Týden v ČR
Uplynulých sedm dní se neslo v až neobvykle svátečním duchu. Postaraly se o to dva státní svátky a zároveň jedna velká událost, která se koná jen jednou za několik let.
"Takovým základním mottem by mohla být snaha křesťanů přinést evangelium a Krista současníkům. Říct jim to řečí, které rozumí a která je jim vlastní."
Ovšem ojedinělá mise Cyrila a Metoděje měla v sobě mnohem širší kulturní rozměr a dosah. Bratři ze Soluně se zasloužili o to, že lidé na území Velké Moravy dostali písmo a rozuměli evangeliu, ale aby vůbec mohli vstoupit do kulturní Evropy, připomněl převor Benediktinů Prokop Siostrzonek:
"Nevím, jak dlouho bychom čekali na vlastní písmo slovanské. A nevím, jak dlouho bychom čekali, kdy se do tohoto písma nejenom bude překládat Písmo Svaté, ale i ostatní kulturní hodnoty, které jsme převzali už z antiky. To je hlavní jejich poslání a význam pro nás, že nám prakticky přinesli to úžasné bohatství předchozích staletí i před nimi. A nejenom to křesťanské."
Den následující, šestý červenec, byl pak připomínkou upálení Mistra Jana Husa. Na bohoslužbách si jej lidé připomněli jak v jeho rodišti, v Husinci na Prachaticku, tak v například pražské Betlémské kapli. Brněnský biskup Církve československé husitské Petr Šandera při té příležitosti vyzvedl téma pravdy, živé po celá staletí. Podle biskupa ale pravda nemusí být tím, co přinášejí průzkumy veřejného mínění nebo média. "Pravda znamená, že skutečnost má svou hloubku," zdůraznil Šandera.
V podobném duchu promluvil pro Český rozhlas Jan Schwarz, bývalý patriarcha Církve československé husitské, nyní unitářský pastor. Husův životní příběh je ilustrací toho, jakou váhu má pravda, která může člověka přivést často do nesnází, i na popraviště, říká Schwarz:
"Tohleto je důvod, proč před pravdou utíkáme. A proč tedy jsme si vybrali jeden den, kdy pravdu ctíme, a v těch ostatních dnech žijeme kompromis. Pravda může člověka přivést až na popraviště, můžeme si připomenout teď nedávné výročí Milady Horákové a mohli bychom jmenovat další a další lidi a uvědomit si, že pravdu ctíme a kompromis žijeme - třeba tím, že mlčíme, že se do toho nepleteme, že nevstupujeme do těch událostí, že si přejeme zachovat klid ve svém životě a tak jako se stát těmi soukromníky života."
Od minulé soboty do čtvrtka trval XIV. Všesokolský slet, jehož součástí byla řada kulturních, společenských a sportovních akcí včetně slavnostního průvodu Prahou. Vyvrcholil ve středu a čtvrtek na stadionu Evžena Rošického v Praze na Strahově, kde se v hromadných skladbách představili cvičenci ve věku od jednoho roku do 92 let. Mezi přibližně 17 tisíci cvičenci bylo 15 tisíc členů České obce sokolské a dva tisíce sokolů z téměř 20 zemí světa.
A jak to vypadá s budoucností Sokola? Přicházejí nové generace, ptali jsme se na sletu účastníků z Pensylvánie, ze Sydney, z Paříže i z Melbourne. Odpovědi byly různé, ale mírně převažoval optimismus:
- "Začínají hodně mladých přicházet, přijímáme všechny."
- "Bohužel, bohužel... Nejsou mladí lidé. My máme vlastní sokolovnu v Sydney, jsem si sami postavili, vláda na to nedala ani cent, a ze začátku to šlo, byly děti z českých rodin, ale bohužel děti jsou teď odrostlé a vychované v Austrálii a bohužel, bohužel... do Sokola nejdou."
- "V současné době se zdá, že přicházejí i mladší lidé, hlavně teda v Paříži teď máme, relativně vzato, dost malých dětí, a ve Švýcarsku říkají, že také mají trošku víc mládeže. Jinak teda se účastní té sokolské práce spíše starší ročníky. Ale tato to dělají s radostí a s nadšením."
- "Mladí přicházejí, ale o sokolské cvičení příliš zájem nemají. To je teď na nás, kteří jsem zde, abychom něco nového přivedli a tak doufám, že s těmi mladými zase znova cvičení obnovíme."