Češtinu jsem vyždímala, vysvětlila Věra Linhartová
Spisovatelka Věra Linhartová je v Čechách vzácným hostem. Žije od roku 1968 ve Francii a pokud se některý novinář pokusí o rozhovor, bývá, stejně jako kolega Vilém Faltýnek, slušně ale nesmlouvavě odmítnut. Proto bylo velkou událostí, když na Olomouckém festivalu Poezie bez hranic Linhartová se skupinou Šestatřicátníků vystoupila. Vilém Faltýnek nabídne sestřih z vystoupení.
Za knižními tituly z 60. let Rozprava o zdviži, Prostor k rozlišení nebo Dům daleko se skrývá poněkud tajemná osoba Věry Linhartové. Její experimentální prózy tehdy dospěly až k hranici možností jazyka. Následuje rok 1968, přesídlení do Francie a konec psaní v češtině. Píše francouzsky a zabývá se orientalistikou, překládá z japonštiny.
Věra Linhartová na sebe v Olomouci strhla veškerou pozornost, dotazy směřovaly jen na ni, přestože vedle ní seděli další dva autoři. První čtenář se zeptal na vztah Linhartové k jejím prvním textům.
"Já se k nim absolutně nevracím, nejsem schopná je číst. Když vyšly redice na začátku 90. let, tak jsem nikdy nečetla ani korektury, což znamená, že tiskové chyby, které byly v prvním vydání, jsou pečlivě převzaty i do druhého vydání. To jsou texty, které jsou ode mně odříznuty. Mě vždycky neobyčejně překvapí, že jsou lidi, kteří je čtou. Myslím, že to je věc, která už mi nepatří. Ale přesto vám děkuju, že jste měl odvahu je přečíst, a že vám snad i něco... daly."
Další dotaz mířil k důvodům odjezdu Linhartové z Československa:
"To je velice jednoduché. Já jsem šla do Francie s tím, že jsem v Čechách vyčerpala, co jsem mohla, pošramotila jsem češtinu, jak jsem mohla, a dál už to nešlo. Do Francie jsem nešla proto, že mě k tomu donutily okolnosti, ale že jsem si to zvolila. Já jsem to vždycky chtěla, francouzštinu jsem dělala dosti dlouho. Jsem ve Francii, mluvím francouzsky, píšu francouzsky, a takhle už to bude. Ani ve snu jsem nemyslela, že bych měla potřebu se vrátit, a kdyby nebyla ta možnost, tak já jsem s tím byla naprosto srozuměná. Teď je pro mě francouzština pracovní jazyk a ještě není vyčerpaná, kdežto čeština pro mě je vyčerpaná, už s ní neumím."
Moderátor pořadu Pavel Kosatík položil otázku: "Jak se to stane, že se jazyk vyčerpá? To se nestává každému autorovi."
"Myslím, že je to zcela evidentní z těch posledních textů z Domu daleko a Yannus tří tváří. Tam je jazyk znásilňovaný takovým způsobem... hledá se, co se v kterém slovu ozve, které slovo kterému odpovídá, prostě pro mě už to dál nebylo možné. Například poslední francouzské texty jsou velice prosté, ale tu češtinu jsem ždímala. A vyždímala."
Jiří Kuběna komentuje: "To je dovršení jakési anihilace poezie, ke které u Věry dochází velice poctivě, ad exemplum, ale ptám se: je pro tebe podobně vyčerpatelná i francouzština?"
"Podle mého soudu není. To je přece jenom řeč, která mi není přirozená, je naučená, takže o ní v mnoha smyslech vím víc než francouzi, že kolegové Francouzi mi nosí textym, abych jim opravila gramatické chyby, protože já jsem se ji učila poctivě ve škole, kdežto oni ji mají odposlouchanou od rodičů. Takže ten přístup k jazyku je jiný. Francouzština je pro mě nekonečná, protože dodnes ji neovládám do nejjemnějších záchvěvů. A zvlášť takový konkrétní příklad je užívání členu určitého, neurčitého, nepřítomnost členu, to je věc, kterou člověk slovanského jazyka nikdy do konce nevyčerpá. To je jeden příklad za všechny. Ještě k té japonštině. Když jsem byla tady, francouzština a Paříž pro mě bylo to vysněné jinde. Když jsem se přestěhovala do toho vysněného jinde, potřebovala jsem další vysněné jinde a to je to Japonsko. A proto se tam nikdy nepřestěhuju, protože bych ztratila poslední vysněné jinde, které pořád ještě mám."
Kuběna: "Ty jsi ve Francii udělala i hodně v tom obecném česko-francouzském poznání. To nebylo málo. Ty pokud vím jsi vyhledala Toyenku, která se lekla, že jsi agent, ale pak ti něco řekla, a pak jsi přišla k Šímovi, což bylo myslím setkání na celý život, a ten Šíma tě přivedl na stopu Weinerovu. Mohla bys o té stopě něco říct?"
"Já nechci monopolizovat tuto diskusi, ale stručně: K Weinerovi a Šímovi jsem přišla dřív, protože kdo to sledoval, tak věděl, že Weinerovy edice vyšly v Mladé frontě před rokem 1968."
Kuběna: "Ty od roku 1988 nepíšeš ve francouzštině původní prozaické texty? Aha, takže to nebylo vytrácení v tom smyslu, že ti nestačilo slovo, ale jen čeština? Nebo ti slovo nestačí v Rimbaudovském smyslu nebo jako Kolář se uchýlil k obrazu?"
"To až ve francouzštině. Jak říkám, ty poslední texty ve francouzštině jsou velice jednoduché, prosté holé věty, takže to není vyčerpání jazyka. Prostě slovo nestačí. Ale není to stejný případ jako vyčerpání češtiny."
