České školy v Itálii se letos sešly v Bologni
Před kostelem svatého Petronia v Bologni se minulý pátek vpodvečer scházeli místní i turisté. Zněla tady italština, angličtina a tentokrát také čeština. Proč? To se dozvíte v rubrice Češi v zahraničí.
Účastnice a účastníka setkání čeká celodenní konference. Nechybějí na ní zástupkyně českého ministerstva školství, českých center, nebo maďarské a estonské školy v Bologni. Proberou se změny v legislativě, zkušenosti ze škol nebo případné nástrahy bilingvismu. Nebude chybět ani prohlídka města nebo návštěva restaurací. A tou to vlastně začíná. Italské stolování je pro Čecha zpočátku trochu záhada, ale určitě si rychle zvykne. Slavnostní jídlo má několik chodů a ty svá docela přesná pravidla. Pomáhá mi je rozkrýt Zdenka Skorunková, Blanka Hradecká a Petra Březáčková z Florencie:
„Musím říct, že jedna z krásných věcí v Itálii je právě tato kultura stolování, která je velice pohodová a pokojná. Je to jedna z příležitostí, kdy se rodina a přátelé mohou setkat. To jídlo je opravdu pohodové“.
„Je to taková společenská událost“.
Co jsou tady ty koule, ze kterých čouhají asi kapary?
„To musíme rozkrojit, abychom vůbec viděly, co to je. Zřejmě ale to budou rýžové koule naplněné olivami a kapary“.
Lucerna a Lucernička
Samotné setkání se konalo v sobotu v barokním paláci rodiny Zani v centru města. Organizovala jej škola v Bologni v čele s Gajané Kirinovičovou:
Jsme teď v takovém krásném sále historického paláce. Co se tady odehrává?
„Už páté setkání českých škol v Itálii. Toto setkání se poprvé koná v Bologni. Je tady asi 30 lidí. My jsme poslední škola, která v Itálii vznikla“.
Jaká byla příprava na organizaci setkání?
„Docela náročná. Začali jsme s ní už po Vánocích. Oslovili jsme různé autority v Česku a své kolegyně a kolegy v Itálii - Florencii, Miláně, Římě a Neapoli“.
Zmínily jsme, že je tady dnes asi 30 lidí, už zazněly pozdravy a příspěvky z ministerstva školství a také velmi zajímavá prezentace boloňské knihovny, se kterou máte takovou neobvyklou družbu.
„S knihovnou Salaborsa, se sekcí dětské literatury máme družbu už dva roky. Začalo to v roce 2014 a 2015. Začali jsme v knihovně pořádat taková čtení v češtině a slovenštině. Čtení se setkala s velkým ohlasem. Dokonce jsme se při nich seznámili s dalšími dětmi a maminkami, které pak přišly do naší školy. Později jsme založili v knihovně i knihovničku v češtině“.
Ty knihovničky jednotlivých zemí jsou ale projektem knihovny, že?
„Ano, je to jejich projekt, podporují knihovničky různých národů, které ve městě žijí. A my jsme se velice rádi zúčastnili“.
Vaše škola se jmenuje Lucernička. Proč Lucernička?
„Protože naše asociace se jmenuje Lucerna“.
Kolik dětí do školy chodí?
„Třináct dětí. Asi polovina z nich je zapsaná v českých kmenových školách. Jeden žáček skládá každý rok v Česku zkoušky. Učitelek máme asi pět. Tři hlavní učitelky a pak jednu na výtvarnou výchovu a dvě na hudební výchovu. Scházíme se jednou za tři neděle“.
Jak jste vůbec přišla k nápadu, že založíte českou školu?
„Nápad vznikl tehdy, když jsme poznala estonskou školu, která působí v Bologni a Miláně. Její představitelku jsme také na dnešní setkání pozvali. Já jsem si tehdy řekla, proč to vlastně nezkusit s českou školou. Zjistila jsem, že v Itálii už české školy existují a pak jsme se před 4 lety zúčastnili setkání českých škol v Itálii a tam jsme si řekli, že do toho půjdeme a založíme také českou školu. Nelitujeme toho a rádi bychom pokračovali“.
Je čeština jednodušší?
Potom, co své školy představily také učitelky z Milána, Florencie, Říma a Neapole, přišla řada na logopedickou dílnu. Vedla ji logopedka Jitka Kalfussová. Děti si vyzkoušely různé hry na rozvoj a podporu řeči a správného vyslovování. Sešlo se jich nakonec pět.
„Já jsem Drahuška“.
A brácha?
„Ríša“.
Holky, vy se jmenujete jak?
„Karolína a Klárka“.
A baví vás chodit do české školy?
„Jo“.
Co je lehčí? Mluvit česky nebo italsky?
„Česky“.
„Pro mě taky česky“.
„Italsky“.
A jaká řeč se vám líbí víc?
„Čeština“.
Kdo s vámi mluví česky?
„Maminka. Táta italsky“.
To, co děti zmínily, tedy že maminka mluví česky a táta italsky, je nejčastější případ dětí s českými kořeny v Itálii. Jejich matky jsou Češky, které se do Itálie vdaly, žijí tam, vychovávají děti, ale nechtějí, aby se zapomnělo na jejich český původ. A tak se scházejí, připravují různé akce pro děti i italské tatínky a v neposlední řadě učí své děti česky - mluvit, psát, ale také vnímat kulturu a zvyky lidí, které čeština spojuje, ať se rozhodli žít kdekoliv ve světě. Spolupracují s českými zastupitelskými úřady i českými centry. Třeba jako s tím v Miláně. Konference se zúčastnila jeho ředitelka Radka Neumannová, která vývoj českých škol v Itálii velmi ocenila:
„Je za tím velký kus práce a pro mě radostí to pozorovat a jsem ráda, že jsme toho byli v Miláně na začátku součástí. Doufám, že se budoucna máme na co těšit a přijímám výzvu na příští rok do Milána“.
Tak tedy za rok v Miláně. Anebo je také možné, že do té doby, vznikne třeba v Itálii další česká škola.