Exil.cz - Bílá hora, den poté
Paní Magdaleně se strachy třesou ruce. Jednu malovanou sklínku dokonce už upustila, její střepy ještě leží na podlaze. Musí ale pokračovat dál, a hlavně rychle! V proutěných koších i kožených vacích mizí to nejcennější, co bylo léta chloubou její domácnosti, ale i obyčejné hrnce a otlučená konvice. Není čas vybírat. Tentokrát se nestěhují na rodovou tvrz v Třebívlicích, kam jindy s dětmi jezdívala na léto. Utíkají ze země, aby zachránili holý život. Zítra by už mohlo být pozdě! Stavovská vojska prý včera prohrála bitvu s císařem. Bylo to kdesi za Prahou, kde přesně ale paní Magdalena neví. To ví její tchán Kašpar Kaplíř ze Sulevic, jeden z direktorů českých stavů. Jako by mu tolikrát neříkala, ať se do ničeho raději neplete! Teď jim všem zbudou jen oči pro pláč…
“…tou nešťastnou a krvavou bitvou na Bílé hoře před Prahou svedenou uvalila se na týž národ a vlast naši bída, pád a potlačení dokonalé, z něhož až dosavad Čechové nijak vybřésti nemohli,” píše ve své slavné Historii české kronikář stavovského povstání a pozdější exulant Pavel Skála ze Zhoře. Ačkoliv patřil k přívržencům odboje proti Habsburkům a sám dokonce pracoval v královské kanceláři Zimního krále Fridricha Falckého, s vlastní bitvou nakládá opatrně. Aby nebyl nařčen ze zaujatosti, uvádí ve svém díle různé zprávy a popisy soudobých kronikářů, včetně “pomlouvačných zpráv jezuitů”. Na ideologickou zaťatost a nesmiřitelnost oné doby to je přístup mimořádně prozíravý. Bílá hora je totiž problém. Dnes jsme na ni zvyklí pohlížet národním prizmatem jako na tragédii. A máme pro to samozřejmě vážný důvod, protože 8. listopadu 1620 na několik set let prakticky skončila nezávislost českého státu. Ve skutečnosti to ale může být jen zjednodušená školní poučka. Svědčí o tom i spory předních českých historiků a myslitelů, od Palackého přes Pekaře až po Masaryka, z nichž každý vnímal význam a smysl Bílé hory trochu jinak, po svém. A promítal do něj svůj výklad českých dějin a české otázky. Katolický historik Václav Vladivoj Tomek dokonce píše, že “Veliký převrat, jenž způsobil Ferdinand II., … působil přece blahodárně.” Střední Evropa se podle něj díky porážce českých stavů na Bílé hoře zotavila, dospěla k moudřejší a spořádanější státní správě, vítězství katolické církve vrátilo lidu pravou zbožnost a pevnější základy mravnosti… A teď se v tom vyznejme!
Mimochodem - nebýt porážky na Bílé hoře, sotva by kdejaký vršíček v české a moravské krajině zdobily barokní kostely, které už dnes neodmyslitelně patří k tomu, co vnímáme jako svůj domov. A sotva bychom si na Vánoce poslechli Rybovu Českou mši vánoční Hej, mistře. I to je, přiznejme si, dědictví Bílé hory. To ale víme dnes, z bezpečné vzdálenosti téměř čtyř století. Jak se ale bělohorská porážka jevila jejím přímým účastníkum? Jak ji vnímali den poté? A v dalších týdnech, měsících a letech?
Katolická strana se pochopitelně radovala. Papež Pavel V. dal v Římě sloužit Te Deum. Děkovného procesí se zúčastnil tak horlivě, že ho z toho ranila mrtvice. Radoval se samozřejmě i Ferdinand a vídeňský dvůr. Nejspíš se i hodovalo. O to tragičtější dopad měla porážka na Bílé hoře pro protestantskou šlechtu, rytířský stav i odbojná města. Smutné na tom je, že v tom, jak vůči poraženým rebelům postupovat, radili císaři nejen papežský nuncius a vídeňští jezuité, ale i zdejší katoličtí šlechtici jako Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, duchovní jako kardinál František z Ditrichštejna nebo místodržící Slavata a Matinic, nedávno vyhození z okna Hradu. Nebyli to tedy jen “cizáci”, jak bychom si rádi namluvili. Byli jsme to, jako ještě mnohokrát, i my sami.
Zatočit se všemi těmi rebely nešlo ovšem najednou. Císař, odchovanec jezuitů a odpůrce všech protestantů, tu musel postupovat krok za krokem. Cíl ale byl jasný: vyčistit Čechy i Moravu od luteránů i příslušníků Jednoty bratrské, od všech odpadlíků od víry pravé. Zřejmě to považoval za své poslání, bigotní na to byl dost. - Možná ale stačí jen trochu změnit optiku, s jakou jsme zvyklí se na Bílou horu dívat. Možná si císař jen pragmaticky spočítal, že vyhnáním protestantů z českých zemích vážně naruší dosavadní strukturu stavovské společnosti, a bude tak moci daleko snáze prosadit vlastní absolutistickou vládu. Bez ní by totiž sotva mohl udržet moc nad habsburskými državami v situaci, kdy na Evropu zle dotírali Turci a kdy hrozilo, že se proti katolickým Veličenstvům spojí různá luteránská knížata v Německu a severské země. Ve skutečnosti byla Bílá hora možná jen drobná šarvátka v mnohem větším konfliktu mezi katolickým jihem a protestantských severem Evropy, nebo mezi Španělskem a Anglií. Možná se povstání v Čechách Ferdinandovi velmi hodilo… Na svou optiku jsme ale zvyklí. Proto jen pro rekapitulaci uveďme, jaké následky ta nešťastná Bílá hora měla:
Nejdřív utekli ti, kteří byli ohroženi bezprostředně po porážce stavovského vojska na Bílé hoře. Zimní král Fridrich Falcký i lidé z jeho blízkého okolí, vůdcové povstání, vysocí královští úředníci. Členové direktoria, kteří nestačili uprchnout, byli pozatýkáni a po vykonstruovaném soudním procesu popraveni v červnu 1621 na Staroměstském rynku v Praze. Kazatelé, kteří se hlásili k české konfesi, museli z Prahy odejít do tří dnů. Ti, kteří žili mimo Prahu, dostali k odchodu ze země lhůtu osmi dnů. Profesoři pražské univerzity museli počátkem roku 1622 vydat všechna privilegia a opustit koleje. Univerzitu obsadila armáda. O půl roku později bylo vysoké učení předáno jezuitům a spojeno s jejich Klementinem. R. 1624 pak byli z Čech i Moravy vypovězeni všichni nekatoličtí duchovní.
Laičtí účastníci povstání z řad šlechty, kteří se provinili třeba jen tím, že Fridrichu Falckému zaplatili řádně daně, byli pozatýkáni a jejich majetek zkonfiskován. Díky různým přímluvám u vídeňského dvora a úplatkům se ale po čase mohli dostat na svobodu a výjimečně získat zpět i část majetku. Svou protestantskou víru si mohli ještě načas ponechat. Hůře na tom byli měšťané. R. 1624 bylo vydáno nařízení o obnovení katolického vyznání ve městech a za měšťany mohli být nadále přijímáni pouze katolíci. Ti, kteří si chtěli udržet své živnosti, museli konvertovat také. Nekatolíkům nechal císař ubytovat v domě vojáky - se všemi důsledky, které to pro obyvatele domu mělo.
A v r. 1627 bylo přijato Obnovené zřízení zemské, které členům panského a rytířského stavu nařizovalo, aby do šesti měsíců buď přestoupili na katolickou víru, nebo se vystěhovali ze země. Kdo se snažil tohoto nařízení obejít, dopouštěl se velezrady a mohl ztratit hrdlo i statky. Do exilu odešlo až čtvrt milionu lidí, tedy asi každý pátý tehdejší obyvatel českého království. Elita. Zkonfiskován byl majetek za asi 6 milionů zlatých. - Taková byla, statisticky vyjádřeno, hodnota pomsty Ferdinanda II. za český odboj. Habsburk zradu nezapomínal…
Exulanti mířili hlavně do Lužice a do Saska, také do Slezska a do Polska, ti z Moravy odcházeli do sousedních Uher a na Slovensko. Jen do Saska přišlo podle německých historiků na 150 tisíc lidí. O tom, s čím se potýkali, svědčí jejich osobní výpovědi a dokonce i oficiální matriky. Jen ti nejbohatší se směli ubytovat přímo v Drážďanech, kde sídlil váhavý kurfiřt Jan Jiří. Nový domov tu našli prominenti jako Vilém Kinský z Vchynic, Václav Kaplíř ze Sulevic nebo hraběnka Magdaléna Carettová z Millesima. Nebylo to ale zadarmo, exulanti museli kurfiřta požádat o povolení pobytu a deponovat tu svůj majetek. Jakmile ale takové povolení dostali, nemohli jen tak znovu odejít nebo vyvézt svůj majetek ze země. A jen výjimečně získali pas, který by jim zaručoval, že se mohou beztrestně vypravit do Čech a vypořádat tam své majetkové záležitosti.
Tito prominenti si v Drážďanech pronajímali celé domy. Většina uprchlíků a jejich rodin se ale tísnila v malých prostorách. Vypovídají o tom třeba městské matriky v německé Pirně. Sem přišli například nejbližší příbuzní popravených českých pánů Jindřicha Kozla z Peclinovce, Nathanela Vodňanského z Uračova, Tobiáše Štefka z Koloděj a Bohuslava z Michalovic. A také mnoho pražských měšťanů, kterým v Čechách hrozilo pronásledování. Do Pirny, která sama tehdy měla kolem čtyř tisíc obyvatel, přibyly další dva tisíce uprchlíků. Celé rodiny se tísnily v domech, kde dříve žilo sotva několik osob. Rodina přitom tehdy mohla mít deset i více členů. Počítali se do ní kromě otce, matky a mnoha dětí i prarodiče, sourozenci nebo švagři s rodinami a také služebnictvo. V soupisech, které kurfiřt nařídil vyhotovit, se objevují zápisy jako služka z Čech nebo knecht, míněno čeledín. Bohatší rodiny s sebou přivezly třeba i dvanáct sloužících. To ovšem byly výjimky, většina exulantů při svém odchodu z Čech přišla téměř o všechno.
Exulanti za svůj pobyt v měšťanských domech platili. Není proto divu, že se jejich finance rychle tenčily. Mnohým nezbývalo, než si hledat nové zdroje obživy. Našli se mezi nimi zkušení tiskaři, ševci, tkalci, kováři a další řemeslníci. Jiní si zase otvírali krámky, šenky nebo podle matrik „pracovali za mzdu“. K českým exulantům patřila ale i velká skupina univerzitně vzdělaných mužů – bakalářů, mistrů a doktorů. A na druhé straně mnoho ovdovělých žen, které se přesto dokázaly postarat o své rodiny. Tyto samostatně hospodařící ženy představovaly podle soupisu až čtvrtinu exilových domácností v Pirně.
Sebepodrobnější statistika ale neukáže, jak se Bílá hora promítla do konkrétních životních osudů.
