže vyhrát, protože je spjato s Německem a že je zapotřebí, aby Slovensko, tak jako jiní němečtí spojenci, hledalo cestu ke spojencům a k uzavření separátního míru. Tiso ho odbyl větou, která mě jako historika dosti překvapuje, protože o Tisovi si můžeme myslet, co chceme, ale nepochybně hloupý člověk to nebyla a politický rozhled měl; zkrátka řekl, že dal Hitlerovi slovo a že Němcům nemůže vpadnout do zad. Je to zajímavé, protože se v moderní době hlava státu nemůže zaručovat za své území. Nejsme přeci ve středověku, kdy byl stát chápán jako majetek panovníka. Podle mého názoru bylo naopak povinností slovenské vlády nůž Němcům do zad vrazit jako to neváhali učinit ostatní němečtí spojenci. Když Čatloš viděl, že s Tisem není řeč, začal jednat na vlastní pěst, navázal přes své zpravodajské důstojníky kontakt s odbojem a souhlasil s tím, že přes odbojové důstojníky, kterým dá k dispozici letadlo, bude navázán kontakt se sovětským vedením a v podstatě, aniž o tom věděli, nabídl Rusům stejný plán jako Vojenské ústředí." Tento plán ale byl podle profesora Rychlíka natolik zjevný, že nemohl nenapadnout ani německé velení. Proto byl připraven záložní plán s krycím názvem "Sběr brambor", který předpokládal, že v případě nepokojů na Slovensku a přiblížení sovětské fronty karpatskému oblouku, budou dvě východoslovenské divize odzbrojeny a ochrana karpatských hřebenů bude svěřena přímo německé armádě. K tomu také nakonec došlo.

Jozef Tiso

"Sovětské vrchní velení, takzvaná Stafka, mělo negativní postoj k útoku přes Karpaty. Zřejmě zde působila negativní zkušenost z první světové války, kdy ruská armáda v roce 1914 zaútočila přes Karpaty, kde se tento útok zastavil a po těžkých ztrátách a kruté zimě se armáda musela stáhnout. Proto ten plán nebyl sovětskému vrchnímu velení příliš po chuti. Jestliže potom byla na přímý Stalinův rozkaz zahájena Karpatsko-dukelská operace, tak šlo čistě o politické rozhodnutí, proti kterému ruská generalita, a musíme říci, že z jejího hlediska oprávněně, měla vážné výhrady,"

poznamenává k sovětskému postoji vůči tomuto plánu Jan Rychlík. Povstání nicméně 29. srpna, právě před šedesáti lety, předčasně a bez jakékoliv koordinace s londýnskou exilovou vládou vypuklo. Proč, vysvětluje opět profesor Jan Rychlík:

"Vypuklo předčasně proto, že se zde vojensky křížilo několik zájmů. Na jedné straně od jara 1944 na Slovensku působí sovětští partyzáni, kteří jsou podřízení Vrchnímu partyzánskému štábu v Kyjevě a plukovník Veličko, který se přesunul na Slovensko, samozřejmě plní rozkazy, které dostává z Kyjeva. Ty rozkazy byly jednoznačné: rozrušovat týl, ničit komunikační spoje, ničit železnici, silnice, vyhazovat mosty, ničit tunely. Pro Vojenské ústředí, ale už také pro Slovenskou národní radu a osobně také pro Gustáva Husáka, který se snažil Velička přesvědčit, aby v tomto nepokračoval. Tato politika a vojenská taktika byla zhoubná, protože ničila infrastrukturu, o které se vědělo, že bude zítra zapotřebí. Byť bylo vyhlášení vynuceno vojenskými okolnostmi, ty vojenské akce už začaly nekoordinovaně, na což reagovalo Německo vysláním vojenských jednotek na Slovensko a v této situaci vojenské ústředí, které se podřídilo Slovenské národní radě, tedy jinou možnost nemělo, než vystoupit oficiálně, pokud nemělo být slovensko celé obsazeno bez boje."

Rudá armáda na Slovensku, 1944

"Chtěl bych říci, že z vojenského hlediska (povstalecká armáda měla po dvojí mobilizaci téměř šedesát tisíc mužů) dokázala vzdorovat po dobu dvou měsíců, což rozhodně není málo, a vázala dvě německé divize, což také není zanedbatelné. V této době Němci potřebovali každého schopného vojáka buď na východě nebo na západě. To znamená, že vyčlenění 25 tisíc vycvičených mužů nebylo z vojenského hlediska zanedbatelné a je také nutno říci, že k definitivní vojenské porážce povstání přispěly události v sousedním Maďarsku, konkrétně fašistický převrat Ference Szálasiho, který umožnil otevřít další frontu na jihu a potom útokem ze tří stran: ze severu - údolím řeky Turce, z jihu - údolím Hronu a útokem z Maďarska v poměrně krátké době, asi deseti dnů, obsadit zbytek povstaleckého území. Ale z vojenského hlediska jistě jde o rezistenci, která je obdivuhodná, podobně jako Varšavské povstání, jehož šedesáté výročí si letos také připomínáme a někdy bývají tyto události srovnávány,"

uzavírá profesor Jan Rychlík z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.