Kateřina Janouchová: Jsem zvyklá stát na barikádách

janouchova_katerina.jpg

Švédská spisovatelka s českými kořeny Kateřina Janouchová se vminulosti proslavila svými knihami o závislosti nebo o sexu. Jako prvníautorka ve Švédsku například otevřeně psala o tom, jaké je soužitís notorickým alkoholikem. V letošním roce však vzbudily rozruch hlavnějejí názory na to, jak by se měl Západ chovat vůči migrantům. VeŠvédsku její kritická slova vyvolala doslova zemětřesení napolitické scéně. Dcera bývalého disidenta, signatáře Charty 77 azakladatele stejnojmenné nadace Františka Janoucha si ale za svýminázory stojí.

Otázka na úvod: jste semetrika?


Tak určitě jsem žena umíněná a říkám, co si myslím. Nemám
problémy se s někým pohádat. Nebojím se konfliktů.


Jak k tomu došlo? Má na tom svůj podíl i emigrace?

My, tedy já, synové i dcera, říkáme, že jsme z disidentské
rodiny. To nás myslím nejvíc ovlivnilo. Největší vliv měl můj
táta, který vždycky protestoval a odmítal se zařadit do houfu a dělat
to, co ostatní. Vždycky šel svou vlastní cestou a to je myslím ta
největší inspirace.


Jsme vysílání pro krajany, takže se samozřejmě nevyhnu ani otázce,
na kterou jste už mnohokrát odpovídala. Jaká byla vaše cesta do exilu?
A jaké bylo vaše sžívání s novým prostředím? Vám bylo deset let,
když vaše rodina odešla z Československa. Jak jste vlastně odcházeli?
V roce 1974 už pro lidi, jako byl váš tatínek, nebylo tak jednoduché
nasednout do trabanta odjet.


Ve skutečnosti to bylo tak, že se tu táty chtěli zbavit. Při
jednom výslechu mu řekli něco v tom smyslu: a proč teda neodjedete?
Táta řekl, že to přece nejde, oni mu ale řekli: zkuste to! Podejte si
žádost. Táta podal žádost a oni mu to povolili, takže jsme
odjížděli víceméně legálně. Sbalili jsme si věci a pak jsme se
loučili, s rodinou, se známými, s Prahou. To bylo hodně drásavé,
protože jsme odcházeli navždy. Bylo nám řečeno, že se už nikdy
nevrátíme. Tátovi taky sebrali české občanství. Nejdřív jsme byli
rok v Dánsku a pak mu ho vzali, takže musel ve Švédsku požádat o
politický azyl.


Jaké to je pro desetileté dítě loučit se s kamarády s tím, že je
už nikdy neuvidí?


Bylo to šíleně smutné. Já jsem měla velmi ráda svou třídu i
svou učitelku. A pak samozřejmě svou rodinu, babičku, tetu, bratrance.
Babičku jsem pak už nikdy neviděla, protože ta umřela, takže jsem se
s ní už nikdy nesetkala. A to mi bylo hrozně líto. Po sametové
revoluci bylo neuvěřitelné, že se najednou hranice otevřely a my jsme
mohli v pohodě jet zpátky.


Vaše první zážitky ve Švédsku nebyly zrovna nejhezčí. Děti jsou
podle vás kruté…


Děti jsou velmi kruté, a když jsou všichni stejní a přijde
mezi ně někdo cizí, tak jsou k němu někdy velmi zlé a nepřijímají
ho. Řekla bych, že to je i ve Švédsku. I když Švédové jsou hodně
štědří a chtějí každého přijmout, tak přece jen nejste do
společnosti přijatá automaticky. V něčem jsou hodně uzavření.
Přijmou vás na povrchu, ale ne úplně. Všichni jsou rádoby tolerantní
a všechny přijímají, pak se na vás ale stejně dívají jako na
někoho zcela cizího. Je to společnost, která má své tradice a
všichni jsou zvyklí na jeden styl života. Můžou vás přijmout, je to
ale jen povrchní přijetí. Možná je to v Čechách ale taky tak, sice
vás přijmout, ale nevezmou vás úplně do rodiny.


To je zvláštní tím víc, že o Švédech se mluví jako o otevřené
společnosti, která byla vždycky vstřícná vůči migrantům. Jak
dlouho vám trvalo, než jste se tam začala cítit aspoň trochu dobře?


Já jsem se tam cítila brzy dobře. Velmi rychle jsem se naučila
švédsky. Už v dětství jsem pochopila, že řeč je klíč ke
společnosti. Že se prostě musím naučit mluvit velmi rychle švédsky,
protože když nebudu, všichni pochopí, že jsem cizinec. A pak se ke
mně budou chovat jako k cizinci. Takže když se chci zařadit do
společnosti, musím mluvit perfektně švédsky.


Kateřina Janouchová se naučila švédsky natolik dobře, že se nakonec
stala jednou z nejznámějších švédských spisovatelek. K literatuře
ostatně měla odmalička blízko.


Táta vždycky psal, dědeček psal, babička psala... Můj
příbuzný je spisovatel František Langer. Vyrůstala jsem v rodině, kde
bylo vždycky hodně knih, hodně se psalo, debatovalo, intelektuálně se
diskutovalo, takže jsem psaní dostala s mateřským mlékem. Hodně mne
taky vedli k tomu, abych četla knihy. Vztah k literatuře v mé rodině
byl velmi, velmi intenzívní, takže mne to hodně ovlivnilo.


Jaká je ta dvojkolejnost, publicistika a klasická beletristická práce?
Jak se u vás navzájem prolínají?


Já mám ve své práci obě tyto cesty. Zaprvé mne velmi zajímá
naše doba a jako žurnalistka si vybírám z toho, co se děje kolem mne.
To pak ale zase převádím do svých románů a používám to tam.
Myslím, že je to dobrá kombinace. Teď mám vlastní časopis na webu a
tam píšu o naší době, co se děje, dělám rozhovory s lidmi atd. Mne
to stimuluje, protože psát jenom beletrii je trochu izolované od
společnosti. Na druhé straně pouze žurnalistická práce může být
taky jednotvárná. Pro mne je ta kombinace ideální, protože můžu
dostat to nejlepší z obou světů.


Témata, kterým se věnujete, vzbudila určitou senzaci. Na svém
začátku možná víc než dnes, doba se přece jenom změnila. Napsala
jste román o těch nejosobnějších zkušenostech ze soužití s
alkoholikem, otevřeně píšete o sexu. Jakou odvahu to vyžaduje? Musela
jste překročit určitou hranici v sobě, jakási tabu? Nebo je švédská
společnosti natolik otevřená, že jste je tam třeba ani nikdy
necítila?


Já jsem zvyklá stát na barikádách. To je možná kvůli mé
disidentské rodině, ničeho se nebojím a můžu mluvit, o čem chci. A
sex je vděčné téma, protože vždycky někoho vyprovokuje. Závislost
je taky vděčné téma, ale tato témata jsou pořád ještě
nekontroverzní. Až teď je tu téma migrace, integrace a asimilace, a to
se ukázalo být hodně kontroverzní. Možná jinde není tak
kontroverzní, ale ve Švédsku to bylo vždy velmi choulostivé, takže
jsem vlastně našla třetí téma.


Můžete tuto kauzu trochu přiblížit? Vy jste se kriticky vyjádřila k
migrační politice ve Švédsku. V jakém slova smyslu a jaké to mělo
důsledky?


Začalo to vlastně tady v Čechách, kde jsem v lednu dala rozhovor
televizi DVTV. Jeden švédský novinář českého původu se kvůli tomu
rozhovoru velmi rozčílil a začal mne obviňovat, že jsem ruský
dezinformátor, že to není pravda a že to tak vůbec nevypadá.


V čem konkrétně byla kritika, kterou vy jste vznesla?


Kritika byla v tom, že Švédsko nezvládlo masovou imigraci, a to
si pořád myslím. A myslím, že to, jak se Švédsko chová v těchto
otázkách, je velmi nezodpovědné. Je to nezodpovědné vůči těm, kdo
ve Švédsku žijí, i vůči těm, kdo tam přicházejí. Švédsko
vlastně neví, kdo tam přišel, proč a jak. Jsou v tom samozřejmě i
různé ekonomické otázky, o tyto lidi se musíme postarat a nabídnout
jim dobrý život, když už tu jsou. To se ale taky nezvládá. Je v tom
hodně, hodně problémů.


Je to názor, který ve veřejném mínění mezi obyvateli převažuje,
nebo se proti němu staví většina Švédů?


Řekla bych, že v tom jsou rozpolcení. Dříve jako by všichni
museli mít názor, že vstřícnost vůči migrantům schvalují. Teď se
proti tomu ale lidé víc a víc bouří. Dříve byli Švédi pozitivně
nakloněni tomu, aby se přijímalo hodně uprchlíků, teď ale jejich
počet klesá. Víc lidí si myslí, že jich máme brát míň. Je to i z
toho důvodu, že tam přichází hodně lidí, kteří nemají azylové
důvody. Azylový systém přece vznikl v jiné době, kdy to vypadalo
jinak. Teď se to mění a já si myslím, že Západ vůbec nezvládá
tyto veliké azylové vlny. Velký problém je i v tom, že přichází
hodně mladých mužů, kteří nemají s sebou rodiny. Není jisté, že
mají důvod tu zůstat. A pak, když jsou tito mladí muži spolu, se
nechovají dobře, nemají respekt k zemi. Já samozřejmě nemohu říct,
že všichni jsou zločinci, ale je s tím problém.


Tyto problémy řeší v současné době celá západní Evropa. Máte vy
na to nějaký recept?


Já myslím, že na to má docela dobrý recept Kanada. Nejvíc
přijímá rodiny s dětmi a lidi musí ukázat, že se můžou sami
uživit. Taky nemůžou tak dlouho čekat v azylovém procesu, ten proces
se musí urychlit, aby lidé věděli, na čem jsou. Já si myslím, že
celý tento systém se musí předělat. A společnost taky musí dávat
mnohem vyšší požadavky na toho, kdo tam chce být, aby se
přizpůsobil, asimiloval, aby se naučil řeč. Aby pracoval, aby ukázal,
že se o společnost zajímá a bude poslouchat zákony, které v ní
platí. Že se bude snažit, aby byl dobrý občan. A takové požadavky
tady zatím nejsou. Švédsko všechny přijímá, platí jim sociální
péči. A samozřejmě to nefunguje.