Jižní Morava ve Skotsku - ideální země Paula Millara
Otec Paula Millara sloužil za války u 311. perutě. Do Československa se už nevrátil, zůstal ve Velké Británii. Ta se o mnoho let později stala i domovem jeho syna.
Paul Millar žije od 60. let ve Skotsku, působí tam jako český honorární konzul, je autorem knížky Skotsko po česku: Neturistický původce a stál u zrodu památníku československým parašutistům v Arisaig. Paul Millar je jedním z letošních laureátů ceny Gratias agit. V našem povídání jsme začali rokem 1968.
„To byl zajímavý rok. Pro mě byl zásadní v tom, že jsem s rodinou odcestoval, podotýkám legálně, do Velké Británie, kde na mě čekalo zaměstnání. Poté jsem se rozhodl tam zůstat a nevrátit se“.
Ve Velké Británii žil v tu dobu váš otec...
„Otec ještě žil. Po válce tam zůstal proto, že nevěděl, do čeho by šel, pokud by se vrátil do Československa. Po válce nastoupil do práce v Československém institutu, kde byl ředitelem bývalý tajemník prezidenta Beneše, který si je v únoru roku 1948 svolal a řekl jim: tak nás zrušili, máme se vrátit domů. Poraďte si, jak umíte. Já osobně odjíždím do Edinburghu, kde jsem dostal místo profesora astronomie. Otec pak nastoupil v lesním úřadě, který se stará o správu státních lesů. Je zajímavé, že se dostal k lesu, který byl obklopený různými letišti, tak říkal, že si připadá jako doma. A navíc: rostly mu tam houby, které Britové nesbírají, a jeho kolegové ho považovali za potenciálního sebevraha“.
Trvá tato britská fobie z hub?
„Absolutně. Skotsko oplývá houbami. V mé další knize si o tom budou moct čeští vášniví houbaři, Česko je patologicky orientováno na houby, přečíst“.
Kdy jste se vy dostal do Skotska?
„Hned v roce 1968. Já jsem přijel do Cambridge, kde žil můj otec. Říkám já, ale my jsme byli tři, tak musím říkat my, odešel jsem s manželkou a dcerou. Další den jsem navštívil známého, který pracoval ve stejném oboru. Ptal jsem se, jestli neví o místě a on mi doporučil, že v Edinburghu hledají někoho v mé specializaci. Já jsem tam odjel na pohovor, místo jsem dostal a během týdne jsem byl zaměstnán, což byla velká výhoda“.
Jaká vůbec je vaše specializace?
„Já jsem obyčejný sedlák. Ve své duši a srdci jsem sedlák. Jinak jsem se věnoval vědě zemědělské a z ní pak oboru živočišné výroby“.
A máte rád zvířata?
„Absolutně“.
Která nejvíce? Skotský náhorní skot?
„Já mám nejraději kozy. To je nesmírně chytré, inteligentní zvíře. Studoval jsem je po celém světě a hodně jsem se věnoval otázkám výroby textilních kozích vláken, což je kašmír. Napsal jsem vůbec první soubornou práci o kašmíru, která kdy byla publikována. Zcestoval jsem Sibiř, Mongolsko a Čínu. A všude tam jsem pozoroval hlavně ty kozy“.
Zmínili jsme rok 1968. Co rok 1989? Nakolik byl přelomový pro člověka, který žil ve Skotsku?
„Pozorovali jsme to s napětím. Myslím, že jsme si společně s většinou občanů Československa vydechli úlevou. Bylo to nesmírně dramatické“.
Vy jste se potom na čas vrátil...
„Já jsem na čas dojížděl“.
Dolétal.
„Dolétal, ale i pak dokonce dojížděl. Někdy jsem jel autem. Docent Šimečka mě angažoval ve skupině zahraničních poradců prezidenta Havla. Vašek Havel, nebo jestli chcete Véna, měl o zemědělství představy romantické, nikoliv reálné. Nám se ale podařilo trochu té reality do nich zavést. Kromě toho jsem měl styky ve veterinární sekci na ministerstvu zemědělství a potom jsme organizovali přísun skotské genetiky do České republiky. Dodneška to v podstatě funguje. Ať si lidé říkají, co chtějí, tak aberdeen-angus je jenom ten skotský a nikoliv argentinský“.
Máme se Skoty něco společného?
„Náklonnost k alkoholickým nápojům. To si dělám legraci. Ale v podstatě nic moc společného nemáme. Slovan je úplně jiný člověk, než Kelt. Oni jsou národ zachmuřelý, zatímco my jsme, alespoň si myslím, veselí lidé. Už jsem jednou někde říkal to, že kdybych mohl do Skotska přenést jižní Moravu, tak bych byl strašně spokojený. Skotsko není vlídná země, naopak je dost tvrdá. Na celém světě existuje jenom jediná vlídná země, a to je jižní Morava“.
Vy jste letošním laureátem ceny Gratias agit. Potěšilo vás to ocenění?
„Spíš mi to polichotilo. Když slyším slovo laureát, tak si vždycky vzpomenu na jednu karikaturu mého oblíbeného pana Renčína. Je na něm takový veliký psací stůl, za ním sedí zachmuřelý aparátčík a před ním stojí takový malinký človíček a říká: Laureát státní ceny? Když to musí bejt, tak prosím, ale nikomu to neříkejte“.
Tak to vám nesplníme.
„Ale samozřejmě mě to potěšilo. Je to nejen polichocení, ale i ocenění toho, co všichni ti, kteří cenu převzali, pro Českou republiku v zahraničí dělají“.
