Putování za chorvatskými Čechy
Jedeme k moři live – tak se jmenuje jedinečná akce na pomezí kulturní události a turistického zájezdu. Jedná se o týdenní společné putování českých turistů, chorvatských Čechů, českých Chorvatů i dalších zástupců národů bývalé Rakouské monarchie. Tento „zájezd“ si nebylo možné jenom tak koupit, zájemci museli prokázat svůj přínos pro program akce. O originální akci jsme mluvili s jejím organizátorem Zdeňkem Kukalem.
Do Chorvatska míří každý rok desítky, a možná i stovky tisíc Čechů. Málokoho ale napadne zastavit se u chorvatských Čechů. Jak jste se k tomu dostal vy, odkdy se zajímáte o Čechy v Daruvaru?
„Už od raných 90. let, kdy byl první kontakt. Tehdy, za války, jsme vezli chorvatským Čechům do Daruvaru humanitární pomoc. Válka se chýlila ke konci a my jsme jim vezli nějaké učebnice a knížky do místní české školy. Ve stejné době jsme jako cestovní kancelář začaly pořádat plavby po Jadranu. Byli jsme tenkrát v Dalmácii první organizovanou skupinou na lodi. Pak se to postupně rozvíjelo, vymysleli jsme si kololoď, to znamená kombinací ježdění na kole po ostrovech a plavby. Celkově jsme tíhli k takovému hlubokému poznávání těch míst, na rozdíl od tenkrát převládajícího plážového turismu. K aktivnímu poznávání patří nejen poznávání míst a přírody, ale i lidí. No a pak jsme obnovili nebo občerstvili vztahy s chorvatskými Čechy. Osobně jsem se podíval do Daruvaru několikrát. Postupem času jsme se s architektem Davidem Vávrou rozhodli uspořádat zájezd po stopách jeho knížky Jedeme k moři. Jeho knížka popisuje slovem i obrázky typicky českou cestu k moři, to znamená do Chorvatska na Jadran. Rozhodli jsme to rozvinout, vyzvat k účasti chorvatské Čechy, navštívit je v Daruvaru, pozvat je na loď, kde společně strávíme celý týden.“
Vraťme se ještě k vašemu seznámení s chorvatskými Čechy? Jaké byly vaše první dojmy? Bylo třeba v jejich chování něco typicky českého?
„Myslím, že charakteristické bylo to, že nás, návštěvníky z většinového Česka, překvapilo to, že si v Chorvatsku dokázali zachovat moc pěkný jazyk i kulturu a zvyky, které třeba u nás už vymřely. My jsme tam tenkrát byli v čase dožínek, bylo to velmi pěkné. Jejich výborná čeština byla pro mě ještě o to víc překvapující, že chorvatština je přece jenom blízký jazyk. V takové situaci je lákadlo přejít na jazyk většinového národa, který vás obklopuje, o to větší. Ale oni si i přesto zachovávají vynikající češtinu. Věřím, že i chorvatsky mluví perfektně a jsou tedy bilingvní. Několikrát jsem byl i v Banátu u rumunských Čechů, tam je to zachovávání starých zvyků ještě silnější.“
Neměl jste přitom pocit, že jsou do určité míry odřezaní nebo izolovaní od současné české kultury? Občas vzniká dojem, že Češi v Banátu, možná i v Chorvatsku, žijí českým folklórem 19. století a jejich kontakt se současnou českou kulturou je dost omezený?
„Co se týče chorvatských Čechů, tak tam jsem ten takový pocit neměl. Tam mě naopak překvapilo, jaký mají přehled o dění u nás. Je vidět, že vztahy byly a jsou poměrně živé. Oni nejsou odříznutí. V Banátu to je trošku jinak, lépe řečeno, to trošku jinak bylo. Ty kontakty byly minimální, do konce 90. let byli ti lidé prakticky odříznutí. Pak se to změnilo, začala migrace do Česka, a vztahy zesílily. U chorvatských Čechů podle mého názoru byly vazby pevné vždycky.“
Z jejich strany jsou tedy vazby pevné. Co když se na to podíváme z druhé strany? Když organizujete zájezd za chorvatskými Čechy, je o to zájem mezi Čechy z Česka?
„Určitě to Čechy zajímá, ale museli jsme je na to přivést. Určitě pomohlo renomé Davida Vávry. Na základě jeho knížky se lidé dozvěděli více o tomto tématu. Na druhé straně máme určitý pevný okruh účastníků našich zájezdů na kololoď, a těm jsme o akci dali vědět. Přitom musím říct, že se jedná o výběrovou akci. Není to tak, že někdo mohl přijít a koupit si zájezd na akci Jedeme k moři live. Lidé museli o sobě podat informace. Chtěli jsme totiž, aby všichni účastníci byli sami o sobě přínosem pro tuto akci.“
Neodrazuje to lidi, že musejí projít „přijímací zkouškou“, aby mohli jet na zájezd? Podle čeho jste vlastně vybírali?
„Dám vám příklad. Máme účastníka, který je mimochodem pravidelný účastník našich plaveb, ten byl na vojenské misi Spojených národů v Bosně a Hercegovině. Strávil tam dlouhý čas za poměrně dramatických okolností a je připraven to na té cestě nějakým způsobem reflektovat. Podobné je s dalšími. Těšíme se na vzájemné ovlivňování. Rozhodně to nebude tak, že budeme jako v zoologické zahradě pozorovat chorvatské Čechy nebo české Chorvaty, které jsme taky pozvali. Chtěli bychom vytvořit takový melting pot, tavící kotlík. Loď je fantastické prostředí pro společenské sblížení.“
Z materiálů k vaší akci je cítit i určitá nostalgie po rakouské monarchii. Myslíte, že existuje nějaká sounáležitost národů bývalého Rakouska?
„Určitě existuje. Jenom si to neuvědomujeme. Ale pokud častujeme i mimo bývalé Rakousko-Uhersko, tak se nám najednou otevřou oči".
