Zambijské národní jídlo: bez výrazné chuti, ale s ohromujícím množství příloh
Kukuřičná kaše je každodenním základem jídelníčku většiny zemí jižní a východní Afriky, a Zambie není výjimkou. Bez nshimy se žádný Zambijec neobejde a vy si ji buď zamilujete, nebo se jí budete úpěnlivě vyhýbat.
Nshima (vyslovuje se „šíma nebo nsima“)… Jak ji popsat? Z české kuchyně jí bude nejblíže asi krupičná kaše. Nshima se vaří z bílé kukuřičné mouky, bez jakéhokoliv koření, soli nebo cukru – pouze voda a mouka – a tudíž nemá žádnou extra chuť. Představte si tuhou krupičnou kaši, ze které byste si mohli rukou kousek utrhnout a uhníst malou kuličku. A tak přesně se jí nshima: utrhnout, udělat kuličku, nabrat omáčku či přílohu, sníst. S přivřenýma očima bych možná souhlasila, že nshima na pohled vypadá trochu jako knedlík.
Fakt, že v Zambii je pouze jedno národní jídlo, mi zjednodušilo rozhodování o tématu článku: nshima na oběd, nshima na večeři, někdy i k snídani (ale ano, je tu i rýže, brambory a pár dalších věcí, ale nshima prostě vede!). Říkáte si, že mít jedno národní jídlo je nuda? Ano i ne. Zambijská kuchyně má totiž úžasné množství příloh – anglicky relish.
Zuzana Mukumayi několik let pracovala pro neziskové organizace v různých zemích světa, Nyní bydlí se svým manželem a malým synem v druhém největším městě Zambie Kitwe. Blogerka, vztahová koučka, přispěvatelka řady českých médií.
Jako vegetariánka se příliš nerozepíši o masových přílohách: Kuře. Hovězí. Kozí. Čerstvá ryba. Sušená ryba. Malé sardinky kapenta. Vnitřnosti. Nesmíme zapomenout na housenky ifinkubala. Vše obvykle vařené s omáčkou z rajčat (k nshimě potřebujete něco tekutého do čeho ji namáčet!).
Nshima s exotickými přílohami
Naopak vám ale vylíčím krásu zeleninových příloh, které se nshimou opravdu miluji – navíc je to listí, o kterém jsem před příchodem do Zambie netušila, že je jedlé (natož pak výborné!). K mání je listí z kasavy (katapa), sladkých brambor (kalembula), dýně (chibwabwa), amarantu (bondwe), čínské zelí (chinese), normální zelí nebo listí ze zeleniny rodu brukví, se zajímavým anglickým názvem rape. Mimo listí se také k nshimě jí malé nažloutlé lilky vypadající jako vajíčka (impwa) nebo oslizlá okra (zelenina z rodu ibišku, běžná i v Asii). A také nesmím opomenout verzi listí, do které se přidají pomleté arašídy – ifisashi.
Samostatnou kategorii příloh tvoří fazole, méně obvyklá chikanda (veganský salám z arašídů a kořenů orchideje) nebo v období dešťů houby – mé amatérské třídění nadšeného jedlíka je rozlišuje následovně: oranžové podobné liškám, slizké, masové a ty, které jsou uznány jako největší jedlé houby na světě – bedly obrovské jako deštníky. Naší oblíbenou domácí přílohou k nshimě jsou i vajíčka.
A jak to teď všechno skloubit dohromady?
Na to existuje jednoduchá rovnice: esteticky vypadající kopečky nshimy, výběr jedné masové přílohy (pozor na to, omáčce se v Zambii říká soup, což je pro nás Čechy polévka – té se ovšem v Zambii nedočkáte a můj manžel ji i po devíti letech vztahu odmítá jen ochutnat!) a minimálně jedna, obvykle dvě nebo tři zeleniny.
Pokud do Zambie zamíříte, tak nshimu určitě vyzkoušejte, ideálně v místních restauracích matebeto, kde esteticky potěší i vaše oči, protože uvidíte všechny možné přílohy, ze kterých si budete moci vybrat. Nečekejte ale příbory (i když je pro vás po několika minutách hledání v restauraci najdou). Nshima se totiž jí rukama. Dává to smysl, pohled na cizince, který se snaží jíst nshimu příborem je značně komický, protože se nshima všude lepí a hlavně tak nenaberete pořádně přílohy a omáčky. Pamatujete tu malou kuličku, o které jsem vám říkala na začátku? U kuličky to totiž nekončí: palcem do ní pak vtlačíte malý důlek, který svým způsobem slouží jako lžička – naberete do něj tu omáčku, fazole nebo listí.
Já se do Zambie před deseti lety zamilovala i kvůli jídlu. Svého času jsem se pyšnila tím, že umím nshimu uvařit, ale hlavně i sníst – a to v pořádném množství. V oblíbené místní restauraci na západě Zambie jsem se chlubila tím, že sním pět kopečků nshimy jako ostatní Zambijci (obvyklá bilance českých návštěvníků byla jeden až dva).
A můj názor na nshimu? Bohužel většina českých návštěv si ji příliš neoblíbila a spíše se jí vyhýbá, protože je docela těžká a nijak zvlášť nechutná. Já ji ovšem miluju. V porovnání s ugandsku či tanzanijskou verzí, kde jsem také žila, je zambijská nshima měkčí, tudíž nemáte pocit, že jste právě snědli cihlu – ovšem spát se vám po obědě chtít bude.
Já se do Zambie před deseti lety zamilovala i kvůli jídlu. Svého času jsem se pyšnila tím, že umím nshimu uvařit, ale hlavně i sníst – a to v pořádném množství. V oblíbené místní restauraci na západě Zambie jsem se chlubila tím, že sním pět kopečků nshimy jako ostatní Zambijci (obvyklá bilance českých návštěvníků byla jeden až dva).
Pokud chcete poznat zambijskou kulturu, zapadnout nebo si jen tak popovídat s náhodným kolemjdoucím, jezení či mluvení o nshimě (pokud vám tedy chutná!), spolu s fotbalem, je vždy spolehlivým způsobem, jak vyhrát plusové body a začít přátelskou konverzaci. A samozřejmě není třeba dodávat, že návštěva Zambie bez vyzkoušení nshimy by nebyla kompletní.
Související
-
-
Češky v Africe
Jak se žije ženám s českými kořeny v Africe, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou, se dozvíte v naší sérii rozhovorů.
-
Češky v Asii
V sérii rozhovorů se dozvíte, jak se žije ženám s českými kořeny v Asii, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou.
