Olga Schmalzried peče krajanům koláče
Olga Schmalzried je předsedkyně krajanského spolku Beseda v Belgii. Nejen spolek, ale hlavně snahu o rozvíjení češtiny, představila na krajanské konferenci v Praze. Do Belgie přišla v 80. letech. Má čtyři děti a za manžela Američana, který se naučil česky. Když v Belgii začínali, zjistila, že dospělí potomci krajanů uměli dobře česky jen zřídka. Po roce 1990 ale zájem o češtinu stoupá. Do Belgie začali jezdit čeští zaměstnanci mezinárodních firem a ti měli zájem, aby jejich děti uměly dobře česky. V roce 2009 tu pak vznikla Česká škola bez hranic. Olga Schmalzried uspořádala mezi krajany a jejich partnery anketu o češtině. Zjistila, že o osud našeho jazyka se nemusíme v nejbližších letech obávat. Partneři všeobecně podporují znalost češtiny u svých dětí kvůli kulturnímu bohatství, kontaktu s českou rodinou i pracovním možnostem. Někteří dokonce litují, že jejich čeští partneři nemluví s dětmi česky dostatečně.
O tom, že se Olga Schmalzried usadí právě v Belgii, rozhodla pracovní příležitost:
"Do Belgie jsem se dostala v lednu 1987, protože můj muž tam dostal práci. Je Američan a původně jsem se vystěhovala do Rakouska. Tehdy pracoval pro americkou firmu ve Vídni. Když tam skončil, tak hledal práci. V Rakousku tehdy bylo složité pro cizince získat práci. Když měli Rakušana, tak dostal přednost. To bylo v době, kdy Rakousko ještě nebylo v Evropské unii. Nakonec našel práci v Belgii. Pro mě to bylo velmi těžké, protože jsem neuměla francouzsky, ale pořád jsem byla ráda, že jsme v Evropě."
Měli jste už děti, když jste jeli do Belgie?
"My jsme měli nejdřív dítě, pak svatbu a pak jsem se stěhovala. Ve Vídni jsme bydleli v domě pod Sokolovnou a Češky jsem znala jen ty, které chodily s dětmi na pískoviště. V domě bylo 13 rodin, z toho dvě byly vídeňské Češky. Vždycky říkaly: co dělá ten Američan s Češkou v Rakousku? Pak jsme se přestěhovali do Belgie."
Našla jste v Belgii brzy nějaké Čechy? Jak vypadal tamní krajanský život?
"Do Belgie jsme se stěhovali se dvěma dětmi. Synovi ještě nebyly čtyři roky, a dceři ještě nebyly dva. Dvě děti se pak narodily ještě v Belgii. Čechy jsem tu žádné neznala, vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu. Neuměla jsem francouzsky, bylo to takové zoufalé. I když jsem pedagožka, tak jsem měla pocit, že moje děti jsou neposlušné, všechny ostatní vypadaly poslušně. Když maminky nemají možnost si popovídat na téma: ano, moje dítě tohle taky udělalo, tak si připadáte takoví ztracení. Nebyl internet, telefon byl drahý. Moji rodiče, stejně jako řada rodin, neměli doma telefon. Tak jsem psala dopisy. Nevěděla jsem, kde se mám pídit po Češích. Pak jsem zjistila, že na druhém konci Belgie je někdo z Lomnice nad Popelkou, což je od nás za kopcem. Přes ně jsem se dopracovala ke krajanskému spolku, ale trvalo to tak rok a půl. Ve spolku byli starší lidé, organizovali asi dvakrát za rok zábavy. Druhou sobotu v měsíci měli schůzky a chodili si hlavně popovídat česky. Byli to starousedlíci. Spolek spolupracoval s Československým ústavem zahraničním, takže sem jezdili legálně. Ve spolku nebyli emigranti, kteří se tehdy drželi stranou. Nějak se to propojilo, až když politika nebyla důležitá. Ale ten spolek byl založen jako nepolitický. Jeho předsedkyně, která to dělala asi 20 let, mi říkala, že na ambasádě byli občas lidé, kteří byli ochotni pomoci a třeba dovolili někomu, kdo emigroval, navštívit nemocné rodiče. Přimlouvala se a občas někoho vstřícného našla. Ale na ambasádě jsem spolek nehledala, protože mě to nenapadlo."
Vy jste pak začala tvořit spolek nikoliv nový, ale snažila jste se přitáhnout víc lidí, pořádat víc akcí.
"Nikdy jsem nechtěla dělat předsedkyni. Jsem spíš předsedkyně, co pro krajany vaří a peče, a ne ta, co sedí za stolem. Vždycky jsem nosila na schůzky koláče. Je pravda, že mě do toho uvrtali. Paní, která dělala předsedkyni přede mnou, byla stará, měla syna vážně nemocného a druhého postiženého. Říkala, že už na to nemá zdravotně. Já jsem to taky nechtěla dělat, ale bylo by škoda, kdyby spolek zanikl. Až po letech jsem se dozvěděla, že spolek má narozeniny ve stejný den jako já. Asi to byl osud. A ve stejný den, kdy mi bylo 44 let, když jsem se stala předsedkyní. Tak jsem si říkala, asi to tak mělo být."
Jak je spolek starý?
"Oslavili jsme 110 let. Musím také říct, že mám muže, který mě v tom podporuje. Miluje Čechy a českou kulturu, jazyk, miluje zdrobněliny. Velmi dobře mluví česky, ne tedy díky mě, ale díky své píli. Můj muž říká, že já jsem víc Češka, než je papež katolík. Když se s někým dám do řeči, tak hned propaguji Českou republiku a český jazyk, hodně to prožívám."
Co všechno ve spolku děláte?
"Od samého začátku se dělaly akce pro děti. Byl Mikuláš, dělají se taneční zábavy. V Belgii je teď ještě další spolek, který založili lidé, kteří pracují pro evropské instituce, protože mají trošku jiný životní standard a styl, ale spolupracujeme. Zveme divadla z České republiky, děláme tematické schůzky, já tomu ráda říkám dýchánky. Sejdou se tu lidé, kteří se třeba neznají. Povídáme si například o tom, jaké byly začátky v Belgii, o emigraci. Pak máme akci, se kterou jsem přišla já. Zjistila jsem, že lidé neumějí dělat vánočky a kynuté těsto. Proto druhou sobotu v prosinci se u nás sejde dvacet lidí. Každý si přinese ingredience, udělá těsto, čeká až to vykyne. Mezitím si povídají. Jsou tam lidé přes osmdesát let, třeba pan Zábrodský, který byl reprezentant Československa na olympijských hrách v Chamonix. Ten dělá těsto na dvě vánočky. Pak tam jsou mladí s dětmi, kde třeba sedmileté dítě také plete. Lidé to prožívají, je to moc hezká akce. Někteří chodí opakovaně, jiní přijdou noví. Trvá to od deseti od rána do půlnoci. V květnu pak chodíme klást věnce, máme tam hřbitov, kde jsou čeští a slovenští vojáci. Jednou za dva roky děláme procházku po Bruselu, aby ti nově příchozí měli výklad v češtině. Asi jednou za rok děláme víkendové výlety. Byli jsme společně v Lucembursku, v Bruggách, na jihu Valonska."
Vy jste se zmínila, že se spolek rozdělil, že byl dřív československý, ale pořád k vám Slováci chodí. Jaká je situace teď? Budou zakládat svůj vlastní?
"Oni chtějí. Je tam skupina mladých Slovenek a chtěly by dělat pro děti slovenské tradice. Půjčovali jsme jim třeba oblečení na Mikuláše. Radíme jim, koho by měli oslovit. Teď už je konečně trochu bere na vědomí stálé zastoupení Slovenska. Je tam taková nedůvěra, pokud není spolek oficiální. Bohužel předsedkyně byla jen formální, volby nevypsala a pak se vrátila na Slovensko. Je to velká škoda. Ale hodně Slováků chodí k nám právě na dětský den, na Mikuláše. Chodí i na víkendové výlety. Vztahy jsou pořád velmi hezké a přátelské. Nemáme problémy mezi Čechy a Slováky."
Co vaše děti a čeština?
"Když jsem čekala první dítě, tak jsem měla jet do Rakouska. Říkala jsem si, že německy bude muset umět. Nenapadlo mě, že nebudu v Rakousku. Tatínek je Američan, tak angličtina, taky samozřejmě čeština. To byl třetí jazyk. Na počátku 80. let se bilingvismus nebral jako něco pozitivního. Někteří psychologové doporučovali učit jazyky postupně. Já jsem anglicky uměla dobře, ale mluvit s vlastním dítětem anglicky mi přišlo nepřirozené. Jak mu říkat mu něžnosti, básničky, písničky? Dělala jsem si starosti. Ale když se narodil, tak tahle otázka ani nevznikla. Na něj jsem mluvila zásadně česky. Když později přišly děti třeba ze školy, tak mi řekly, co dělaly ve francouzštině, protože třeba nevěděly, jak se to řekne česky. V pubertě mluvily francouzsky i na mě. Já jsem jim odpovídala česky, a když jsem se naštvala, tak jsem na ně mluvila francouzsky. Děti mě potom řekly, že nechtěly, abych na ně mluvila francouzsky. Věděly, že jsem naštvaná. To bylo dobře, protože si to spojily s tím, že mají mamku spokojenou, když je Češka. Dvě mladší děti byly rok v české škole. Syn byl v primě jeden rok, a dcera byla v oktávě po maturitě v Belgii. Mluví dobře, ale nemají takovou slovní zásobu. Také pomohlo, že k nám jezdila moje mamka a byla u nás tři měsíce. Četla jim a tak češtinu slyšely. Když se narodil nejmladší syn, já jsme měla za pět let tři děti a pak ještě po šesti letech jednoho, tak jsem ostatním říkala: musíte na něj mluvit česky. Jinak mezi sebou mluví ve francouzštině, kde mají větší slovní zásobu. Když jsem dělala anketu, tak moje děti odpovídaly taky. Můj syn mi na otázku, jestli taky budou s dětmi mluvit česky, odpověděl: asi ne, nauku češtiny nechám na babičce. Dcera napsala: částečně ano. Chtěla by, aby děti prožily to, co prožila ona, protože pohádky v jiných kulturách takové nejsou. Chtěla by, aby tento svět poznaly, ale nechtěla by, aby byly mimozemšťané, jako ona. Naše děti se cítí jako Evropané, necítí se úplně jako Češi, necítí se úplně jako Belgičané. Svoje místo si budou muset najít až budou starší, ale kořeny budou mít asi v Belgii. A jednu dceru mám v Americe."
Vy jste zmínila pohádky. Jak se liší belgické pohádkové postavičky od českých?
"V Belgii je hlavně známý komiks. Jsou tam Šmoulové. To je belgický autor. Nebo Tintinova dobrodružství. Klasické hrané pohádky s princeznou nemají. Navíc belgická kultura je hodně rozdělená, frankofonní a vlámská jsou jiné. Pohádky jsou většinou Disney. Já bydlím ve frankofonní části blízko Waterloo a tam se promítala už v 90. letech třeba pohádka Jak probudit princeznu s titulky, ale to spíš byl kinoklub, ne v běžných multikinech, tam český film vidět není."
