Cyklus Jaro s Šestatřicátníky představuje pět osobností

Spisovatelé, kteří si říkají šestatřicátníci, měli nejtěsnější tvůrčí kontakty v 50. a 60. letech, jejich přátelství ale žije dodnes. Naposledy společně vystoupili na veřejnosti v roce 2003 na festivalu Poezie bez hranic v Olomouci. Tehdy dokonce přijela z Paříže i Věra Linhartová. Dnes toto uskupení připomíná pražský projekt Jaro s šestatřicátníky. Zorganizovala ho Knihovna Václava Havla. S jejím ředitelem Martinem C. Putnou hovoří Vilém Faltýnek. Nejprve samozřejmě o záměrech projektu...

"V Knihovně Václava Havla se snažíme mapovat co nejširší kulturní kontext, ve kterém dílo Václava Havla vznikalo. Nejde jen o jeho osobu samotnou, ale že skrze ni se zrcadlí celá česká nezávislá kultura druhé poloviny 20. století. A Šestatřicátníci, to je jedna z nejzajímavějších kapitol těchto dějin, která vznikla v 50. letech, v tom nejtužším stalinismu, když byla celá kultura jakoby porobená, tak se tito sedmnáctiletí, osmnáctiletí lidé rozhodli, že oni se tomu nepodrobí. A že si budou dělat kulturu podle sebe, tvořit, psát, jak oni sami chtějí. Chovali se nezávisle, vydávali časopis, kterému se říkalo Rozhovory Šestatřicátníků a postupně z této skupiny vzešlo několik zcela mimořádných osobností. A pěti z nich jsme věnovali pět literárních večerů. Podle pořadí těch večerů to jsou: Jiří Kuběna, Viola Fischerová, Josef Topol, Věra Linhartová a nakonec Václav Havel."

Které další osobnosti tehdy do toho okruhu dál patřily, ale zmizely ve stínu?

Martin C. Putna

"Samozřejmě tam byla řada dalších mladých mužů a žen, kteří měli ambice buď literární nebo politické. Po pravdě řečeno, ta úplně prapůvodní skupinka kolem Václava Havla měla spíš ambice politické, ale ty bylo ještě obtížnější naplnit než ty ambice literární. Ti kteří mířili k umění, se nakonec dříve či později prosadili, kdežto tito, jako například Radim Kopecký, Stanislav Macháček, Petr Wurm a další, ti opravdu tu možnost neměli. Někteří z nich se potom pokusili o vstup do politiky kolem roku 1968, kdy se zdálo, že by nezávislá politika mohla být možná, ale velmi rychle to skončilo, a potom po roce 1989 už bylo příliš pozdě. Takže z té dvojdomé skupiny literárně-politické zůstala spíš ta skupina literární. A když je řeč o literátech, musí být zmíněni ještě dva spisovatelé, a to Pavel Švanda a Alena Wagnerová, kteří také patří k této skupině. Kteří jsou zase na hranici toho čistě uměleckého a toho publicistického."

Proč jste tyto dvě osobnosti nezařadili do svého cyklu?

"Především proto, že ten cyklus měl být založen na poezii, na poetických textech, a toto jsou, jak říkám, autoři prozaičtí, potažmo esejističtí."

jiří Kuběna

Proběhl tedy večer Josefa Topola, Jiřího Kuběny, Violy Fischerové, a Věry Linhartové. Kteří z těchto autorů se jich osobně zúčastnili?

"Osobně se zúčastnil Jiří Kuběna, který četl velmi emfaticky své texty, zúčastnila se Viola Fischerová, která také svoje texty četla velmi po svém, mimo jiné tam bylo zábavné, že se podařilo najít na Bítově v Kuběnově soukromém archivu její texty nejranější, které ona sama ani neznala, takže byla velmi překvapená, že vůbec existují. A Josef Topol bohužel přijít nemohl, protože jeho zdravotní stav to nedovoluje, takže on s námi komunikoval jenom prostřednictvím svého strážného ducha Vlastimila Harapese, který nejenom recitoval Topolovy básnické texty, ale také se podílel na dramaturgii, takže Josef Topol tam byl přítomen tímto způsobem na dálku. A bohužel nemohla přijet z Paříže Věra Linhartová, která říkala, že by na pozvání Václava Havla přijela, ale opět, zdravotní stav jí to neumožňuje cestovat z Paříže do Prahy.

Udělali jsme tedy to, že když nemohl Mohamed přijít k hoře, přišla hora k Mohamedovi, takže jsem se vydal s magnetofonem do Paříže za Věrou Linhartovou a natočil s ní rozhovor, který se týká vzpomínek na její spolupráci s Václavem Havlem, na Šestatřicátníky, ale samozřejmě také jejího vlastního díla, kontextu, ve kterém to dílo vznikalo, jejího vývoje od češtiny k francouzštině a potom k japonštině. Ten rozhovor je, troufám si tvrdit, poměrně unikátní, protože Věra Linhartová se světem příliš nekomunikuje, v podstatě se uzavřela. Ona dokončila své dílo, sama i v rozhovoru říká, že toto je finále, že nehodlá dál pokračovat, že vše, co měla na srdci, už napsala, a pouze na výslovné přání Václava Havla ještě dala tento rozhovor. Musím říct, že mě tento postoj velmi okouzluje, protože on odpovídá stylizaci orientálních učenců nebo orientálních mistrů, ať už literárních nebo duchovních. Oni poté co dokončili své dílo, takzvaně odcházejí do hor. To je terminus technicus, který znamená stáhnout se z aktivní účasti ve světě. A pak mě to přiznávám okouzluje ještě z jednoho důvodu: Když vidíme tolik lidí, kteří se všemi silami snaží zůstat v politice, v kultuře, zdá se, že už jim to úplně nejde, ale oni stále na tom trvají, tak si říkám, že postoj Věry Linhartové je opravdu hodný velkého tvůrce."

Na záznamu z Paříže, který zazněl na dubnovém večeru, četla Věra Linhartová ukázky ze své básnické tvorby.

Na příkladu posledního večera, který se teprve chystá na červen, zkuste, pane Putno vysvětlit, jaké jste si dali podmínky, jak takové večer Šestatřicátníků pojmout.

"My jsme se rozhodli, že budeme vždy kombinovat dva hlasy. Hlas autora a hlas jeho alter ega z doby Šestatřicátníků. Pokud se tam čtou texty z doby, kdy těm autorům bylo šestnáct, sedmnáct, rozhodli jsme se, že by tam mělo být přítomno to jinošské nebo dívčí alter ego. Našli jsme dva talentované herce, studenty herectví, Jiřího Suchého z Tábora a Marii Štípkovou, on čte vždy mužské autory, ona autorky. A střídají se s hlasem autora současného nebo s někým, kdo ho zastupuje, jako to bylo v tom jediném případě Josefa Topola, kterého zastupoval Vlastimil Harapes. Ten to komentoval, že pro přátelství není žádná oběť dost velká."

Václav Havel

A co tedy uslyšíme na tom havlovském večeru?

"Václav Havel bude číst svoje rané básně, protože on literárně začínal jako básník, a potom jako tolik jiných lidí se od poezie vzdálil. On nepokládá své básně za žádné literární veledílo, ani my se nebudeme tvářit, že to jsou básně, které by zbořily českou poezii, ale jsou to básně, které stojí na počátku celého toho poměrně mnohostranného díla a jako takové jsou jistě hodny připomenutí."