V Musaionu Národního muzea byla tento týden otevřena výstava Nové pověsti české. Na tiskové konferenci, která zahájení předcházela, se na chvíli obrátily role a přítomní novináři se měli přihlásit, pokud si vedli památník, jezdili na čundry nebo sbírali céčka.
Právě díky těmto činnostem se tak nevědomky stali součástí lidové kultury současnosti. A právě jí je celá výstava věnována. Návštěvník tak může v expozici zavzpomínat na to, jak se přebíraly provázky, co se psalo po zdech, jak se stříhal metr na vojně nebo třeba co všechno se dá svépomocí vyrobit doma.
Významnou kapitolou výstavy je téma trampingu. Jeden z autorů výstavy, vedoucí Národopisného oddělení Národního muzea Petr Janeček vyzdvihl tramping jako typický fenomén specifický pouze na území bývalého Československa. Vzápětí se ale opravil.
"Díky kolegům ze sdružení Naše muzeum jsme se dozvěděli, že je to daleko rozkošatělejší a ten tramping se uchytil téměř ve všech zemích, kde je nějaká větší komunita emigrantů z českých zemí. Např. to jsou Spojené státy americké, Kanada, Austrálie, ze zemí západní Evropy je to třeba Švýcarsko. Ze všech těchto zemí uvidíte exponáty, třeba pozvánky na potlachy, ta trampská setkání, nebo na první exilové setkání. Ti lidé odešli do zahraničí a uspořádali si ten první potlach v cizině. To jsou vzácné a zajímavé věci a možná si ani dost lidí neuvědomuje, že jsou s tím trampingem spojené."
Dalším, byť jen pomyslným, "Čechem v zahraničí" byl tajemný Servít, který na výstavě také nechybí.
"To je takový ten známý nápis ´Servít je vůl´ a jeho variace, které na konci 50. let a zvláště v 60. letech zaplavily nejdřív Prahu a pak i další česká města. Servít skutečně existoval, byl to profesor pražského ČVUT, byl proslulý neobvyklou přísností při zkoušení, takže byl u studentů velmi neoblíben, oni pak jako svéráznou recesistickou pomstu začali psát nápis ´Servít je vůl´ nejdřív v těch pražských Dejvicích, kudy ten pan profesor Servít chodil každý den do práce, a později se toho chytli lidé, kteří vůbec nevěděli, že nějaký reálný Servít existuje. Rozšířilo se to z Prahy na území celé republiky, na Slovensko a později i do zahraničí, právě s tím fenoménem emigrace a Čechů v zahraničí, protože pro mnoho lidí je jednou z charakteristik těch 60. let 20. století, protože ten nápis byl všude. A dostal se i do zámoří, ten nápis Servít je vůl v češtině najdeme v New Yorku, na mnoha místech v Rusku...dokonce kolují i takové napůl mytické příběhy, kde všude ten nápis ´Servít je vůl´ existuje."
K folkloru patří odedávna lidová píseň. Těmi současnými ze zabývá spoluautor výstavy Adam Votruba.
"Těch lidových písní, se kterými se dneska setkáváme, je poměrně velké množství. Úplně takovým nejtypičtějším představitelem, pokud pominu děti, tak jsou různé obhroublé odrhovačky a většinou ty vulgární písně i kvůli tomu, že jsou vulgární, tak se nedostaly do médií ani oficiálních zpěvníků."
Můžete nějakou jmenovat?
"Mě se jedna vybavuje, třeba Vandrovala moje milá do Tater. Znáte? Ta je dost vulgární. Ono ty písně mají většinou docela dlouhou tradici, protože většina z nich navazuje na starší lidové písně. Řada z nich třeba existovala už před 200 lety, i když ta doba byla o něco puritánštější, než dneska, tak se našli lidé, kteří dokázali takové vulgární texty zapsat."
Co známý Babinský, patří tam taky?
"Babinský tam určitě patří, to je dneska dětská píseň, mezi dospělými už prakticky tradována není a navazuje i po melodické stránce na starší lidovou píseň. Nejstaršího předchůdce téhle písně se mi podařilo dohledat někdy z přelomu 19. a 20. století."
Na výstavu Nové pověsti české se můžete naposledy vypravit 27. března příštího roku.
