Co si povídala Marie Lucemburská s malým Karlem aneb Jak se učí české dějiny v zahraničí

Rozhovor, ve kterém si Karel IV. povídá se svou tetou Marií nebo výlet do míst, která jsou spojena s českými dějinami - i tak se učí dějepis v českých školách v zahraničí. Pochopit novodobé dějiny pomáhá dětem vyrůstajícím v zahraničí i Ústav pro studium totalitních režimu.

Loňský rok byl rokem Karla IV, schovat se před ním dost dobře nedalo ani v zahraničí. Děti z České školy bez hranic v Ženevě navštívily výstavu, která mapovala Karlovu životní pouť, řada dětí v zahraničí Karla nakreslila a poslala na výstavu do Národního pedagogického muzea a v České škole bez hranic v Paříži se hrálo „skorodivadlo“. Dějepis tam učí Lucie Kubečková.

„Karlovi jsme se věnovali několikrát. Mezi jiným i také v rámci slavnosti čtení, kterou každoročně pořádáme“.

Jak vůbec vypadá slavnost čtení? Jak a kolik se na ní čte?

„Hodně. Propojíme děti ze školy, připravíme program tak, aby se hlavně četlo před i během slavnosti. S těmi staršími kolegyně, která vyučuje český jazyky a literaturu, připravila jednoduchou dramatizaci Karla IV. Děti si musely předem nastudovat různá fakta. Zajímala nás i psychologie těch osobností. Překvapilo nás, jak to děti zaujalo a jak to při závěrečné slavnosti před spolužáky a rodiči předvedly. Šesťáci až deváťáci byli schopní improvizovaně sehrát scénky ze života Karla IV. Třeba o tom, jak teta Karla IV., Marie Lucemburská, pečovala na francouzském dvoře o malého budoucího císaře. To byla samozřejmě kapitola, která u dětí hodně rezonovala“.

Chápu, že děti zaujme téma, které přímo propojuje Francii a Česko. Co ale děláte proto, aby je zaujala i témata, která úplně na první dobrou nesouvisejí?

„I takové věci je zajímají. Mám například zkušenost z dějinami 20.století, pracovali jsme na tématech únorového převratu nebo procesech 50.let. Hodně mi v tom pomohly materiály z Ústavu pro studium totalitních režimů, který didaktizuje materiály na toto období. Takže třeba prostřednictvím filmových ukázek, které jsou zpracovány pro výuku dějepisu na 2.stupni, se daří vytvořit představu o atmosféře jednotlivých období. Také díky tomu rozvíjíme filmovou gramotnost. Snažíme se děti vtáhnout právě těmito materiály nebo také čtením autentických dokumentů. Na to jsou děti z francouzských škol zvyklé. Rozbor dokumentů je základ“.

Vy jste vystudovaná učitelka?

„Jsem, ale shodou okolností jsem se tomu začala věnovat až při pobytu v Paříži. V Česku jsem předtím neměla s učením zkušenost“.

Dokážete srovnat způsob výuky ve Francii a v Česku?

„O francouzských prázdninách se vždycky snažím jít se podívat do škol v Česku, domluvit si někde náslech, podívat se, jak jsou určitá témata zpracována, a snažím se využívat materiály pro české učitele dějepisu. Myslím si, že my, v České škole bez hranic jsme někde mezi systémem českým a francouzským a také se ta výuka dost mění. To, co jsem viděla ve francouzských školách, tak výuka je tam velmi založena na práci s autentickými dokumenty. U nás více převládá chronologický přístup, kdy postupujeme od pravěku k soudobým dějinám. Ve Francii to až tak není, ten předmět je tam navíc propojen se zeměpisem a je to více tematické. Berou se určité fenomény. Třeba nacionalismus napříč historií“.

Takže bychom probrali nacionalismus od Dalimila po dnešek?

„Třeba. Ten přístup má smysl u těch starších dětí. Nám se jeví, že na začátku, u menších dětí, je dobré vytvořit ten chronologický přehled. V České škole bez hranic držíme chronologický přístup, funguje tam učení ve spirále, které se odvíjí od českého rámcově vzdělávacího programu“, říká Lucie Kubečková z České školy bez hranic v Paříži. V rozhovoru s ní padla zmínka o výukových materiálech Ústavu pro studium totalitních režimů. S učiteli v zahraničí by ústav rád spolupracoval i nadále a více, říká Karina Hoření z oddělení vzdělávání:

„Byli bychom rádi, aby nám dali zpětnou vazbu k některým našim materiálům a abychom mohli připravit materiály přesně pro ně“.

Ústav se snaží zpřístupnit dějiny i pro zahraniční zájemce a některé prameny k československým dějinám vydal i v angličtině.

„Tam se ukázalo, a byl to pro mě šok, že 90 procent toho, co můžete použít v české škole, není použitelné v zahraničním kontextu. Nefungují stejně všechny ukázky nebo filmy. Není to pro zahraničí srozumitelné. Ukázalo se taky, že to, co jsme vybrali pro zahraniční publikum, je srozumitelnější i pro dnešní deváťáky. Pro ně je komunismus tak strašně dávno, že k němu nemají vztah, který pro porozumění těm materiálům předpokládáme a očekáváme a který má generace o trochu starší“.

Můžete říct nějaký příklad, kdy jste dopředu měli pocit, že to bude dobré a nakonec to nefungovalo, jak jste předpokládali?

„Překvapilo mě, když jsme studentům, kteří přijeli na Erasmus do Prahy, byli tady první měsíc, dali přečíst článek Kdo je Václav Havel z konce 80.let z Rudého práva. Hodně se tam mluví o jeho rodině, jak byla dříve bohatá apod. Američtí studenti měli pocit, že to může být oslavný článek z amerického časopisu 90. let. V americké kultuře, pokud mluvíte o bohaté rodině a touze po úspěchu, tak je to pozitivní vlastnost, zatímco v pozdně normalizačním Československu to bylo něco, čím toho člověka spíše snižujete“, říká Karina Hoření z Ústavu pro studium totalitních režimů.