Dramatický příběh rodiny Pořízkových ožívá v knize Martiny Formanové
Nabídku českých knihkupectví před nedávnem rozšířila kniha spisovatelky Martiny Formanové Případ Pavlína. Vypráví životní příběh světové modelky Pavlíny Pořízkové a jejich rodičů Anny a Jiřího. Když byly Pavlíně tři roky, její rodiče emigrovali. Trvalo jim šest let dostat dceru ze země. A takhle Martina Formanová v rozhovoru pro Český rozhlas vzpomíná na první setkání s nimi:
"Začali jsme mluvit o okolnostech jejich odchodu. Měla jsem pocit, jako bych to prožívala s nimi. Proto taky v knížce podvědomě začínám čtyřmi dny před tím, než utečou. Myslím, že je důležité, aby člověk poznal jejich svět a povahy. Když odcházeli, tak myslím, že ani nevěděli, jestli vůbec přejdou hranice. Myslím, že to byl takový pokus podívat se, jestli to jde a najednou byli už za tou "čárou", neměli pasy. Pak přišlo opravdové drama, když se ukázalo, že to vůbec nebude jednoduché získat dcerku k sobě."
Vyprávění začíná útěkem Pavlíniných rodičů v srpnu 1968 z tehdejšího Československa okupovaného vojsky Varšavské smlouvy. Sám nakladatel Aleš Lederer uvedl, že vůbec netušil, co všechno rodina Pořízkových tehdy prožila. Pořízkovi totiž odjeli na motorce, bez věcí. Pavlínu nechali u rodičů a věřili, že se jí podaří dostat ven. V Československu jim zabavili majetek a odsoudili je za nedovolené opuštění republiky. Opakovaně žádali československou vládu, aby dceři povolila odjet za nimi, avšak bezvýsledně. V roce 1971 zahájili hladovku, měli podporu švédských občanů i médií, ale ničeho nedosáhli. V zoufalství vyslechli nápad švédských pilotů, že dceru unesou. První pokus ztroskotal na tom, že se s Pavlínou nedomluvili, podruhé bez vědomí manžela letěla tehdy těhotná Anna. Státní bezpečnost však o akci věděla, piloty i Annu zadržela a ve snaze rozbít rodinu jí umožnila návrat k rodičům a dceři. Zastaveno bylo i její trestní stíhání. Martina Formanová čerpala v knize i ze spisů StB:
"Tam byly věci, které já bych si v životě nevymyslela, protože bych si řekla, která těhotná ženská by měla odvahu dělat něco takového. Nebo třeba Annin přístup k StB, jak odpovídala. Byla strašně statečná."
Jiří Pořízka se znovu za pomoci švédských kolegů pokusil o únos, ale upravené automobily odhalili pohraničníci. Anna znovu žádala o vystěhování za manželem, dostala ho až v roce 1974. Pavlíně bylo tehdy devět let a otce neviděla šest let. Rodiče se ale po setkání celé rodiny brzy rozešli.
Celá rodina se však sešla spolu s Martinou Formanovou na křtu knihy v Praze, kde přiblížila, jak kniha vznikala:
"Pavlína mi začala vyprávět o svém životě. Aniž jsem kdy měla nějakou touhu psát biografii někoho slavného, tak jsem zjistila, že příběh jejích rodičů, jejího mládí a dospívání je pro mě tak strašně strhující, že jsem si opravdu nemohla pomoct a musela jsem ho začít psát. Nejdřív jsem ho vyprávěla každému na potkání, v taxíku, kamarádkám, rodině, nikoho jsem nešetřila. Pak jsem si uvědomila, že by bylo dobré ho povyprávět víc lidem. Zavolala jsem Pavlíně a paní Anně a dala jsem se do psaní. Teď bude na vás, jestli vás ten příběh bude taky tak zajímat a bavit, jako bavil mě."
Pavlína Pořízková s napsáním knihy souhlasila:
"Když se mě zeptala, jestli to může napsat, tak jsem říkala: klidně, stejně ten příběh každý zná. Ale měla by ses obrátit na moji mamku, protože já o tom tolik nevím. Takže se obrátila na mamku a tady ji máte."
"Je to pro mě neuvěřitelné, že jsem z části byla inspirací k této knize a mám radost, že to byla Martina. Věděla jsem, že ona je ta pravá osoba, která ten příběh může napsat,"
dodala paní Anna. Právě vyprávění přímých účastníků bylo pro Martinu Formanovou neocenitelné:
"Myslím si, že jsem měla unikátní možnost, že jsem mohla mluvit jak s paní Annou, tak s panem Jiřím, měla jsem informace od Pavlíny. Jela jsem do Prostějova, tam jsem si to prošla. A pak jsem ještě čerpala z archívů Státní bezpečnosti. To bylo zajímavé, zjistila jsem, jak se v té době vedly výslechy, to jsem neznala."
Při křtu knihy zavzpomínala Pavlína Pořízková i její maminka na své pocity při návratu do Česka.
"Já jsem tady měla krásné dětství. Možná babička stála někde fronty, ale já jsem to jako dítě nechápala. Já jsem Česko milovala, milovala jsem Prostějov, a když jsme odjeli, tak jsem nevěděla, že se nesmím vrátit nazpátek. Když jsem to pochopila, tak to pro mě bylo hrozně sentimentální a bolelo to. Po revoluci mi všichni v Americe říkali, teď můžeš zpátky domů. Já jsem říkala, mám radost, ale jsem zaskočená. Připomínalo mi to situaci, jako kdyby vám umřel někdo, koho máte rádi, oplakáte ho a za patnáct let ho uvidíte v televizi. Já jsem nevěděla, co s těmi pocity. Pak jsem byla v Prostějově. Mé sestřenici Haně jsem říkala, že musím jet všude, kde jsme chodily. Bylo to strašně sentimentální."
"Nebyla jsem schopná se vrátit asi dva roky. Měla jsem ty samé pocity, co Pavlína, bylo to šokující, ale dnes se vracet do České republiky a do Prahy je báječné. Je jiná atmosféra, je to nádherné,"
dodala maminka Anna. Byl to manžel Martiny Formanové, známý režisér Miloš Forman, který řekl, aby knížku napsala. A možná z knihy vznikne i film.
"Uvidíme, musím říct, že se to nabízí, protože ten příběh je úžasně vizuální. Navíc tam máme tři krásné protagonisty - otec filmový herec, půvabná modelka a Pavlína, která se stane světovou modelkou. Úplně se to nabízí. Já už na tom pracuju."
Pavlína Pořízková byla první česká modelka, která se ve svém oboru dostala na nejvyšší posty. Když žila rodina ve Švédsku, objevili Pavlínu pro modeling. Měla přes 500 titulních stránek módních časopisů a svého času nejvyšší kontrakt s kosmetickou firmou Estée Lauder. Její tváří byla deset let. Přehlídková mola začala zvolna opouštět v 90. letech. Už třicet let je jejím manželem Rick Ocasek a má dva syny.
"Ona si umí ze sebe dělat legraci a taky z toho, že stárne. Nevím o druhé ženě, která se živila krásou, a vůbec si nedělá žádné zásahy, žádné injekce, vyplňování nebo zmražování. Vypadá skvěle. Teď jsem s ní zažila focení. Přijde na plac a to člověk pochopí, jak to vypadá, když to někdo umí, naprosté dynamo. Myslím si, že měla štěstí, že začala u Johna Casablancase, který vytvořil titul supermodelka. Každé modelce dal nějaký příběh. Lidé si zapamatovali jejich jména a sledovali jejich životní příběhy, "
říká Martina Formanová, která dnes žije s manželem na farmě v Connecticutu, ale často jezdí do New Yorku.
"Jednu chvíli jsem si říkala, co já tady dělám, vždyť jsem takový městský člověk? Ale najednou jsem pochopila, jak to všechno do sebe zapadlo, že je to skvělé pro děti. Myslím, že i to psaní přišlo s tím, že nejsem tolik rozptylovaná, jako bych byla v Praze nebo v New Yorku. To by byla vernisáž, kamarádka, pořád by se něco dělo a někam chodilo. Psaní mě baví, ať je to nějaký humoristický příběh nebo román, jako v tomto případě a dává mě to obrovský pocit uspokojení. Zjistila jsem, že mě nejvíc baví psát humor. Možná na to mám i talent, dostávám moc hezké dopisy, speciálně na knížky, které jsou humoristické. I sama humor vyhledávám. Mám třeba období, kdy vůbec nechci poslouchat zprávy, televizi, ten nápor špatných zpráv. V autě mám tři stanice, které vysílají jenom humor a hudební stanici, kde hrají zamilované písničky. Mám ráda pozitivní energii a snažím se tím obklopovat. A musím říct, že to občas není lehké."
Martina Formanová vystudovala scénáristiku na FAMU, napsala už šest knih a dva scénáře. Ráda se v Americe setkává s dalšími krajany:
"Nedávno jsme měli skvělou návštěvu. Přijeli Jiří Lábus, Olda Kaiser, Dáša Vokatá. Nemuseli jsme jít do žádného divadla, kde vystupovali, protože jsme měli nádherné vystoupení doma. Setkáváme se s Petrem Sísem, ten bydlí kousek od nás a se spoustou krajanů. Chodí samozřejmě i Američani, ale je hezké, když přijde někdo z Česka a přiveze zprávy a drby. Když jsem s Milošem začala žít, tak jsem si říkala, proč nejít zpátky, když už pominuly důvody, proč odešel. On mi vysvětloval, že už se jednou vykořenil, přesadil někam jinam, kde už zapustil kořeny. Místo odkud odešel se mezitím změnilo, on se změnil, byl by to další velký zásah do jeho života a proto to nechce. Já jsem tomu nerozuměla. Teď to dovedu pochopit. Jsem v Americe dvacet let. Do Česka přijedu ráda, miluju to tady a mám tu kamarády, ale vím, že už jsem přesazená. Přijedu sem a není to takové, jako když jsem tu žila. Dneska už to dovedu líp pochopit."
