Česká a italská škola? Chybějí jídelny, pobyt venku i výlety, říká Helena Schwarzová
V Itálii funguje hned několik českých škol. Ta nejjižnější je v Neapoli. Děti, které do ní chodí, nečeká jen výuka češtiny, ale třeba i každoroční tábor u moře, kde nechybí ani klasické hledání pokladu.
S ředitelkou Helenou Schwarzovou jsme natáčely rozhovor na rušné boloňské ulici, kde se na jaře sešly všechny české školy v Itálii na svém tradičním setkání. A povídaly jsme si nejen o škole, ale třeba také o tom, jak se liší česká a italská výchova.
Vaše škola byla první česká škola v Itálii?
„Ano. Založila jsem ji poté, co jsem se v Praze zúčastnila metodického školení, které nabízelo ministerstvo zahraničních věcí spolu s dalšími organizacemi. Tam jsem dostala chuť a sílu jít do toho, dozvěděla jsem se o českých školách bez hranic, takže jsem hned po návratu zkontaktovala i díky honorárnímu konzulátu v Neapoli, kde pracuji, různé maminky a přihlásilo se mi asi deset dětí a takhle jsme začali. Vyšlo to a vychází to stále. Počet dětí není velký, držíme se okolo deseti, ale vzhledem k tomu, že Češek v Neapoli není mnoho, tak je to docela úspěch“.
Říkáte Češek. Jde tedy o klasický model česko-italské rodiny, kdy se žena vdala do Itálie?
„Ano. Jde o paní, které jsou tam vdané. Za prací do Neapole nikdo nejde, je tam obrovská nezaměstnanost, takže občas se ještě objeví nějaká studentka na výměnném pobytu. Ale za dvacet let, o kterých mohu mluvit, přišli na konzulát tak dva muži oproti asi dvěma stům ženám, které se do Neapole a okolí vdaly“.
Co tam přivedlo vás?
„Jako všechny. Jsem vdaná za Itala. Šla jsem tam kvůli rodině, když se pak narodily děti, už jsem tam zůstala. Člověk si zvykne, ale je to tam prostě jiné, to se týká i škol“.
V čem je to jiné? Vašeho muže jste znala, překvapila vás pak jeho rodina nebo vůbec Neapol a Itálie?
„Co se týče rodiny, to proběhlo dobře, protože nemám typickou tchýni, která by se montovala do života. S rodinou jsem problémy neměla. Ale život je tam opravdu jiný. Odmalička jsem chtěla dělat učitelku, vystudovala jsem a o to více jsem pak vnímala díky svým dětem italskou školu. A mezi ní a školou českou je značný rozdíl. Moje děti chodily do školy, kde z jednoho patra normálního obytného domu byla udělaná škola. Bylo tam více než pět tříd, žádná tělocvična, žádná jídelna“.
Oni vůbec necvičí?
„Necvičí a maminky jsou hodně opatrovnické, takže když jsem řekla dětem, že je hezky a může se jít ven, tak se jiní rodiče děsili“.
Je to tedy opačný trend než je nyní v Česku, kde mají velkou oblibu lesní školky.
„Úplně opačný. Děti tady mají raději zavřené. Ani školní výlety se moc nenosí, koná se tak jeden za rok a někteří rodiče děti ani nepustí, protože se o ně bojí“.
Měla jste pocit, že vaše děti jsou vychovávány jinak ty, které mají oba rodiče Italy?
„To jsem měla a říkají mi to i Italové. Na děti jsem mluvila česky, jen pokud u toho byl nějaký Ital, tak italsky. Nikdy se za češtinu děti nestyděly, někdy mi třeba i před italským kamarádem česky odpovídaly. V italské škole jsem měla štěstí na jednu paní učitelku, která po mě o Vánocích chtěla, abych děti naučila českou koledu“.
Když jste viděla italskou výchovu, o čem jste si říkala: tak to dělat nechci?
„Italské děti jsou více rozmazlené. Maminky mají často k ruce babičky a paní na hlídání a i z toho rozmazlování plyne. Když je maminka vidí chvíli, nechce hned něco řešit a zabývat se dětmi. Řekla bych, že se tady hledá vždycky jednodušší cesta. Maminky jsou na ně strašně milé, ale výchova a trochu ´pádná ruka´ tam chybí. Když jsme byli třeba s italskými známými na dovolené a moje děti něco udělaly, tak jsem jim česky vynadala. A maminky mi pak říkaly, že je to musím taky naučit. I děti Češek, co teď učím, jsou vychovanější. Je vidět, že jim občas rodiče i zakážou něco dělat, není to ta hodně volná výchova, na kterou my ještě doteď nejsme zvyklí“.
