Studuji češtinu, protože babička byla Češka – i letos se v Dobrušce koná kurz krajanů
Předkové byli Češi a my se chceme lépe naučit jejich řeč - právě to je nejčastější důvod, proč se letos opět krajané ze všech koutů světa sjeli do Dobrušky na tradiční kurz.
Ty zmíněné kouty nejsou jen novinářským klišé - mezi 68 účastníky jsou studenti z Argentiny, USA, Kyrgystánu nebo střední Ameriky. Třeba jako Tereza z Kostariky. Její maminka je Češka, která se provdala za Kostaričana. Tereza má Českou republiku ráda, ale tuzemské léto poněkud přecenila, nepřivezla si s sebou ani svetr. Češi jsou podle Terezy jiní než lidé v Kostarice, kde se Latinská Amerika nezapře. To, že se Češi liší, potvrzuje i Julia ze Španělska:
„Ve Španělsku jde všechno více pozvolna, větší relax. Tady mají lidé větší rytmus dne - brzy vstávají, brzy jsou spát. Ve Španělsku se to prohazuje“.
Podobně to vidí i Monika z Rumunska: „Tady všechno zavírá v pět, nikdo není venku, ale v Rumunsku můžeš jít v deset večer ven a je tam plno lidí“.
Nasťa z Ukrajiny se učí češtinu, protože by ráda v budoucnu studovala sociologii v Praze. Ona a její krajanka Natalija neopomenou zmínit i české jídlo - guláš a knedlíky. „Ale nechutná mi teda česneková polévka, to se u nás nevaří“.
Právě jídla se podle vedoucí kurzu Vladimíry Koreňové nejčastěji týkaly stížnosti:
„Studentům vadilo, že máme hodně knedlíků, že jsou naše jídla moc těžká, že Češi jedí málo zeleniny a chybí jim více salátů. Vždycky se to negativní týkalo jídla a snažíme se to samozřejmě zlepšit. Takže v nabídce máme nejen vždy vegetariánské jídlo, ale například tady v jídelně, kam chodíme na obědy, mají i salátový bar“.
Jinak se ale krajanům na kurzu, který ze všeho nejvíce připomíná dětský letní tábor, líbí. „Jsem hezky překvapená lidmi, kteří tady jsou. Jsem vždycky taková pesimistická a myslím, si, že se nebudu s nikým kamarádit, ale je to tady jako malá rodinka. Všichni máme vztah k České republice a je hezké, že nás něco spojuje“, říká Julia a není to jen její pocit. Svědčí také to, že někteří z krajanů neváhají přijet vícekrát, i když si musejí pobyt platit.
Program kurzu se také každý rok alespoň trochu obměňuje, i když stálice jako Babiččino údolí zůstávají:
„I letos byl zařazen pivovar, je velmi úspěšný a lidé se tam rádi vracejí. Letos opět vyrážíme do Krkonoš, ale se zastávkou ve Vrchlabí a tamním muzeu, kde jsme ještě s krajany nebyli. Po delší době zařazujeme i Rychnov nad Kněžnou“, dodává Vlaďka Koreňová s tím, že oblíbená je i noční jazyková hra, výuka tanců nebo večery národů, kde studenti představují zemi, ze které pocházejí.
