Spisovatelka Věra Linhartová se s exilem příliš nestýkala

Spisovatelka a výtvarná teoretička Věra Linhartová ovlivnila zásadním způsobem českou literaturu 60. let. V letech emigrace své literární dílo ukončila a dnes už se k němu nevrací. Výjimku udělala v souvislosti s projektem scénických čtení Jaro s Šestatřicátníky. Večer věnovaný jejímu dílu doplnil záznam, který v Paříži pro tuto příležitost natočila. My vám z něj nabízíme několik ukázek.

Základ česky psaného díla Věry Linhartové vznikl na přelomu padesátých a šedesátých let. Debutovala prózou Meziprůzkum nejblíž uplynulého v roce 1964, následoval Prostor k rozlyšení, Rozprava o zdviži, Přestořeč a v roce 1968 Dům daleko. Vydala česky také básnické sbírky Nastolení krále a Ianus tří tváří.

Nahrávku s Věrou Linhartovou natočil letos v Paříži Martin C. Putna a dal nám ji k laskavému použití. Původní účel byl zpřítomnit autorku na literárním večeru věnovaném jejímu dílu. My dnes vybereme také další ukázky z rozhovoru Martina Putny, ve kterých Věra Linhartová hodnotí svou literární tvorbu.

Věra Linhartová, foto: ČTK

"To co bylo před vydanými knihami, to neexistuje, to skončilo všechno v kamnech. Ono toho moc nebylo, povídky, juvenilie a to se má spálit. A knížky vydané v rozmezí 1964 - 1968, já tomu nerozumím. Co je pro mne ještě pořád živé, to je tohle, co začíná Domem daleko. Tam je skutečně přelom k naprostému rozbití a přestavění jazyka, a potom přechod do francouzštiny. Odtud je to pro mne přítomné."

"Co je předtím, to je jiný život. Ony to nejsou juvenilie, ty věci jsou dost vyzrálé, mohu-li to slovo použít, ale je mi to cizí, je mi to prostě cizí. Ta data klamou, knížky vycházely vždycky s velkým zpožděním. Všechny byly napsané v krátkém rozmezí 1958 - 1962. Když první knížky vyšly 1964, tak už tehdy to pro mne byla minulost. Bylo to krátké období, které se uzavřelo, pak byla dlouhá pauza a pak přijde Dům daleko. A tam se něco skončilo, zmizelo."

V pařížské nahrávce se Martin Putna samozřejmě ptá Věry Linhartové také na litérární skupinu Šestatřicátníci.

Martin Putna

"Já mám pocit, že ten pojem a teorie Šestatřicátníků je aposteriorní konstrukce. Protože když to beru ne jako historik, ale jako účastník, tak když jsme byli s Jiřím Kuběnou, Violou Fischerovou, Pavlem Švandou v Brně na fakultě, tak o Šestatřicátnícich nebyla vůbec řeč. Jako osobnosti jsme každý naprosto jiný. Myslím, že ta skupina vznikla z velmi pragamatických důvodů, aby se mohl uspořádat nějaký večer, aby se o tom mohli literární kritici zmiňovat jako o celku. Protože těžko je pojednávat individuum. Ale když už je lidí šest, tak se něco najde a dá se to líp zpracovat. To je moje osobní mínění o Šestatřicátnících."

Ale je přece něco, co všechny spojuje, proč se dodnes občas scházejí:

"Pro mě to byla otázka přátelství, a to bezpodmínečného. Protože co se uzavírá v sedmnácti, v osmnácti letech, to jsou věci, jak víme, nedotknutelné. I když se později děje cokoliv, tomuto se nemůže nic stát. Naše cesty byly velmi rozličné a rozptýlené po světě, přesto když se setkáme, tak je nám zase kolem dvaceti... Pro mě to tedy není otázka ani literární ani politická nebo estetická, ale je to otázka přátelství."

Ve svých prózách Linhartová zkoumala jazyk, až došla k jeho naprostému rozbití. V poslední próze vydané před emigrací Chiméra neboli Průřez cibulí se pokusila vrátit k dějové linii. Ve francii začala psát francouzsky. Vydala prózy Tvor (1974) a Masožravé portréty (1982). Vystudovala japanistiku, naučila se čínsky, věnuje se východnímu výtvarnému umění. Napsala monografii Josefa Šímy a antologii dadaismu. S českým exilem se v Paříži příliš nestýká:

"S Tigridem jsme se viděli snad dvakrát, spíš ze začátku. S Kolářem jsme se viděli asi dvakrát nebo třikrát, on měl svůj svět a vždycky to bylo milé. Jediný, s kým jsme se stýkali trošku víc, to byl Petr Král, ale spíš až v pozdější době. Postupně jak vydával své knížky, tak mi je posílal. Ale když říkám stýkali, tak myslím, že jsme si jednou za rok telefonovali..."

V pařížské nahrávce Věra Linhartová vysvětluje, co ji k této distanci přivedlo:

Udělení Medaile Za zásluhy za vynikající umělecké výsledky, rok 1998, na snímku s Václavem Havlem, foto: ČTK

"Od českégho světa jsem se distancovala zcela vědomě a radikálně a hned ze začátku. A to z důvodu zcela praktického, totiž aby se mi nepletly do řeči. Protože když chce někdo skutečně pracovat v jiné řeči než v té své, tak musí udělat radikální řez a tu první řeč dát do šuplíku. Tu nezapomenete, ta tam je, a když je potřeba, tak zase vyskočí. Z těchto pragmatických důvodů jsem se od českého prostředí absolutně odřízla. A měla jsem jako vždycky štěstí, že jsem dostala práci ve francouzsky mluvícím prostředí, lépe řečeno mezinárodním prostředí, a to mi pomohlo, že jsem si francouzštinu skutečně přisvojila natolik, že jsem s ní mohla pracovat. Pak co mi s francouzštinou nejvíc pomohlo, že jsem začala studovat japonštinu. Začala jsem chodit do školy, to bylo pět nebo šest let každodenního cvičení, překlady z francouzštiny do japonštiny a naopak, referáty ve francouzstině, v japonštině... Tím se ta řeč skutečně zafixovala a to už jsem se taky mohla začít zase stýkat s Čechy a už mi to nevadilo..."

Jako kunsthistorička začínala Věra Linhartová v Alšově jihočeské galerii. První výstava, kterou uspořádala, byla Imaginativní malířství 1930–1950. V průběhu 60. let připravila mj. retrospektivní výstavy Jindřicha Štyrského a Toyen. Od roku 1970 pracovala v knihovně Mezinárodní rady muzeí při UNESCO. Od roku 1990 byla zaměstnána v pařížském muzeu orientálního umění Guimet, kde se intenzivně věnovala zejména japonskému a čínskému malířství.

Vybírali jsme z více než hodinového rozhovoru, který v Paříži s Věrou Linhartovou natočil literární odborník a ředitel Knihovny Václava Havla Martin C. Putna.