Ve výuce češtiny v zahraničí pomáhá i speciální kurz

Českému jazyku se věnovala nejen krajanská konference, o které jsme informovali. Novinkám ve výuce češtiny patřil i dvoutýdenní kurz, kterého se zúčastnili lidé, kteří se podílejí na vzdělávání ve svých krajanských komunitách. Na jejich závěrečný den se vydala Zdeňka Kuchyňová.

Kurzu se zúčastnilo na 20 krajanů, kteří se věnují vyučování češtiny, předškolním dětem nebo různým zájmovým kroužkům. Jednou z nich byla i Soňa Alfieri, která žije v Milaně už 22 let. Do Itálie se provdala.

"Moje cílová skupina jsou děti předškolního věku, to znamená od miminek po šest let. Letos máme tři prvňáčky, tak budeme otevírat první třídu. Dostala jsem se k tomu jako maminka. Mému mladšímu synovi je sedm let, to nás přivedlo do spolku krajanů, k češtině a sama jsem potom začala pracovat jako učitelka. My nemáme Českou školu bez hranic, protože ještě nesplňujeme kritéria, ale jsme spolupracující škola."

Jak je vaše škola velká? Kolik máte dětí?

"Sdružujeme děti nejenom z Milána, ale jezdí k nám z celé Lombardie. Máme tak 25 dětí. V naprosté většině jsou to smíšené rodiny. Moje děti mají rádi Čechy, trávíme tady léto, třeba i Mikuláše a snažíme se dodržovat české tradice. Oběma dětem jsem se snažila předávat nejen český jazyk, ale také ten kulturní batůžek, stávající právě z českých tradic a specifik.

Další z účastnic kurzu, Renata Lhotáková učí v české škole v New Yorku v Astorii.

"Dostala jsem se tam s mým manželem, který dostal dvouletý kontrakt. Po dvou letech ho společnost požádala, abychom tam zůstali déle, a jsme tam dvanáct let."

Jak jste se zapojila do krajanského života a do učení češtiny?

"Původně mám vzdělání ekonomické. S dětmi ale pracuju už víc než dvacet let. Spíš jsem se zaměřovala na mimoškolní aktivity, kroužky, pionýrské tábory. Když jsem šla přihlásit naše děti do kurzu češtiny, povídaly jsme si s paní ředitelkou o táborech, které zamýšleli dělat. Tak jsem jim řekla, jakou mám zkušenost a na konci prázdnin mě paní ředitelka zavolala a požádala o spolupráci. Později jsem začala i učit."

Jak staré děti učíte?

"Loni jsem učila druhou a třetí třídu, s těmi budu pokračovat a nově si přidávám předškoláky. Ve škole máme 120 dětí, já jich mám ve třídě 14. Máme děti převážně od krajanů nebo děti, kde jsou rodiče oba Češi a do Ameriky je přivedla práce. Jsou tu děti ze smíšených manželství i z rodin, kde se vůbec nemluví česky, ale mají české předky. Dokonce máme čínskou holčičku, která je adoptovaná. Tatínek je Čech, maminka Američanka. Myslí si, že by bylo dobré, kdyby se holčička učila čínsky a česky. Pro děti je prvním jazykem angličtina. I když s nimi mluví maminka doma, tak se jim snažíme přiblížit kulturu, historii, rozdílné prostředí, ve kterém vyrůstají děti v Česku. Musí to být zajímavé, aby děti udržely pozornost a chtěly tam chodit. Učíme v pátek a v sobotu a někdy po nedělích máme akce a festivaly. Pro děti je to práce navíc, což oceňujeme."

Jaké jsou rozdíly třeba v pohádkových postavách v Americe a v Česku?

"Velké. V Americe děti znají hlavně cartoons. Klasických pohádek, jaké známe u nás, je méně. Amerika je multikulturní země, každá komunita má to svoje, někdy se to prolíná. Jsou to novodobé příběhy ze současnosti, hlavně animované, jako třeba Disney, což znají i děti u nás. Jsou tam speciální kanály, kde se děti dívají nejen na pohádky, ale taky se vzdělávají, ty jsou zajímavé. "

Pohádky využívá při výuce i Soňa Alfieri.

"Já nedám dopustit na básničky, říkadla, pohádky. V cílové skupině malých dětí jsou nenahraditelné. Tvoří nejlepší základ pro jazyk. I tímto způsobem jim češtinu přibližujeme. Pouštíme jim Krtečka, ten je oblíbený i mezi italskými dětmi, a pak takové typické české postavičky, jako je vodník. Vodníka třeba v Itálii vůbec nemají. Máme slabikář Ferdu Mravence, toho děti milují. Snažíme se jim to všechno předávat i přes maminky, které si nostalgicky zavzpomínají na své mládí."

Máte taky zájemce o češtinu mezi dospělými?

"Ano, máme spoustu tatínků. Vzhledem k tomu, že ty naše kurzy probíhají zhruba ve stejnou dobu, tak někteří tatínkové jsou na kurzy pro dospělé, učí se češtinu. Motivace je veliká, tatínkové chtějí být součástí české reality ve své rodině. Jsou výborní, máme tatínky, kteří umí velice dobře česky."

Dostat se na dvoutýdenní kurz není příliš jednoduché. Zájem výrazně převyšuje nabídku, říká Barbora Štindlová z Univerzity Karlovy. Kurz je určen pro zhruba 20 lidí.

"Obvykle je to tak, že bereme jednoho z pěti účastníků, takže se hlásí vždycky hodně lidí."

Jak dlouho už kurz probíhá?

"Teď je to šestý nebo sedmý ročník. Kurz trvá 14 dní a je časově hodně náročný. Účastníci mají nejenom přednášky s tématikou češtiny jako cizího jazyka, ale mají i řadu doprovodných aktivit, procházku po Praze s průvodkyní, návštěvu divadla, výlet, takže je to i taková příjemná sociální událost. Letos tady byla pestrá směsice. Nikdo v kurzu není ze stejné země, takže je to vždycky jedna země - jeden účastník. Obvykle máme 20 zemí, ze kterých účastníci přicházejí. Nejvzdálenějším účastníkem byla paní z Uruguaye, jinak jsou to velmi často evropské státy, ale i Severní Amerika, Afrika."

Jaké mají v zahraničí největší problémy s učením češtiny?

"Z našeho úhlu pohledu se největším problémem to, že ti vyučující fakticky nejsou vyučující. Jsou to lidé, kteří jsou velmi nadšeni, velmi motivovaní. Většinou jsou to lidé s vlastními dětmi, chtějí udržovat jazyk a tradice, ale chybí jim to didakticko-pedagogické zázemí a nemají příliš velkou povědomost o současných výukových materiálech a to se jim snažíme v tomto kurzu zprostředkovat."

O jakou pomoc a informace je největší zájem?

"Pokud bychom měli hodnotit podle tohoto kurzu, tak jsou nadšeni téměř ze všeho, co se jim dostane. Největší zájem je vždy o sdílení zkušeností, které fungují, o zprostředkování kontaktu. Kurz je koncipován jako sada různých workshopů, přednášek. Studenti si odnášejí řadu praktických zkušeností, materiálů, odkazů na webové stránky, na učebnice a podobně."