Městečko Wilber v Nebrasce se chlubí titulem „Česká metropole Spojených států“. V roce 1987 to potvrdil tehdejší prezident Ronald Reagan zvláštním výnosem. A i když může tak honosný název pro obec, která nemá ani 2 tisíce obyvatel, působit na první pohled spíš úsměvně, čeští krajané ho berou smrtelně vážně:
Foto: Vít Pohanka, archiv ČRo
Hlavní ulicí Wilberu v Nebrasce pochoduje průvod. „Parade“ jak mu tady říkají je skutečně parádní procesí. Uvidíte a uslyšíte v něm krajanské kapely, nablýskané traktory a jiné zemědělské stroje tady předvádějí farmáři z blízkého i dalekého okolí, ukáží se i dobrovolní hasiči, řemeslníci a podnikatelé všeho druhu, nad hlavami přeletí práškovací letadlo. Wilber má sice jen necelé dvě tisícovky stálých obyvatel. Vždycky první srpnový víkend se sem ale sjedou krajané z celé střední části Ameriky, ze Severní a Jižní Dakoty, Iowy, Kansasu a Nebrasky, po Missouri a Texas na Jihu. České dny ve Wilberu jsou totiž už přes padesát let vyhlášeným festivalem a na dva letní dny se počet lidí ve městě vždycky zmnohonásobí. Nejvyšší zaznamenaná účast byla podle pořadatelů okolo 60 000 návštěvníků, obvykle se pohybuje mezi 20–40 000. Prodávají se koláče, pivo a knedlíky, a i když po pravdě řečeno starou vlast připomínají chutí spíš už jen vzdáleně, nadšení pro všechno české je upřímné. A při jedné z akcí si tady hlavně starší krajané osvěžují dokonce jazyk pradědů. Křestní jména už sice mají obvykle americká, respektive anglická, ale aspoň v příjmeních zůstávají věrní předkům, i když to pro sousedy a známé může být skutečný jazykolam – jak ukazuje příklad Raymonda Křivohlávka, který mluví trochu lámanou ale přesto autentickou trochu archaickou češtinou, kterou se tady pokouším autenticky přepsat:
Foto: Vít Pohanka, archiv ČRo
„Teď vostávám tady ve Wilber, ale celej život sem farmařil na západ vodsud. Mám vejměnek, tak vostávám tady. Ve Wilber nejsou moc lidi co můžou mluvit česky. Uměj nějaký slova nebo pohádky, ale jinak tady česky nemluví, tak člověk to ztratí. Mladý lidi znaj jenom ty slova, co nemaj, jako ‚pupík‘ a takový.“ Směje se Raymond.
Little Bohemia
Nebraska byla tradičně jedním ze států, kde se Češi, Moravané a Slezané ve druhé polovině 19. století usazovali ve velkém počtu. Byla v ní ještě relativně dlouho k mání volná a hlavně úrodná zemědělská půda a na to navazovaly také příležitosti pro řemeslníky a živnostníky. Ve městě Omaha tak například vznikla celá česká čtvrť nazývaná dodnes „Little Bohemia“. Státní Univerzita v Lincolnu nabízí od roku 1907 kurzy češtiny, i když studentů po pravdě řečeno moc není. Jazyk předků přežívá hlavně v písničkách krajanských kapel. Muzikanti jako Ross Skalák tak sice už česky nemluví, ale aspoň zpívají:
Foto: Vít Pohanka, archiv ČRo
„Máme to všechno „odposlouchané“, nehrajeme z not. Kdybych měl nějak nazvat styl, který se snažíme udržovat, řekl bych, že hrajeme jako starý Frank Kučera v sedmdesátých a osmdesátých letech. Když jsem byl tenkrát mladý kluk, byla tady jeho kapela hodně oblíbená a my se ji snažíme kopírovat. Hrajeme třeba Kolíne, Kolíne, Kdyby ty muziky nebyly, Pod našima okny a mnoho dalších. Ale tyhle lidi poslouchají nejradši.“
„Nechceme, aby náš český odkaz vymřel, abychom ho ztratili. Jde nám o to, aby si lidé ostatních národností uvědomovali, že jsou Češi hrdý a talentovaný národ. Moje manželka a já máme hudební sluch, jiní jsou třeba nadaní kuchaři a tohle jsou prostě tradice, které chceme udržet při životě.“
Foto: Vít Pohanka, archiv ČRo
Na Českých dnech ve Wilberu uvidíte napodobeniny krojů pochybné autentické hodnoty doplněné sportovní obuví a baseballovými kšiltovkami, které možná vzbuzují spíš úsměv, stejně jako zkolmolená čeština v textech písniček. Ale vytrvalost, s jakou se američtí krajané ještě pořád hlásí k odkazu předků, jejich hudbě a kultuře přesto budí upřímnou úctu. Stejně jako skutečnost, že jich rok co rok desítky tisíc váží často velmi dlouhou cestu do srdce rovinaté Nebrasky, aby si své české kořeny připomněli.
