Kloboukovo dílo se pomalu vrací k českým čtenářům
Muž s podivuhodným jménem Jiří Klobouk byl ve svých začátcích na počátku 30. let pokládán za některého ze slavných spisovatelů, který se z rozmaru zaštítil pseudonymem. Nebylo tomu tak. Rodil se zde osobitý literární talent, který se nejprve projevil v oblasti rozhlasových her. Jeho další cesty výrazně proměnila emigrace. My se v repríze pořadu Viléma Faltýnka blíže zastavíme u jeho románu Můj život s Blondie.
„Základem toho románu je skutečnost, že my všichni žijeme obklopeni realitou ve smyslu, že odcházíme do práce, zamilujeme se, máme jisté koníčky atd., ale souběžně s touto realitou probíhá snová fáze, kdy máme sny. A nemyslím tím sny v noci, ale denní sny o tom, co by se stalo kdyby. Kdybych nedělal to, co zrovna dělám, a mohl dělat něco jiného. V oboru milostných vztahů se kolikrát stane, že žijeme s člověkem, kterého sice máme rádi, ale známe i někoho jiného, koho bychom mohli mít svým způsobem taky jako svého partnera. Hlavním hrdinou románu je Harley Davidson, jako ta motorka, a on o sobě tvrdil, že se narodil někdy v sedmnácti, když jednou stál před kioskem s novinami a uviděl tam v jednom časopisu Blondie. Nic nevěděl, co bylo předtím. Román je pak vyprávěn z pohledu doby, kdy už mu bylo padesát, to znamená, že v té době už 33 let touží po Blondie. Ovšem Blondie už taky není 17 let ale 50, čili tam nastávají takové komické obrazné situace. On jde pozpátku po jednotlivých kapitolách, které mluví o jeho minulosti, a zároveň se to vrací k současnosti, kdy on pracuje jako recepční v hotelech v naději, že ona si v nějakém tom hotelu jednoho dne zamluví pokoj. To se nakonec stane, ale napsal jsem ten konec tak, že čtenář asi nebude přesně vědět, jestli se skutečně setkali nebo nesetkali. Ačkoliv z mého hlediska se setkali. Tenhle Harley Davidson normálně pluje, je teda recepční, ožení se jednou, ožení se podruhé, má děti a teď v době vyprávění tohoto příběhu žije s družkou, která je s ním těhotná, takže život se pro něho v realitě nezastavil. Ale lidé ho tolerují, zvlášť ta jeho družka si myslí, že je teda trochu ťuklej, ale jinak je to dobrej, hodnej člověk a toleruje jeho nesmyslnou posedlost touhle Blondie.
Programový ředitel nakladatelství pan Kočí řekl, že je to jazzová improvizace na téma, které se vrací, odplouvá a krouží kolem hlavního tématu. Ale já jsem to taky viděl jako film. Myslím si, že by to byl výborný film, dal jsem to číst Jiřímu Menzelovi a on mi řekl: ‚Člověče, já nevím, kluci jak vy to děláte, že to tak píšete.' To bylo tak asi všechno, co mi o tom řekl, ale zřejmě se mu to líbilo. Ale říkal: ‚Já z toho film udělám, ale musíš mi na to sehnat peníze.' Což je dneska běžná záležitost, tak z toho film zatím ještě není. Ovšem já bych dal přednost tomu, aby se ten film natočil tam, kde se ten příběh odehrává, tedy v Severní Americe."
„Že je ta kniha nezařaditelná do kontextu české literatury. Protože tím zároveň upozorňuje na nezpracovanost české literatury psané v exilu. Vyprávění Jiřího Klobouka se odehrává v Americe, hlavní postava má jenom mizivé evropské kořeny a k českému prostoru tu nejsou konotace žádné. A protože autor ve svých předchozích prózách původní domovinu reflektoval, i takové zásadní motivy jako invaze z roku 1968, po které emigroval, a následně začal psát a publikovat v angličtině, takže je možné, že tahle kniha Můj život s Blondie je jakoby prózou na přechodu, znamením, že se autor domestikoval v jiné literatuře. A protože takových spisovatelů mnoho nemáme, a zároveň, jak jsem říkala, nemáme ani mapy a vodítka k porozumění literatuře psané českými spisovateli v exilu, tak je kniha Jiřího Klobouka další výzvou k tomuto zpracování. A pár slov alespoň k obsahu textu samotného. Je to čtivá hra s přeléváním obrazů reality a vymykáním ze skutečnosti. Je zřejmé, že autor má cit pro imaginaci, pro rytmus, že je hudebník. Takže je to takové jazzové sólo, vtipné, s existenciálním smutkem v podtextu."
Román Můj život s Blondie vznikal v 80. letech. Za pozornost stojí, že jiný, starší Kloboukův román, který se původně jmenoval Jazz I: Po válce, nyní Kdo stoupá do schodů, má v určitém ohledu podobný námět: Odehrává se v 50. letech a jeho hrdinou je sedmnáctiletý Adolf Vincík, který má dvě vášně: hraje jazz a je zamilovaný až po uši do herečky Jean Simmonsové z filmu Velké naděje. S denní realitou se Adolf pokouší vypořádat po svém: vymyslí si staršího bratra Bublinu, se kterým rozpřádá dalekosáhlé debaty.
Jak se vlastně uherskohradištský rodák Jiří Klobouk k psaní dostal? Bylo to někdy na sklonku 50. let, kdy měl za sebou pokus o studium medicíny a práci v dolech.
„To začalo až zhruba v roce 1958 v Ostravě, kdy jsem fáral a četl jsem si, a najednou čtu Williama Saroyana Mladý odvážný muž na létající hrazdě, to byla knížka povídek, a něco se mnou zahýbalo. On psal takovým citlivým způsobem, což s tou prací v podzemí bylo jaksi v protikladu, a to byl první impuls zkusit to na tom psacím stroji."
Jiří Klobouk dostane zaměstnání v Československé televizi jako kameraman, točí televizní inscenace a sám zkusí jednu napsat. Dá jí název Kdo stoupá do schodů, připravuje se natáčení, v hlavní roli má účinkovat Josef Abrhám, ale na poslední chvíli je realizace zastavena. Klobouk také poslouchá rozhlasové hry a sám jednu napíše. Pod názvem Dva někdy někde ji odešle do rozhlasové dramaturgie. Nejprve se neděje nic...
„Rozhlasová hra byla moje první publikovaná práce. Jmenovala se Dva někdy někde a tehdy byla dramaturgyní Dr. Jaroslava Strejčková, já jsem jí tu hru poslal a nic se nedělo. Tak jsem si asi po třech měsících dodal odvahy a zavolal jsem jí sem do rozhlasu a ona mi říká: ‚Poslyšte, pane Klobouku, já vám něco povím. Já jsem vám nezavolala, protože jsem nevěřila… já jsem o vás nikdy slyšela a myslela jsem si, že si ze mě pan Ludvík Aškenázy dělá legraci.' To byla ovšem pro mě obrovská pocta, protože pan Ludvík Aškenázy, to byl mistr světa rozhlasové hry."
Hra se skutečně v následujícím roce objeví ve vysílání (10. října 1964, brzy od toho dne uplyne 45 let). Klobouk napíše také hru Způsoby mých bližních, kterou Československý rozhlas odmítne a v roce 1969 se jí chopí západoněmecký Saarský rozhlas. K domácímu publiku Klobouk promluví znovu až katastrofickou vizí s názvem Erupce na sklonku roku 1968. Ale to už je on sám v zahraničí. O odchodu prý uvažoval už v mládí po komunistickém převratu, ale uskutečnit ho mohl až o 20 let později. Jako jazzový pianista od mládí snil o New Yorku, nakonec ale zamířil do Kanady.
„Rozhodnutí zamířit do Kanady vyplývalo z toho, že jsem odcházel s celou rodinou. Měl jsem dvě malé děti, holčička měla 4 roky a chlapec 9 let, a zdálo se mi, že New York pro ně není, že by to byl příliš velký náraz, opustit zemi a přijít do zcela jiného prostředí a zcela jiného jazykového zázemí. A tak jsme si říkali, výborně, začneme v Kanadě, to je přeci jen přes hranice a za pár let se přesuneme do New Yorku. Ale děti se staly Kanaďany a tenhle můj sen se naplnil až mnohem později, do Spojených Států, do New Yorku jsem se přestěhoval před šesti lety."
V Kanadě Jiří Klobouk nejprve pracoval jako televizní kameraman a od roku 1980 je na volné noze, živí se psaním. Jeho rozhlasové hry vysílá řada evropských rozhlasových stanic, v amerických a kanadských literárních časopisech publikuje své povídky. Některé jeho prózy vycházely i v exilovém nakladatelství Index.
