Ivana Baučič - Bryndzová: Egypt je mou celoživotní vášní
Obrazy insprirované Egyptem představuje na výstavě v Praze Ivana Baučič - Bryndzová. Egypt je její celoživotní vášní. Jedenáct let však strávila v Chorvatsku, kde se vdala, a v Záhřebu studovala výtvarné umění. Svůj talent zřejmě zdědila po dědečkovi.
"Můj dědeček krásně maloval. Byl tramp, hrál na kytaru a ilustroval si zpěvníky. To mě jako dítě fascinovalo, byla to taková rodinná svátost. Já jsem od mala ráda malovala hlavně příběhy. Ještě v sedmé třídě jsem nevěděla, jestli chci být pilotka nebo malířka. Chodila jsem do Svazarmu, létala na Blaníku. Pak jsem se dozvěděla, že pilotky dopravní letadla neřídí, v té době. Zjistila jsem, že létat můžu jedině na vojenské škole, kde bych musela poslouchat. To v žádném případě. Proto jsem se rozhodla pro výtvarné gymnázium Na Pražačce. Do kurzu kreslení jsem začala chodit až v osmé třídě. Byla tam výborná učitelka, která mi během jednoho roku ukázala, co musím umět na přijímačky. Stěžejní bylo, kdy jsem nakreslila tužkou maminky kozačku. Skvěle jsem ji vystínovala. Tehdy vypnuli proud a já jsem ji dokreslila při svíčkách. To jsem měla na přijímačky dokonce i na akademii. Tehdy rodina řekla: v tobě opravdu něco je."
Ivana Baučič - Bryndzová pak vystudovala v Praze výtvarné gymnázium. Další cesta měla vést na Akademii výtvarných umění. Ale osud a láska všechno změnily. Na dovolené v bývalé Jugoslávii potkala svého prvního manžela a rozhodla se studovat v Záhřebu.
"Poprvé jsem přijímačky neudělala. Chtěli akt a portrét, což jsme na střední škole nedělali. Rok jsem se připravovala doma. Kreslila jsem kamarády, kamarádky, akty. Obdivovala jsem svého manžela, který se tam učil strojařinu, a vedle ležela krásná blondýna, kterou jsem kreslila uhlem. Bydleli jsme v podnájmu v malých bytečcích. Na akademii bylo to skvělé, krásně mě přijali. Už jsem v té době slušně mluvila. Já jsem první případ, který přišel z Prahy studovat do Záhřebu do Chorvatska, většinou se snažili dostat do Prahy. Bylo nás 500 uchazečů a brali 24. Když jsem se viděla napsaná nad čarou, tak už jsem měla pocit, že jsem hotový malíř."
Vy jste studovala zároveň i filozofickou fakultu?
"Na čisté malířství brali jen 12 lidí a na směr s filozofickou fakultou jich brali 24, tak byla větší šance. Proto jsem zkusila dějiny umění. Když jsem se byla ptát na přijímačky, tak říkali, že to budou hlavně světové dějiny umění, což jsem měla dobrý základ z gymnázia. Pak tam byla polovina otázek chorvatských umělců. Když se sešla komise, tak zvítězily kresby. Řekli: ona se to doučí, tak ji vezmem."
Setkávala jste se v Záhřebu s českými krajany?
"Několikrát jsem byla v České besedě, ale bylo to takové trošku zkostnatělé. Byla jsem na českém bále. To jsem vzala i kamarády z akademie, líbila se jim tombola. Ale v té České besedě to bylo tehdy nějaké rozhádané."
Když jste vystudovala, tak jste se věnovala i cestovnímu ruchu.
"Cestovní ruch mě zachvátil už při studiích. Většina studentů z filozofické fakulty, kteří studovali dějiny umění, dělala i turistické průvodce. V roce 1989, když tu byla revoluce, přišel kamarád, který studoval bohemistiku a říkal: my nemáme průvodce. Jeli tehdy do Prahy na Den státnosti, to bylo 29. listopadu. Jelo asi 10 autobusů. Takže jsem k tomu přišla jako slepý k houslím. Mě stačila jenom mapa, vědět, kde co je, o tom povídat umím. Takhle jsem přijela do Prahy poprvé jako průvodce. Velice se mi to zalíbilo, byly dobré ohlasy a tak jsem v tom začala pracovat. Žila jsem v Chorvatsku a vozila turisty do Prahy. U nich se jezdí na školní výlety vždycky na pět dní a základní školy jezdí k moři. Tam jsem taky mohla provázet, to byly spíš takové malé dovolené, i když občas si nějaké dítě rozrazilo hlavu a musela se volat pohotovost."
Po roce 2000 se Ivana Baučič - Bryndzová se svým druhým manželem, který je také z Chorvatska, rozhodla vrátit do Prahy. V Česku byla i v době války. Tehdy dělala portréty u Prašné brány.
"To byly zlaté časy. Jezdilo sem hodně bohatých turistů, chtěli vidět Prahu po revoluci. Já říkám, že jsem si vydělala na byt u Prašné brány, tedy malováním portrétů. Ještě jsem dělala miniatury a keramické náušnice. Lidé reagovali skvěle, já jsem tam byla jediná."
Za jak dlouho nakreslíte portrét na ulici?
"Na ulici jsem dělala v uhlu černobílé portréty za dvacet minut, barevné v pastelu za čtyřicet."
A když to má být portrét se vším všudy?
"Na to potřebuju několik dní a když je to v oleji, tak i několik týdnů, aby to schlo. Nejlepší je, když vám model sedí. Hodně lidí si chodí dělat portréty podle fotek. Ale já mám radši, když je to portrét s modelem, protože tam zachytíte ten charakter. V Chorvatsku jsem se musela živit sama, rodiče mi nemohli pomoct. Proto jsem zkoušky musela udělat vždycky v předtermínu, abych už od prvního června mohla být u moře a dělat portréty do konce září. Vidíte přesně charakter různých národů. Když jsem dělala rodinný portrét Dánů, tak ani nemrkli. Když jsem dělala italské děti, tak jsem byla ráda, když si během pěti minut zachytím jejich vzhled. Za chvíli už si tam dítě hrálo s autíčkem a běhalo okolo. Rodiče mu slibovalil čokoládu, pak už i kolo, jenom aby vydrželo při portrétu."
Jak si manžel zvykl v Česku?
"Myslím, že si zvykl, že se mu tu líbí, i mentalita. Mám skvělé kamarády, kteří ho všichni přijali a berou ho i s tou jeho češtinou."
Když jste se vrátila, tak jste měla po roce 2000 tři samostatné výstavy a pak deset let nic. Proč?
"V roce 2001 jsem měla opravdu velkou výstavu na Chodovské tvrzi. To bylo tři týdny před porodem dvojčat. Pak jsem s malými dětmi udělala ještě dvě výstavy. Ale začala škola, kroužky, byla jsem vyčerpaná a čas nějak nebyl. Do toho bylo hodně provázení. Pak už kamarádi říkali: kdy budeš mít další výstavu? A to už mi říkají pět let. Byl u nás Šimon Pečenka, který dělá pořad Na špacíru, taky jezdí za krajany. Mé děti se dívaly, jak poskytuji rozhovor a kreslím. Syn mi říkal: mami, jsem strašně hrdý, že jsi se zase začala věnovat své kariéře. A dcera říkala: nechápu, proč si nedělala ty obrazy dřív. Pak si sama odpověděla: já vím, ty jsi nás musela vychovávat, ale ztráta času. A tak vlastně vznikla současná výstava."
Čekala bych chorvatské pobřeří, moře, a on Egypt. Jak k tomu došlo?
"Chorvatské pobřeží bylo na té poslední výstavě. Egypt mě fascinoval od mala. V roce 1990 jsme na akademii, jak se jezdí na ty několikadenní výlety, dostali od města Záhřeb peníze na to, abychom mohli někam vycestovat na delší dobu. Byla schůze a říkali, že můžeme buď na tři týdny do Londýna, na čtrnáct dní do Paříže nebo deset dní Egypt. Všichni řvali: Egypt! Byl to neuvěřitelný zážitek. Fresky v hrobkách mají opravdu takhle zářivé barvy."
Máte obraz, který je pro vás natolik srdeční záležitost, že byste ho neprodala?
"Mám jich několik. Jsou to hlavně práce z akademie. To už chtěl někdo mockrát koupit, ale to je neprodejné. Do každého obrazu dáte kus sebe."
Když přijde k vám do bytu návštěva, poznají hned, že jsou u malířky?
"Asi ano. Já mám opravdu zdi plné obrazů."
A co děti? Malují taky?
"Jako malí si hodně kreslili, ale takové normální obrázky. Já jsem v tom neviděla nic extra. Najednou v deseti, jedenácti letech začala dcera malovat spíš grafické obrázky, postavy v pohybu, různé boje mezi samuraji. Ona dokáže z hlavy nakreslit pohyb, což já ne. Opravdu tam ten talent je. Syn moc hezky tancuje a chodí do FDS a to je takový hip hop street dance. Dostal se už do soutěžního týmu. Taky hraje divadlo, které vede jejich profesor dějepisu. Hrají Shakespeara, teď Molierova Lakomce. Když člověk vidí to představení, tak je leckdy lepší, než v profesionálním divadle."
