Vzpomínky na válku ve Vietnamu, svatby babiček i vojenskou službu přinesla soutěž Žijí mezi námi
Kudy šly dějiny? Třeba přímo kolem naší školy a dotkly se těch, které denně potkáváme. To zjistili žáci z Prahy 4, kteří se zapojili do soutěže Žijí mezi námi. Výsledky byly vyhlášeny tento týden na Nuselské radnici. Více se dozvíte v rubrice Panorama.
"Ony to už děti nejsou, uvidíte to i v té práci, ale hlavně se ptají, úplně jiným způsobem a mě to dojímalo. To jsou věci, na které se mě nikdy nikdo neptal. Všichni se na mě dívají jako na dceru faráře, který byl známý v té církvi, ale nikdo se na mě nedíval jako na dítě, které se narodilo do blbé doby. To bylo pro mě docela zajímavé."
Paní Mikulecká říkala, že už nejste děti. Do jaké třídy chodíte?
Kdy jste se rozhodli, že se projektu zúčastníte?
"Když nám paní učitelka o té soutěži řekla, tak jsme se hned rozhodli, protože nás takové věci baví. Můžeme se dozvědět něco nového a s někým komunikovat."
Mezi oceněnými pracemi se objevily příběhy dědečků a babiček, včetně babičky z Vietnamu, která zažila zajetí Američany v době války, vzpomínky na dětství na Pankráci nebo na základní vojenskou službu.
“Teta“ vzpomíná
"Přínosná je už jenom ta možnost, že děti mohou zjistit, kdo vůbec vedle nich žije a že ta důležitá osoba nemusí být jen z učebnice dějepisu. Nemusí to být jen mistr Jan Hus nebo Tomáš Garrigue Masaryk, ale že to může být klidně osoba, kterou znají dlouhou dobu, a kolem ní kráčela historie. To si myslím, že je tak důležitý přínos, že jsme považovali za důležité, se této soutěže zúčastnit."
Paní Jurišová, víte, kdo na vás přišel? Děti nebo pan učitel?
"Asi děti. Pracovala jsem tam od roku 1972. Chodila jsem tam i do školy, řadu dětí z Prahy 2 a 4 znám."
"Říkají mi „této“, protože od nás z domu chodilo do školy hodně dětí. Pak tam začal chodit můj syn, jeho spolužáci mi začali říkat teto, a pak už to postupovalo od generace ke generaci. Pak přišel tady pan učitel, který mi také začal říkat teto, protože je jen o dva roky starší než můj syn, a už to tak zůstalo."
Překvapením byla témata i jejich zpracování
Iniciátorkou projektu byla radní pro kulturu Adéla Gjuričová (Trojkoalice/nez.). I když je původní profesí historička, mnohé věci ji překvapily.
"Překvapením bylo, že se těch projektů sešlo tolik a byly velmi zajímavé. My jsme sice chtěli, aby děti nehledaly jen exkluzivní, třeba politicky stíhané osoby apod., ale aby klidně šly za prarodiči a ptaly se jich na každodennost, ale ony nás zajímavostí otázek zaskočily. Příklad může být projekt jedné školy, která zpracovala svatby svých babiček a dědečků. Tak jsme se dozvěděli, co bylo v padesátých letech na svatebním stole, kde se sháněly šaty. A zajímavá a překvapivá byla samozřejmě i ta vietnamská babička."
"Úroveň těch prací byla různá. Na některých z nich bylo vidět, že je stvořili žáčkové, ale překvapilo mě, že některé práce byly téměř profesionální, řekla bych na středoškolské úrovni. Bylo vidět, že děti nejen zpracovaly rozhovor, ale uměly si i k tématu najít i hodně materiálů. Bylo vidět, že pátraly a musely se toho hodně dozvědět. Zajímavá byla i ta výtvarná stránka, některé práce měly velmi vtipné grafické zpracování."
Projekty, jako byla soutěž Žijí mezi námi, jsou v poslední době velmi populární. Pomáhají k poznání historie, která najednou vystupuje z učebnic dějepisu a stává se důvěrně blízkou, a také ke zjištění, že nejstarší a nejmladší generace si má vzájemně stále co říci.
