Evropské postřehy Miloše Šuchmy
Někteří z našich čtenářů využili loňský rok k cestování a poznávání okolních zemí. Po Evropě se například vypravil Miloš Šuchma z Kanady. Z jeho zápisků vám dnes nabízíme tu část, ve které popisuje svoji návštěvu České republiky a jejího hlavního města Prahy:
Naši cestu jsme zahájili v dubnu v Praze, kde jsme se zdrželi cestou do Pasova. V doprovodu mého spolužáka jsme s manželkou navštívili dvě výstavy, které byly v té době v hlavním městě k vidění. První z nich se nacházela v Národní galerii a jednalo se o nově instalovanou expozici děl Alfonse Muchy (24. 7. 1860 – 14. 7. 1939). Cyklus Slovanská epopej představuje 20 monumentálních pláten o rozměrech zhruba 610 x 810 cm. Její autor byl coby obdivovatel a propagátor slovanství po příchodu Němců v roce 1939 zatčen a vyslýchán. V důsledku prožitých útrap onemocněl zápalem plic a brzy po propuštění v červenci 1939 zemřel. Druhá z výstav byla k vidění ve Valdštejnské jízdárně a jednalo se o velmi pěknou expozici pražského malíře a mistra „stínu a světla“ Jakuba Schikanedera (27. 2. 1855 – 15. 11. 1924).
Než jsme opustili českou republiku, stavili jsme se ještě v jihočeských Čimelicích a poté se zúčastnili koncertu na počest Jiřího Traxlera v jeho rodném Táboře.
Zastávka v Čimelicích
Na zastávku v Čimelicích mne přivedla Martina Pavelková, mladá učitelka z teologické fakulty českobudějovické univerzity, se kterou jsem se seznámil v Clevelandu při příležitosti pohřbu Ctirada Mašína. Spolu s kamarádkou se tehdy rozhodla přijet a pomoci mu, když onemocněl. Při smutečním pořadu patřil její projev k jedněm z nejprocítěnějších.
Ale zpět do jižních Čech. Čimelice jsou malou obcí severně od Písku a jejich význam tkví hlavně v historických událostech spjatých s koncem 2. světové války. Po 9. květnu 1945 se mezi Slivicí u Milína a Čimelicemi soustředily dobře vyzbrojené zbytky německé armády o síle 6 000 mužů pod velením generála SS Karl von Pücklera, velitele Waffen-SS. Proti nim vyrazili bojovat partyzáni skupiny Smrt fašismu. Ti ale neměli oproti obrovské přesile žádnou šanci. Podél jižní a jihozápadní části Příbramska tehdy ležela tzv. demarkační čára. Američané byli na Příbramsku již od 7. května, nesměli ale za touto čárou podle dohody zasahovat. Teprve až úder sovětských vojsk proto ukončil 12. května ve 3 hodiny ráno boje. Byla podepsána definitivní kapitulace a německý velitel se zastřelil. Události připomíná místní památník, u kterého se každý rok koná pietní akt.
V Čimelicích se také 5. 7. 1911 narodil Karel VI. Schwarzenberg, otec současného ministra zahraničí ČR. V polovině září 1938, v časech „sudetoněmecké” krize, sepsal Karel VI. text prohlášení věrnosti českému státu, s nímž se na Pražský hrad k prezidentu Benešovi dostavila dvanáctičlenná delegace vedená Schwarzenbergovým otčínem Zdenko Radslavem Kinským. Tvořili ji zástupci starých rodů, jež se považovaly za české – Karla Schwarzenberga nevyjímaje. S blížícím se koncem války, na počátku dubna 1945, se na Schwarzenbergův popud utvořilo v Čimelicích sdružení občanů, které dalo vzniknout ilegálnímu národnímu výboru. Jeho členové v čele se Schwarzenbergem jednali o vytvoření vojenské skupiny z řad občanů – vojáků, o opatření zbraní pro připravovaný odboj a provedení převratu v obci. Osvobozovacích akcí na Čimelicku se Karel Schwarzenberg aktivně účastnil až do vážného zranění, které utrpěl při motocyklové nehodě. Z tohoto důvodu chyběl při kapitulačních jednáních s generálem Pücklerem, velitelem ustupujích jednotek SS, během nichž tlumočil Schwarzenbergův nevlastní bratr Norbert Kinský. Ani Karlův bratr František nezůstal pasivní. Ve funkci spojovacího důstojníka generála Karla Kutlvašra se zapojil do Pražského povstání. Kromě jiného překládal do francouzštiny a angličtiny provolání České národní rady o převzetí moci a přečetl jej i v rozhlase. Vážnost, jíž se Karel Schwarzenberg těšil u svých spoluobčanů, dokládá jeho zvolení předsedou (4. června 1945) nového čimelického národního výboru, v jehož čele stál do března 1946.
Přátelství s Jiřím Traxlerem
Po návštěvě Čimelic jsme pokračovali za Jiřím Traxlerem do Tábora. Osobně jsem se s ním znal od 80. let, skoro od počátku založení časopisu Západ, kde jsem působil jako šéfredaktor. Tehdy ho Josef Škvorecký přemluvil, aby napsal vyprávění o své kariéře průkopníka jazzu a swingové hudby předválečných let. Vznikla kniha „Já nic, já muzikant“, která je jednou z nejlepších memoárových knih, které 68 Publishers vydalo.
S Traxlerem i jeho rodinou jsem měl blízký vztah a přestože jsme byli o generaci vzdáleni, rozuměli jsme si výtečně. Později jsme si často telefonovali. Měli jsme nekonečné rozhovory na různá témata, ale hlavně o hudbě. Nikdy mne nepřestávaly ohromovat jeho znalosti a paměť. Dovedl vyjmenovat hráče nejen českých orchestrů, ale i např. Glenna Millera s jejich repertoárem. Na klavír hrál vše z paměti a když jsme se ho zeptal, jak si to může ve svém věku (přes devadesát let) pamatovat, říkával jen „jak bych to mohl zapomenout“. Těšil se na oslavu svých 100. narozenin a na uvažovaný příjezd Melody Makers. Těchto dnů se ale již bohužel nedožil.
Ondřej Havelka, vedoucí orchestru Melody Makers, kteří hrají s oblibou předválečnou swingovou hudbu, se s Jiřím seznámil po sametové revoluci. Několikrát za ním byl a natočili spolu dokument „Poslední mohykán“. Zásluhou Ondřeje Havelky se po úmrtí Jiřího Traxlera uspořádala sérii koncertů na jeho počest a na jeden takový jsme se právě cíleně vypravili do jihočeského Tábora, rodného města Jiřího Traxlera. Koncert v divadle Oskara Nedbala byl vyprodán a diváci si mohli vyslechnout Traxlerovy skladby jako Potkal jsem svůj sen, Hudba mě volá, Měsíc to zavinil, Jedu nocí, Dobrou noc a jiné.
Pořadatelé s přispěním města Tábora vydali doplněné vydání knihy „Já nic, já muzikant“, a to pod novým názvem „Život v rytmu swingu“. Na setkání byla také přítomna manželka Jiřího Jarmila a nejstarší dcera, paní Traxlerová. Byl to pěkný večer, ta sobota 28. dubna 2012 a já na ni rád budu vzpomínat.
