Krtek i Krakonoš dojímají dodnes
S naprostou jistotou můžeme říct, že z deseti miliónů Čechů všech deset zná důvěrně hudbu Vadima Petrova. Kdo by neznal hudbu ke Krtečkovi nebo Krkonošským pohádkám? V rozhovoru pro Český rozhlas Vadim Petrov vzpomíná, jak jeho první skladbu pochválil Josef Bohuslav Foerster, i když už špatně slyšel i jak vyprodaná drážďanská opera aplaudovala hudbě ke Krtečkovi.
„Ono je to velice proměnlivé, mně osobně se žilo dobře. Můj tatínek a celá jeho rodina pochází z Ruska. Historii rodiny nemusím vyprávět, o tom napsali celé knihy, náš rod pochází z knížat Repninů, starého rodu (asi z roku 900). To je velké povídání, půlka rodu byla ruská a druhá česká. Vychovávala mě ta česká, narodil jsem se na Žižkově, jsem „Žižkovák“. Prožívám všechny klady i zápory současného světa. Život nikdy nebyl jednoduchý a člověk se s tím musel umět poprat. Musel si vždycky vybrat nějakou perspektivu, musel se snažit ji realizovat. A já jsem rád, že se mi to podařilo.“
„Já české školy mám, mám obecní, pak mám část měšťanky. Ale ty geny nedaly pokoj, tak jsem si říkal, zkusím tu ruštinu, přestože jsem neuměl říct rusky nic. Měl jsem výborného dědečka, který byl profesorem, tak mi to lidsky řečeno, „vtloukl do hlavy“. Naučil jsem se a udělal jsem zkoušky na gymnázium. To jsem dokončil a potom se věnoval muzice, na AMU, a šel jsem do muzikantského světa.“
Když už teď půjdeme k začátkům vaší skladatelské kariéry, skladatel je poměrně obtížná profese, zvlášť na začátku, než se člověk prosadí. Jaké to bylo na úplném začátku, vzpomínáte si, kdy jste přinesl svoji první skladbu?
Pak jsem psal maminčiny písně a různé písničky, co mě napadlo. Co si dnes neuvědomujeme, tenkrát notový papír nebyl. Tatínek se nade mnou slitoval a dal mi vyřazené lékařské knihy, kam jsem si psal notové osnovy. Mám je tady a jsou v nich všechny první pokusy. Teprve po mnoha letech jsem si přečetl ty první zápisy, co tam psal tatínek a úplně jsem se zděsil, že jsem se ocitnul mezi samými pohlavními chorobami.“
Ať si mladí zkusí tvrdou práci
„Cesta k profesionálnímu skladateli je velice těžká. Když jsem chodil na ruské gymnázium tak jsem se učil na klavír a současně jsem chodil na hudební teorii a skladbu k panu profesorovi Kabeláčovi. Takže pořád jsem se snažil se všechno naučit. Pak jsem dělal přijímací zkoušky na AMU. Nebyl jsem přijat, protože to nebylo jednoduché jako dítě emigranta, kádrově jsem neprošel. Řekli, „je dítě bělogvardějce, tak nemůže být přijat na vysokou školu“. Měl jsem ale štěstí, můj strýc byl kamarád Václava Dobiáše, tak mu řekl, „Vašku, musíme s tím něco udělat,“ a tím pádem se to vyřešilo. Když jsem vystudoval celou vysokou školu, tak potom můžete mít v ruce diplom a všechny různé zkoušky na výbornou, ale co máte dělat? Že někomu napíšete písničku; to nikoho nezajímá. A v socialismu jsme se museli nějak živit, nebylo možné žít na volné noze. Nabízeli mi, abych byl ekonom, abych dělal v různých podnicích. Vyřešil jsem to tak, že mě zaměstnal můj tchán, který byl zedník. Dělal jsem pár měsíců zedničinu a velice si toho vážím. Přál bych to všem mladým lidem, aby takto nastoupili do života, protože si potom budou vážit každé vydělané desetikoruny.
Proti častuškám i angličtině
„Přestože můj táta je emigrant a já mám velké ruské cítění, vždycky jsem bojoval proti ruským častuškám a proti tomu, že tady div nebyly nadpisy rusky. Dneska dělám totéž proti průniku amerikanismu a angličtiny. Ono to nikam nevede. Na adresu rozhlasu bych chtěl říct, že šidí posluchače, když vysílá píseň v angličtině. On nerozumí textu, a tím mu vlastně dáváte jenom polovičku zážitku a ne celý. Za druhé je to všechno stejné, neuměle udělané a proti tomu je třeba bojovat, protože muzika slouží něčemu jinému než obyčejnému poslechu věcí, co slyšíte všude. A protože rozhlas vychovává lidi, musí najít cestu jak je směřovat, aby si uvědomovali, že jsou Češi. Svým studentům jsem říkal, že můžou zpívat výborně anglicky a nic proti tomu nemám, ale je to málo platné, když přijdou zpívat anglicky do baru v New Yorku, tak každá černoška bude zpívat lépe než oni.“
„Samozřejmě je v tom velký rozdíl. Jednak v té technice, když člověk dostane zakázku, nikdy neví, pro jaké obsazení bude psát, jaký žánr bude psát, jestli to bude hra nebo film, ve které době, atd. Má to mnoho věcí, které si musí skladatel uvědomit a nemůže dlouho přemýšlet, co napíše. Muzika se vždycky dělala až poslední a už musela být rovnou natočená. Když jsem dostal zakázku, tak jsem musel psát, třeba přes noc, odevzdat to a jít na nahrávání. V rozhlase má určitá hudba svou specifiku, pod mluveným slovem má hudba svůj určitý rytmus, navzájem se rozbíjí s tím mluveným slovem. Takže já abych hudbou podpořil mluvené slovo, tak ho vlastně tou hudbou ničím. Tam kde jsem psal muziku pod text, musel jsem ji psát tak, aby text a jeho pravý smysl vyniknul.
„Lidi touží po spravedlnosti, po pohlazení, chtějí mít příběhy, kde někdo přijde a bude spravedlivý. Právě to se nám podařilo v krkonošských pohádkách. Dělali jsme to v čele s paní režisérkou Jordánovou, to byla doba, kdy jsem měl zákaz činnosti, v rádiu v televizi, ve filmu. Ale to Božena Šimková taky, ale nikdo nás neprásknul. Napsali jsme to, všechno bylo výborné a povedlo se to.“
Někomu Švorcová pomohla
Jak dlouho, od roku 1973, trval ten zákaz?
„Na jaře pozvali mě do Drážďan. Tam hrály melodie Krtka ve vyprodané Drážďanské opeře. Mělo to tak fantastický úspěch, až mě to dojalo. Teď ty melodie dávám na závěr koncertů. Dělám to proto, že chci přinést svým posluchačům hezký dárek. Aby někam šli a prožili hezký večer, protože dnes je těch hezkých večerů málo. To je cíl toho všeho.“
